13 C 240/2021-28 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Návrhem doručeným soudu dne 20. 8. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 4.000 Kč s příslušenstvím s tím, že s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne 18. 3. 2006 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které se do dispozice žalované dostaly peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Byla sjednána úhrada dluhu ve splátkách, poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena 13. 5. 2013. Žalovaná uhradila celkem 3.200 Kč do data sepisu smlouvy o postoupení pohledávek, poté uhradila dalších 20.960 Kč Smlouva obsahuje specifikaci dluhu. 2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila, neboť nepřebírá soudní zásilky. 3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že dne 14. 3. 2006 byla mezi společností [právnická osoba] a žalovanou uzavřena smlouva o půjčce, na základě které se do dispozice žalované dostalo 15.000 Kč. Žalovaná se k půjčce zavázala uhradit navíc 9.960 Kč, jako souhrnný poplatek; celkovou částku 24.960 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 52 týdenních splátkách po 480 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 na žalobce, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021. Žalované byla dále doručována předžalobní výzva k plnění datovaná 29. 7. 2021. Jak vyplynulo z žalobních tvrzení, žalovaná na předmětnou smlouvu uhradila celkem 24.160 Kč. 4. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva i povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. 5. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 6. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 7. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, byla uzavřena Smlouva o půjčce, na základě které byla žalované poskytnuta jistina ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se Smlouvou o půjčce zavázala i k úhradě dalších plateb (tedy nejen jistiny), a to ve výši 9.960 Kč. Tato částka je ve Smlouvě nazvána jako„ souhrnný poplatek“. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, lze při peněžité půjčce dohodnout úroky; soud proto předmětnou částku posuzoval jako smluvené úroky. 8. Pokud jsou však tyto úroky požadovány ve výši, která při přepočtu na roční plnění činí cca 66,4% úroků z půjčené částky, tak lze dospět k závěru, že se jedná o úrok, který není běžný ve spotřebitelských vztazích. 9. S přihlédnutím k datu uzavření smlouvy lze rovněž dospět k závěru, že takto stanovený úrok je v rozporu s dobrými mravy a to z následujících důvodů. Přestože výše úroků není zákonem ani jiným předpisem omezena, nelze vycházet z toho, že by výše úroku závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I v tomto případě je třeba vycházet z ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Úroky (bez ohledu na to, jak jsou označeny) dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují odměnu za užívání půjčené jistiny. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo ke sjednání úroků s přiměřenou výší (nikoliv ve výši 66,4 % ročně). Nepřiměřenou je pak taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud vycházel z obecně známé skutečnosti, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských půjček se v době sjednání předmětné Smlouvy o půjčce pohybovala v průměru od 10 do 13 % ročně, proto dohodnutá výše úroků podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, takže předmětné ujednání týkající se výše úroku je třeba vyhodnotit jako neplatné. Otázka přiměřeného úroku je pak blíže rozvedena v ustálené judikatuře, když soud zmiňuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 3528/2007, ze kterého se podává, že v rozporu s dobrými mravy nemůže být sjednaný úrok, který podstatně nepřesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 236/2005, který uvádí, že nepřiměřené a tedy odporující dobrým mravům, je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. V neposlední řadě soud odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1484/2004, který uvádí, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. 10. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům soud má za to, že Smlouva o půjčce je z důvodu výše úrokové sazby v rozporu s dobrými mravy (ustanovení § 3 občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) a ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013, jde tak o neplatný právní úkon. Za tohoto stavu věci tak soud vyhodnotil předmětný vztah mezi původním věřitelem a žalovanou jakožto bezdůvodné obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. V řízení nebylo zpochybněno, že žalovaná reálně obdržela částku 15.000 Kč. V žalobě je tvrzeno, že žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobce a žalobci 24.160 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že po odečtení částky, která byla žalované vyplacena (tj. 15.000 Kč), a částky, která byla prokazatelně žalovanou uhrazena (tj. 24.160 Kč), žalovaná bezdůvodné obohacení žalobci a jeho právnímu předchůdci již uhradila zcela. 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl ve věci zcela neúspěšný. Za tohoto stavu věci tak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když vzhledem k procesní nečinnosti žalované, této ani náklady řízení vzniknout nemohly.