18 C 76/2022-29 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

Žalobce se podanou žalobou domáhal vyklizení bytu v jeho vlastnictví, a to z důvodu, že smlouva o nájmu bytu, kterou uzavřel s žalovanými, trvala pouze do 30. 11. 2021, přičemž k tomuto dni nájem bytu skončil uplynutím sjednané doby. Vzhledem k tomu, že žalovaní nevyklidili předmětný byt dobrovolně, domáhá se ochrany svých práv v tomto řízení. Žalovaný 1) v průběhu řízení zemřel. Soud proto rozhodl podle § 107 odst. 5 o. s. ř. výrokem I. o zastavení řízení, neboť povaha věci (nárok na vyklizení neoprávněně užívaného bytu) neumožňuje v řízení ani ve vztahu k případnému právnímu nástupci žalovaného 1) pokračovat, neboť tvrzená neexistence práva užívat byt, a tomu odpovídající povinnost byt vyklidit, se vztahovala toliko k osobám označeným v žalobě jako žalovaný 1) a žalovaná 2). Nebylo zde tedy žádné právo (povinnost), jež by mohlo přejít na případné dědice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1753/2010). V dané věci není totiž podstatná existence právních nástupců žalovaného 1), ale povaha uplatněného nároku, který na nástupce nepřechází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 946/2003). I kdyby totiž byl byt případně užíván neoprávněně i další osobou, nedocházelo by k tomu z titulu právního nástupnictví vůči žalovanému 1). Žalovaná 2) se k žalobě nevyjádřila, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce a žalovaní uzavřeli dne 29. 8. 2018 smlouvu o nájmu bytu, na základě které vzniklo žalovaným právo užívat byt [číslo] v budově ve vlastnictví žalobce. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 11. 2018 (smlouva o nájmu bytu ze dne 29. 8. 2018, výpis z katastru nemovitostí pro [list vlastnictví]). Doba trvání nájemního vztahu byla opakovaně prodlužována na základě dodatků, a to naposledy do dne 30. 11. 2021 (dodatky [číslo] ke smlouvě o nájmu bytu). V průběhu trvání smluvního vztahu zaslal žalobce žalovaným upomínku, na základě které vyzýval žalované k úhradě dlužné částky (upomínka ze dne 5. 10. 2021). Následně žalobce zaslal žalovaným informaci o tom, že nájem skončí ke dni 30. 11. 2021, a zároveň žalovaným sdělil, jaké jsou podmínky pro to, aby nájem mohl být případně prodloužen (dopis žalobce ze dne 14. 10. 2021 a podací arch). Dopisem ze dne 3. 12. 2021 vyzval žalobce žalované, aby byt vyklidili, a to do 6. 12. 2021 (dopis ze dne 3. 12. 2021 a podací arch). I po zániku nájmu žalobce vyzýval žalované k úhradě jejich dluhu, kdy opět výslovně upozorňuje žalované, že nájemní vztah již skončil (upomínka ze dne 28. 2. 2022). Protože žalovaní byt dobrovolně nevyklidili, byli žalovaní k vyklizení bytu vyzváni ještě i předžalobní výzvou žalobce (předžalobní výzva k vyklizení bytu ze dne 11. 4. 2022 a podací arch). Žalovaný 1) dne 15. 5. 2022 zemřel (výpis z lustrace CEO). Podle § 2292 o. z. věty první nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Podle § 603 o. z. práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Po provedeném dokazování je zřejmé, že žalovaní měli titul svědčící pro užívání předmětného bytu, a to platnou nájemní smlouvu uzavřenou s žalobcem. K ukončení nájemního vztahu však došlo dne 30. 11. 2021 uplynutím sjednané doby, neboť šlo o nájem ujednaný na dobu určitou. Žalobce navíc sdělil žalovaným tuto skutečnost předem, a to včetně podmínek, za kterých by k dalšímu prodloužení nájmu případně mohlo dojít. Prodloužení trvání nájemního vztahu je však věcí rozhodnutí žalobce, nikoli jeho povinností. Jestliže k prodloužení nedošlo, zanikl bez ohledu na důvody neprodloužení nájemní vztah uplynutím sjednané doby, a tím zanikl i titul, na jehož základě by žalovaní byli oprávněni byt nadále užívat. Z tohoto důvodu tedy žalovaní užívali, a žalovaná 2) stále užívá, daný byt neoprávněně, když jí žádný titul k užívání nesvědčí a kdy nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by již byt vyklidila. Pro úplnost soud dodává, že nebylo na místě aplikovat režim § 2285 o. z., neboť aplikaci daného ustanovení vylučovala smlouva a zároveň žalobce bezprostředně po uplynutí doby trvání nájmu žalované vyzval, aby byt opustili. Nešlo uvažovat ani o aplikaci § 2279 o. z., neboť v době úmrtí žalovaného 1) a ani v době rozhodování soudu už nájemní vztah netrval a navíc v dané věci šlo o nájem společný. Zároveň soud neshledal ani takové okolnosti, pro které by případně bylo možné uvažovat o výjimečném odepření ochrany výkonu vlastnického práva žalobce, tj. pro které by nemělo být spravedlivým nařízení vyklizení a pro které by žalovaná 2) měla (mohla) byt nadále užívat bez právního důvodu; nic takového ostatně netvrdila ani sama žalovaná 2). Soud proto žalobě vyhověl. S ohledem na okolnost úmrtí žalovaného 1) soud stanovil lhůtu k plnění v délce dvou měsíců, a to podle § 160 odst. 1 o. s. ř. S přihlédnutím k tomu, že žalovaná 2) si je již řadu měsíců vědoma toho, že nájem zanikl, se soudu jeví tato lhůta, která je čtyřnásobně delší než lhůta zákonná, jako přiměřená a soud neshledává důvody pro její další prodloužení. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce požadoval náhradu nákladů ve výši 5 000 Kč, přičemž soud přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 500 Kč odpovídající polovině zaplaceného soudního poplatku. Žalovaní totiž v řízení nevystupovali jako nerozluční společníci a nebyly shledány rozdíly v podílech žalovaných na předmětu řízení, pročež lze vycházet z úsudku, že na něm byli účastni stejnou měrou. Žalovanou 2), jakožto neúspěšného účastníka ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., proto stíhá povinnost uhradit polovinu nákladů vzniklých v řízení žalobci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018).