23 C 62/2021-51 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne 24. 8. 2021 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 98 000 Kč, kterou měla žalovaná způsobit tím, že při řízení služebního vozidla dne [datum] v [obec] na křižovatce ulic [ulice] a [obec] nadala při odbočování vlevo na ulici [obec] přednost protijedoucímu vozidlu, došlo tak ke střetu dopravních vozidel, při kterém bylo poškozeno vozidlo ve vlastnictví žalobkyně. Náklady na opravu vozidla byly znalcem stanoveny na částku 98 000 Kč. Žalovaná svým jednáním porušila ustanovení § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu, vzniklá škoda je v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti a zavinění žalované je dáno minimálně ve formě nevědomé nedbalosti. 2. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasí, neboť příkaz [stát. instituce], kterým měla být dle žalobkyně uznána vinou ze spáchání přestupku, jí nebyl nikdy doručen a jak zjistila dodatečně, přestupkové řízení skončilo odložením věci. Neexistuje tak jakékoliv pravomocné rozhodnutí, které by autoritativně konstatovalo, kdo by byl viníkem dopravní nehody. Žalované nikdy nebyla prokázána odpovědnost za přestupek jako jedna ze tří základních složek odpovědnosti za vzniklou škodu. Žalovaná nemůže být odpovědna za nedostatečně zjištěný skutkový stav správním orgánem, spočívajícím v neobjasnění viníka dopravní nehody, když tato skutečnost byla plně zaviněna správním orgánem. Pouze [stát. instituce] byl oprávněn posoudit odpovědnost ze spáchání přestupku, pokud k tomu nedošlo, nelze jeho pravomoc nahradit jiným způsobem. Skutkový stav nebyl správním orgánem náležitě objasněn, nelze vycházet jen z výpovědi řidiče druhého vozidla, žalovaná vjížděla do křižovatky na zelenou, svítila i zelená šipka vlevo, za dopravní nehodu proto neodpovídá. 3. Z pracovní smlouvy žalované ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána od [datum] na pozici účetní. Dle výpočtu žalobkyně činil její průměrný příjem ke dni 29. 10. 2018 částku 24 381 Kč. Tento výpočet nebyl ze strany žalované nijak rozporován, soud proto v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o.s.ř. v této otázce vyšel ze shodných skutkových tvrzení obou účastníků. 4. Ze spisu [stát. instituce] sp.zn. [číslo], a to z úředního záznamu o podaní vysvětlení [jméno] [příjmení], úředního záznamu sepsaného s [jméno] [příjmení] a z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že dne [datum] v [údaj o čase] hodin došlo v [obec] na křižovatce ulic [ulice] – [obec], ke střetu vozidla [anonymizováno], [registrační značka], řízeného žalovanou a vozidla [anonymizováno], [registrační značka], řízeného [jméno] [příjmení]. V době nehody jela žalovaná po ulici [ulice] ze směru od ulice [ulice] v levém odbočovacím pruhu a odbočovala vlevo ve směru na ulici [obec]. [jméno] [příjmení] jela po ulici [ulice] ze směru od ulice [ulice] a přes křižovatku ulic [ulice] – [obec] projížděla rovně ve směru na ulici [ulice]. V místě křižovatky je ulice [ulice] v obou směrech označena svislou dopravní značkou P2, [ulice] pozemní komunikace, při nájezdu do křižovatky je ulice [ulice] v obou směrech osazena světelným signalizačním zařízením – tříbarevná soustava s plnými světelnými signály. Ve směru od ulice [ulice] je světelná signalizační soustava doplněna signálem S5 – doplňková zelená šipka. Obě vozidla najížděla do křižovatky v době, kdy v jejich jízdním pruhu na světelném signalizačním zařízení svítil signál S1c, signál se zeleným světlem Volno. Ze zprávy [právnická osoba] vzal soud za prokázané, že v době nehody bylo světelné signalizační zařízení plně funkční, dle plánu fází se světelná signalizace spouští tak, že signál Volno mají ve stejný čas jak vozidla jedoucí po ulici [ulice] ze směru od ulice [ulice], tak i