19 C 371/2022-53 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 29. 3. 2022 distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaná úvěrová pohledávka ve výši 18 228 Kč představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 14 999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti v celkové výši 1 485 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 450 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. za období od 3. 10. 2022 do 29. 11. 2022 kapitalizovaného na částku 434,48 Kč a od 30. 11. 2022 do zaplacení požadovala zákonný úrok z prodlení z částky 18 228 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Žalobkyně tvrdila, že smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky na webovém portálu [webová adresa], kde žalovaný vyplnil své osobní údaje, požadovanou výši úvěru a uvedl informace o svých poměrech. Totožnost žalovaného a vlastnictví k účtu byly ověřeny prostřednictvím tzv. bank ID. Jakmile byl žalovanému úvěr schválen, systém vygeneroval návrh smlouvy, který žalovaný odsouhlasil zasláním SMS kódu, který mu byl zaslán na jím sdělené telefonní číslo. Žalobkyně předložila printscreeny ze systému, v němž je zaznamenána elektronická komunikace s žalovaným před uzavřením smlouvy, z níž vyplývá, že žalovanému zaslala heslo pro první přihlášení do klientské sekce, návrh smlouvy a odeslala SMS kód, kterým byla smlouva o úvěru podepsána. Na základě uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že uzavřela s žalovaným písemnou smlouvu podle zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, a to v souladu s § 562 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen o. z.), Přestože smlouva byla sjednána elektronicky na dálku, byl zachycen její obsah a identifikovány jednající osoby. Žalovaný zasláním SMS kódu projevil svou vůli být vázán úvěrovou smlouvou. 4. [právnická osoba] bylo prokázáno, že žalovanému byla připsána na účet částka 15 000 Kč dne 29. 3. 2022. 5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že u žalovaného vycházela z čistého měsíčního příjmu ve výši 40 000 Kč, čistého měsíčního příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 20 000 Kč, měsíčních výdajů domácnosti ve výši 8 000 Kč a počtu vyživovaných dětí 2 (tyto údaje byly uvedeny v žádosti klienta). Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem„ klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení“, dotazy do registru CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem„ v registru nenalezen“. Žádné relevantní listiny (vyjma printscreenů ze systému) však žalobkyní předloženy nebyly. <i>6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. 12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. 13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 17. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (odst. 5 odůvodnění), žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila