36 C 272/2021-80 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazených pohledávek ze smluv o půjčce [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum] Smlouvy uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce). Žalovaný si půjčil celkem 53 000 Kč (2× 16 000 Kč + 1× 21 000 Kč) a vrátil pouze 21 581 Kč. 2. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 7 312,64 Kč, na poplatcích 6 113,36 Kč, na kapitalizovaném úroku 4 821,53 Kč za dobu od 29. 4. 2013 do 17. 6. 2016 a dále 21% p.a. úrok z jistiny 7 312,64 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 4. 1. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 1 781,09 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 7,05 % ročně z jistiny 7 312,64 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení. 3. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 18 534,86 Kč, na poplatcích 15 495,14 Kč, na kapitalizovaném úroku 12 220,82 Kč za dobu od 29. 4. 2013 do 17. 6. 2016 a dále 21% p.a. úrok z jistiny 18 534,86 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 1. 1. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 4 525,15 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 7,05 % ročně z jistiny 18 534,86 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení. 4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] žalobkyně žalovala na jistině 15 398,15 Kč, na poplatcích 12 872,85 Kč, na kapitalizovaném úroku 10 152,65 Kč za dobu od 29. 4. 2013 do 17. 6. 2016 a dále 21% p.a. úrok z jistiny 15 398,15 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 19. 2. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 3 613,61 Kč a úrok z prodlení ve výši ve výši 7,05 % ročně z jistiny 15 398,15 Kč za dobu od 18. 6. 2016 do zaplacení. 5. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 6. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedené smlouvy uzavřel, a že jí obchodní korporace [právnická osoba] žalované pohledávky postoupila (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 7. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet půjčky, žalobkyně uvedla, že ji její právní předchůdce prověřil na základě informací sdělených žalovaným zaznamenaných v zákaznických kartách, jejichž pravdivost byla ověřena z dokladů, které žalovaný předložil. Zákaznické karty ke smlouvě [číslo] ke smlouvě [číslo] ani posuzované doklady žalobkyně nepředložila s tím, že je nemá k dispozici, avšak žalovaný podpisem smlouvy o půjčce potvrdil, že ověření schopnosti půjčku splácet tímto způsobem proběhlo. Žalovaný podle údajů uvedených v zákaznické kartě ze dne [datum] předložil pracovní smlouvu a platební doklad SIPO, podle nichž byl zaměstnán za mzdu ve výši 22 000 Kč. Jeho výdaje za nájem/inkaso činily 5 700 Kč měsíčně a výdaje na domácnost 4 000 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřit, však žalobkyně nepředložila. V kartě zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného. 8. V projednávané věci soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, při právním posouzení věci vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), neboť smlouvy, o niž je žalobou uplatněný nárok opřen, byly mezi účastníky uzavřeny za účinnosti tohoto zákona. 9. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. 11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli. 12. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. To, zda je reálné splacení dluhu je přitom výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, nebo nikoli. 14. Jak bylo uvedeno v bodu 7 rozsudku, žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce ověřoval před uzavřením smluv o půjčce příjmy, výdaje a míru zadlužení žalovaného, neboť u dvou smluv nepředložila důkaz o tom, že se její právní předchůdce úvěruschopností žalovaného vůbec zabýval (nebyly předloženy karty zákazníka), u smlouvy o půjčce ze dne [datum] sice karta zákazníka předložena byla, ale nebyly předloženy důkazy, z nichž by vyplývaly skutečnosti v ní uvedené. Žalobkyně tak neprokázala, že její právní předchůdce v tomto případě skutečnosti uvedené v kartě zákazníka ověřoval. Nadto v kartě zákazníka nejsou ani uvedeny listiny, z nichž by mohla být ověřena míra zadlužení žalovaného. 15. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala. 17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel půjček nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet půjčky ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013, neplatná podle § 39 zákona č. 4