vozidla jedoucí z opačného směru, tedy od ulice [ulice]. Alkohol jako příčina dopravní nehody byl u obou řidiček vyloučen, příčinnou nehody nebyl ani technický stav některého z vozidel. V době nehody bylo zataženo, nebyla však snížená viditelnost. Povrch vozovky byl navlhlý. Žalovaná před policejním orgánem uvedla, že do křižovatky najížděla na zelenou, neví jak došlo ke střetu, druhé vozidlo vůbec neviděla, druhé vozidlo narazilo do ní. Svědek nehody [jméno] [příjmení] uvedl, že v době nehody řídil vůz Městské policie [obec], jel po ulici [ulice] ze směru [obec]. Cca 200m před křižovatkou uslyšel před sebou náraz, je přesvědčen, že v té době na semaforu před ním svítilo oranžové světlo, které se posléze přepnulo na červené. Kamerový záznam z vozidla je bohužel tak nekvalitní, že to nelze zjistit. Ze spisu [stát. instituce] dále vyplývá, že dne [datum] vydal [stát. instituce] příkaz, kterým uznal žalovanou vinnou ze spáchání přestupku, věc však byla nakonec usnesením ze dne [datum] odložena, neboť se nepodařilo žalované příkaz doručit v zákonné lhůtě a zanikla tak odpovědnost za přestupek. Ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne [datum] vzal soud dále za prokázané, že náklady na opravu vozidla [anonymizováno], [registrační značka] stanovil znalec na částku 98 000 Kč. 5. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 6. Podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. 7. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu, a to na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu stanovené občanským zákoníkem včetně otázky zavinění na straně zaměstnance, neboť na rozdíl od obecné úpravy občanského zákoníku zákoník práce existenci zavinění ve formě nevědomé nedbalosti nepresumuje (až na výjimky stanovené v § 252 a § 255 zákoníku práce). 8. Vzhledem ke vznesené námitce žalované o tom, že za škodu neodpovídá, neboť nebyla shledána její odpovědnost za přestupek, považuje soud za vhodné se nejprve vyjádřit k této námitce. 9. Žalovaná zjevně pomíjí, že odpovědnost za přestupek a odpovědnost za škodu, respektive protiprávní jednání vedoucí ke vzniku škody, mohou být dvě odlišné kategorie. Škoda může být způsobena protiprávním jednáním, které nemusí nést znaky některého z přestupku (či dokonce trestného činu), přesto se může jednat o jednání, které je v rozporu s právem a je tak dána jeho protiprávnost. Sama skutečnost, že žalovaná nebyla shledána vinnou ze spáchání přestupku, tak ještě nevylučuje, že její jednání je přesto protiprávní a za splnění všech ostatních předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu může zakládat její povinnost k náhradě škody. Navíc ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. je ustáleně vykládáno tak, že soudy jsou v občanskoprávním řízení vázány toliko výrokem odsuzujícího rozsudku trestního soudu (popř. přestupkového orgánu). Dle judikatury (srov. např. nález ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113)) i doktríny (srov. např. JIRSA, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 369, nebo DAVID, L., Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 609) naopak soud není vázán rozsudkem zprošťujícím, usnesením, kterým je trestní stíhání zastaveno, a dokonce ani odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Osoba, která není odsouzena v trestním řízení tak vůbec nemusí být úspěšná v souvisejících řízeních občanskoprávních. V nich soudy tedy mohou samy posoudit otázky, řešené toliko v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů či jiných orgánů činných v trestním řízení (viz bod 15 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp.zn. III. ÚS 1391/5, pro srovnání lze ale odkázat i kupř. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5.1966, sp.zn. 4 Cz 30/666, ze dne 15. 4. 1999, sp.zn. 21