36 C 266/2021-56 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce) a žalovaným. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, uhradil pouze 6 820 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 8 147,92 Kč, poplatek za služby ve výši 2 432,08 Kč, 23,72% p.a. úrok z nesplacené jistiny 8 147,92 Kč od 10. 4. 2015 do 6. 12. 2019 v kapitalizované výši 9 137,31 Kč, 23,72% p.a. úrok z jistiny 8 147,92 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 088,23 Kč za dobu od 17. 4. 2015 do 6. 12. 2019 a 8,05% p.a. úrok z prodlení z jistiny 8 147,92 Kč za dobu od 7. 12. 2019 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení postoupení pohledávky z téhož dne. 2. Žalovaný uvedl, že pracoval jako OSVČ ve stavebnictví, kdy přes zimu není práce a peníze si půjčil na překlenutí výpadku příjmů. Příjem byl ověřován asi z daňového přiznání, výdaje na bydlení z dokladů SIPO. Míra zadlužení zjišťována ani ověřována nebyla. V té době přitom finanční krizi úvěry řešil. Splácel je měsíčními splátkami okolo 3 – 4 000 Kč. 3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi obchodní korporací [právnická osoba] a žalovaným byla v návrhu označená smlouva uzavřena, částka 10 000 Kč žalovanému předána (smlouva) a žalovaná pohledávka na žalobkyni postoupena (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznam postoupených smluv). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet zápůjčku, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Podle údajů uvedených v kartě zákazníka žalovaný předložil daňové přiznání a doklady SIPO, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný má příjem ve výši 15 000 Kč měsíčně a bydlel v nájmu s nájemným ve výši 5 000 Kč měsíčně. Výdaje domácnosti měly dle karty zákazníka činit 3 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon 400 Kč měsíčně. Pokud se týká těchto dalších výdajů žalovaného, v kartě zákazníka nebyly zaznamenány doklady, z nichž by výše uvedené výdaje žalovaného bylo možné ověřit. V kartě zákazníka nebyly rovněž uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek. 8. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 9. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 12. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 13. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, z karty zákazníka vyplynulo, že k ověření příjmů žalovaného bylo předloženo pouze daňové přiznání, což žalovaný potvrdil. Smlouva o zápůjčce byla uzavřena v únoru 2014, tudíž se mohlo jednat o daňové přiznání za rok 2012. Pokud byl příjem před sjednáním smlouvy o zápůjčce zjišťován z daňového přiznání za rok 2012, není řádně zjištěn. Daňové přiznání za rok 2012 totiž nic nevypovídá o tom, jaký byl příjem žalovaného v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Sám žalovaný uvedl, že zápůjčkou řešil výpadek příjmů, protože ve stavebnictví neměl v zimě práci. Ani on tak příjem ve výši 15 000 Kč v době poskytnutí zápůjčky nepotvrdil. Příjem žalovaného, z něhož právní předchůdce žalobkyně při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel, tak nebyl náležitě zjištěn. Pokud jde o míru zadlužení žalovaného, ta nebyla zjišťována vůbec, neboť v kartě zákazníka nebyly uvedeny žádné listiny, z nichž by informace k zadlužení žalovaného mohly vyplývat. I žalovaný uvedl, že jeho dluhy nikoho nezajímaly, přestože v té době finanční krizi úvěry řešil. Na základě uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla právním předchůdcem žalobkyně řádně posouzena. 14. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit