36 C 67/2022-58 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce“) a žalovanou. Žalovaná úvěr ve výši 8 000 Kč řádně nesplácela, uhradila pouze 6 580 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 6 159,91 Kč, poplatky ve výši 1 760,09 Kč, 19,32% p.a. úrok z jistiny 6 159,91 Kč od 23. 8. 2019 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 1 692,58 Kč, 19,32% p.a. úrok z jistiny 6 159,91 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 876,08 Kč za dobu od 23. 8. 2019 do 15. 1. 2021 a 10% p.a. úrok z prodlení z jistiny 6 159,91 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení postoupení pohledávky z téhož dne. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ačkoliv byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). 3. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovanou uvedenou smlouvu uzavřel, vyplatil jí podle ní 8 000 Kč v hotovosti (smlouva) a postoupil žalovanou pohledávku na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení. 4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že od žalované zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce před uzavřením smlouvy o úvěru do karty zákazníka. Žalovaná podle údajů uvedených v kartě zákazníka předložila nájemní smlouvu, bankovní výpisy, doklad o výměře důchodu a složenky, podle nichž byla v částečném invalidním důchodu a na mateřské/rodičovské dovolené s měsíčním příjmem v celkové výši 18 605 Kč, a to 12 902 Kč činila státní podpora – hlavní (důchod starobní/invalidní, mateřská/rodičovská, podpora v nezaměstnanosti), 5 203 Kč státní podpora - vedlejší (důchod vdovský/sirotčí, příspěvky na bydlení/živobytí/děti) a 500 Kč další příjmy (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, atd.). Její výdaje činily dle zákaznické karty celkem 9 900 Kč měsíčně, a to 3 600 Kč výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie), 4 800 Kč osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) a 1 500 Kč splátky úvěrů/zápůjček (vč. hypoték). Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalované ověřit, žalobkyně nepředložila. V kartě zákazníka nebyly ani uvedeny listiny, z nichž by bylo možné ověřit míru zadlužení žalované. 5. Žalobkyně dále poukazovala na to, že smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění, účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž neposouzení úvěruschopnosti dlužníka věřitelem nezakládá absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 tohoto zákona). <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> 8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. K námitce žalobkyně, že porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit schopnost dlužník úvěr splácet zakládá jen relativní neplatnost smlouvy a soud zkoumá, zda věřitel řádně ověřil úvěruschopnost dlužníka, jen k jeho námitce (§ 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru), je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 4129/2018, v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splnění povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost. 12. Je-li dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal. 13. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 z. č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces. 14. S ohledem na shora uvedené judikatorní závěry, má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. 15. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, žalobkyně nepředložila důkazy, z nichž by vyplýval příjem a výdaje žalované uvedené v kartě zákazníka. K míře zadlužení žalované nejsou v kartě zákazníka ani uvedeny žádné listiny, z nichž by mohla být ověřena. 16. Žalobkyně je přitom povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalované zjišťovala, ale že jí uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovanou uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala. 17. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají. 18. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruscho