38 C 255/2021-52 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizováno]) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 25 421 Kč (tj. úrok ve výši 28 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 5 172 Kč, odměna za zpracování a doručení ve výši 2 750 Kč a částka za hotovostní inkaso - ve výši 17 499 Kč). Celkem tak měl zaplatit 55 421 Kč v 60 týdenních splátkách po 924 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 2. 12. 2017. Žalovaný zaplatil [anonymizováno] celkem 10 524 Kč. Následně [anonymizováno] pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 24 945,91 Kč, dlužného poplatku celkem ve výši 13 534,79 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 783,46 Kč (tj. 28 % ročně z 24 945,91 Kč za dobu od 2. 12. 2017 do 14. 6. 2018), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 510,18 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 24 945,91 Kč za dobu od 22. 3. 2017 do 14. 6. 2018), úroku ve výši 28 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 945,91 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení. 2. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizováno]) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému přenechala peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení přenechané částky zavázal k zaplacení poplatku dalších 18 354 Kč (tj. úrok ve výši 27 % ročně za sjednanou dobu trvání smlouvy ve výši 4 910 Kč, odměna za zpracování a doručení ve výši 3 819 Kč a částka za administrativní činnost (komfortní splácení) - ve výši 9 625 Kč). Celkem tak měl zaplatit 43 354 Kč v 15 měsíčních splátkách po 2 891 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 30. 9. 2017. Žalovaný nezaplatil [anonymizováno] na tuto smlouvu zaplatil 14 000 Kč. Následně [anonymizováno] pohledávku z uvedené smlouvy postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se tak na žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 803,45 Kč, dlužného poplatku celkem ve výši 12 050,55 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 251,47 Kč (tj. 27 % ročně z 16 803,45 Kč za dobu od 30. 9. 2017 do 14. 6. 2018), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 916,29 Kč (tj. 8,05 % ročně z částky 16 803,45 Kč za dobu od 21. 1. 2017), úroku ve výši 27 % ročně a současně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 000 Kč za dobu od 15. 6. 2018 do zaplacení. 3. Podáním ze dne 15. 10. 201 vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu popsaném ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud proto řízení v tomto rozsahu podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Současně žalobkyně navrhla změnu žaloby popsanou ve výroku II. tohoto rozsudku, přičemž soud tuto změnu podle § 95 o. s. ř. připustil. 4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač mu byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na jeho adresu pro doručování, tj. adresu místa jeho trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 5. Na podkladě smlouvy o zápůjčce [číslo] [číslo] bylo soudem zjištěno, že mezi [anonymizováno] na straně jedné a žalovaným na straně druhé byly uzavřeny v uvedených dnech smlouvy o shora citovaném obsahu. Již ve smlouvách samotných bylo výslovně zmíněno, že tyto smlouvy podléhají úpravě provedené zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatně je patrné, že uvedenými smlouvami poskytl [anonymizováno] peněžité zápůjčky žalovanému coby spotřebiteli, pročež je tyto zápůjčky ve smyslu uvedeného zákona na místě kvalifikovat jako spotřebitelský úvěr (§ 1 zákona č. 145/2010 Sb.). Žalovaný na pohledávky z uvedených smluv zaplatil dosud jen 25 024 Kč, jak potvrdila sama žalobkyně. 6. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/1991 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), mimo jiné vyplývá povinnost věřitele ([anonymizováno]) před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud. 8. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR [anonymizováno]). 8. K prokázání toho, jak [anonymizováno] splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětných smluv úvěruschopnost žalovaného, předložila žalobkyně jen zákaznické karty. V první z nich vyplněné dne [datum] bylo uvedeno, že čistá mzda žalovaného činila 32 600 Kč měsíčně, což mělo být doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami za 3, 4, 5/2016, jak bylo v uvedené kartě poznačeno. Současně měla být předložena nájemní smlouva. Pravidelné výdaje měly činit 20 563 Kč měsíčně, z nichž nájemné činilo 5 300 Kč. Ostatní výdaje doloženy nebyly. Přestože měl mít žalovaný bankovní účet, výpis z něj předložen nebyl. V zákaznické kartě ze dne [datum] byl čistý měsíční příjem uveden částkou 23 936 Kč a měl být doložen pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce 7, 8, 9/16. Současně měly být předloženy výpisy z jeho účtu za tyto měsíce. Jeho měsíční výdaje nebyly doloženy vůbec a byly pouze odhadnuty na 9 700 Kč měsíčně k tmu bylo zmíněno, že na externí splátky zápůjček dává údajně 6 700 Kč měsíčně, což opět doloženo nebylo. Skutečnost, že splácí zápůjčku [anonymizováno] ze [datum] nebyla ani zmíněna.. Takto provedená posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele nebyla provedena v souladu s požadavky zákona, neboť v otázce výdajů bylo v podstatné části vycházeno jen z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto nebyly nikterak ověřeny. Stěží tedy mohl být naplněn požadavek náležitého posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zejména na základě porovnání jeho příjmů na straně jedné a výdajů na straně druhé 9. Nadto žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila skutečnosti, na jejichž základě byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. Nebyla předložena ani jedna listina dokládající poměry žalovaného, z níž mělo být před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházeno. Má-li být později (například v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhod