22 C 39/2021-59 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalované zaplacení částky 13.151,60 Kč s příslušenstvím, a to na základě smluv o zápůjčce ze dne 8. 12. a 17. 10. 2017. Při podpisu uvedené smlouvy převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 8.000 a 6.000 Kč, přičemž se zavázala zaplatit věřiteli vyčíslený úrok, odměnu za zpracování a částku za administrativní činnost (splácení v hotovosti. Žalovaná podle žalobce zaplatila celkem na první uvedenou smlouvu 5.248 Kč a na druhou uvedenou smlouvu 6.835Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost klienta na základě informací poskytnutých žalovanou, které byly zaznamenány do zákaznických karet, kde byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady uvedenými v zákaznické kartě. Tyto doklady žalobce i přes výzvu soudu nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Současně bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalované. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaná se mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod. 2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 10. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 6.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli poplatek celkem ve výši 4.640 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí předmětné zápůjčky. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na tuto zápůjčku celkem 6.835 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 12. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 8.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli poplatek za půjčku celkem ve výši 7.233 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí předmětné výše zápůjčky. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na předmětnou zápůjčku celkem 5.248 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 17. 10. 2017 podepsané žalovanou bylo zjištěno, že tato uvedla bydlení na ubytovně, žádnou vyživovací povinnost, důvod půjčky neočekávané výdaje a dále, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. V příjmech uvedla čistou mzdu 8.292 Kč. Měsíční výdaje uvedla 4.500 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny pracovní smlouva a 3 výplatní pásky. Ze zákaznické karty ze dne 8. 12. 2017 podepsané žalovanou bylo zjištěno, že tato uvedla bydlení na ubytovně, žádnou vyživovací povinnost, důvod půjčky svátky, interní splátky věřiteli 1.000 Kč a že nemá zápůjčku u jiné společnosti. V příjmech žalovaná uvedla čistou mzdu 10.083 Kč a ostatní příjmy 3.500 Kč. Měsíční výdaje uvedla 4.500 Kč a 1.000 Kč na interní splátky. Dokumenty jsou zde uvedené stejné jako u první zákaznické karty. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení byla žalované zaslána dne 14. 2. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena společností [právnická osoba] na žalobce. 4. Shora uvedená zjištění učinil soud z obou smluv o zápůjčce, ze dvou zákaznických karet, ze smlouvy o postoupení pohledávek, z výzvy a z tabulek umoření. 5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 75 ZosÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber