41 C 241/2020-44 — Okresní soud ve Zlíně

1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je zaplacení částky [částka], tedy vrácení dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným dne [datum] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Soud skutkově uzavřel, že dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným uzavřena distančním způsobem rámcová smlouva [číslo] jejímž předmětem byla dohoda právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaného o jejich budoucím úmyslu uzavírat smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rámcová smlouva [číslo]). Dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o úvěru [číslo] na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] finanční prostředky ve výši [částka] a žalovaný se je zavázal vrátit do [datum] (viz smlouva o úvěru [číslo]). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne [datum] (viz výpis z účtu, sdělení banky). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy [číslo]). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum] (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum], podací arch). 5. Z [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] smlouva: [číslo] neučinil soud pro věc žádná relevantní skutková zjištění. 6. Právně soud věc podřadil pod ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“). 7. Podle § 9 odst. 2 věty první občanského zákoníku ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. jako lex specialis mají přednost před ustanoveními obecné povahy v občanském zákoníku. 8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2). 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 13. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). 14. Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, když na ni přešla uplatněná pohledávka postupní smlouvou ze dne [datum] (§ 1879 a násl. občanského zákoníku). 15. V souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a recentní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) soud nejprve zkoumal, zda poskytovatel úvěru při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Dle závěrů citovaných rozhodnutí„ neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná“. Tyto závěry jsou přitom dle citovaného rozhodnutí platné při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, tak podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Platí, že„ součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)“. Žalobkyně v řízení neprokázala, byť k tomu byla vyzvána již v průběhu přípravy jednání (viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]), že by právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru této své zákonné povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a zmiňovaných judikatorních závěrů dostála, tedy že by jakkoli aktivně prověřovala či si nechala žalovaným doložit jeho příjmy, zdroj příjmů a jeho skutečné výdaje, příp. že by nahlédla do dlužnických registrů ([anonymizováno], [příjmení], [anonymizována tři slova] apod.). Vzhledem k nedostavení se žalobkyně k nařízenému soudnímu jednání, když jen u jednání soudu se může účastníkům dostat poučení soudem podle § 118a o. s. ř., nemohla být žalobkyně ve věci soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ke splnění její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k okolnosti řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Pročež je třeba uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že by poskytovatel úvěru dostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr ve sjednané lhůtě, a proto je posuzovaná úvěrová smlouva jako spotřebitelská smlouva (§ 419, § 421 odst. 1 a § 1810 a násl. občanského zákoníku), neboť odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná. K této neplatnosti přihlédl soud ex lege v souladu s § 588 občanského zákoníku (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v řízení [právnická osoba], proti [anonymizováno]). 16. Pakliže ale soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobkyní navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobkyně dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Lze-li na základě zjištěného skutkového stavu žalobkyni přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobkyně svůj nárok po právní stránce kvalifikovala, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobkyni plnění přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud žalobkyni v této souvislosti nemusel poučit procesně podle