17 C 144/2021-32 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se domáhá proti žalovanému zaplacení nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 9.4.2018. Žalobkyně tvrdí, že [právnická osoba], právní předchůdce žalobkyně (dále jen„ věřitel“), poskytl žalovanému úvěr, na kterém žalovaný vyčerpal 21.155 Kč. Protože žalovaný neplnil splátkový kalendář, věřitel úvěr ke dni 30.6.2020 zesplatnil. Žalovanou částku tvoří: nezaplacená jistina ve výši 7.040,76 Kč, poplatky ve výši 700 Kč, dlužné pojistné za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 554,60 Kč, úrok ve výši 889,81 Kč, náklady na vymáhání ve výši 50 Kč, smluvní pokuta ve výši 704,62 Kč a příslušenství uvedených ve výrocích I a II tohoto rozsudku. Úvěruschopnost byla zjišťována dotazem u žalovaného, lustrací žalovaného v BRKI, NRKI, SOLUS a telefonickým dotazem u zaměstnavatele. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Za splnění předpokladů dle § 115a o.s.ř. soud ve věci nenařizoval jednání. 4. Ze smlouvy o úvěru a obchodních podmínek soud zjistil, že dne 9.4.2018 byla mezi věřitelem a žalovaným uzavřena smlouvu o úvěru, kterou žalovaný uzavřel coby spotřebitel, a jejímž obsahem je závazek věřitele poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši 19.995 Kč na koupi zboží v ceně ve výši úvěru a revolvingový úvěr do limitu 35.000 Kč a závazek žalovaného splácet úvěr včetně úroku ve výši 22,68 % p.a., pojistného za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 4,99 % 24 splátkami po 957 Kč měsíčně u úvěru a u revolvingového úvěru v měsíčních splátkách minimálně ve výši 5% z dlužné částky, a to nejméně v částce 500 Kč. Ve smlouvě je obsaženo ujednání o právu věřitele požadovat poplatek za rezervaci zdrojů ve výši 50 Kč měsíčně, náklady na vymáhání splatného závazku ve výši 600 Kč, poplatek za upomínku ve výši 100 Kč, o právu věřitele na odstoupení od smlouvy a zesplatnění všech závazků dlužníka při prodlení s úhradou více splátek a na přirůstání příslušenství k jistině, o smluvní pokutě při prodlení s platbou ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení. Žalovaný o sobě uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá vyživované děti, je zaměstnán sezónně u [právnická osoba] s čistým příjmem 16.500 Kč, na bydlení platí 5.000 Kč, nemá žádné ostatní pravidelné výdaje, nemá finanční závazky. 5. Z přehledu plateb a přehledu splátek bylo zjištěno, že žalovaný na úvěru a revolvingovém úvěru vyčerpal celkem 19.995 Kč a celkem uhradil 17.793 Kč. 6. Věřitel od smlouvy o úvěru pro prodlení žalovaného odstoupil a úvěr ke dni 30.6.2020 zesplatnil a vyzval žalovaného mj. k úhradě žalované částky. (zjištěno z odstoupení) 7. Smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením a podacím archem bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. 8. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 14. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 [příjmení] [příjmení] a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39. 15. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ. 16. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli. 17. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 18. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III.