4 CO 29/2022-235 — Vrchní soud v Olomouci

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 189.025 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 189.025 Kč od 7. 4. 2018 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 23.600,72 Kč (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, že předmětem sporu bylo zaplacení autorské odměny za opětný prodej originálů obrazů [anonymizováno] a [anonymizována čtyři slova] autora [jméno] [příjmení], přičemž žalovaná popírala, že by se v tomto případě mělo jednat o druhý či další opětný převod těchto uměleckých děl, v důsledku čehož žalobci nevzniklo právo na zaplacení autorské odměny. Ve světle závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 8. 2021 č. j. 27 Cdo 277/2020-135 má za to, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží v tomto případě na žalované, proto ji usnesením ze dne 17. 2. 2022 vyzval k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jak prodávající [jméno] [příjmení] a její předchůdce [jméno] [příjmení] obrazy [anonymizováno] a [anonymizována čtyři slova] autora [jméno] [příjmení] nabyli. Žalovaná však výzvě soudu nevyhověla, neboť v podání ze dne 28. 2. 2022 pouze zpochybňovala výsledky dědických řízení a snažila se přesunout důkazní břemeno na žalobce. Soud prvního stupně v předchozím řízení provedl důkaz výslechem prodávající [jméno] [příjmení] a notářskými rozhodnutími a doplnil dokazování o důkaz v podobě výpisu z centrální evidence obyvatelstva, z něhož vzal za prokázané, že manžel prodávající [jméno] [příjmení] se narodil [datum], zemřel [datum], jeho matkou byla [jméno] [příjmení]. Z těchto údajů však nelze dovodit, že [jméno] [příjmení] byl synovcem malíře [jméno] [příjmení], jak ve své výpovědi tvrdila [jméno] [příjmení]. Naopak z usnesení Státního notářství II. v Praze 1 ze dne [datum] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] vzal soud za prokázané, že dědičkou po zesnulém [jméno] [příjmení] byla jeho manželka [jméno] [příjmení], přičemž žalovaná nikterak nezpochybnila ani nevyvrátila tvrzení žalobce o tom, že po [jméno] [příjmení] dědil její syn [jméno] [jméno], jeho závětní dědičkou byla [jméno] [příjmení] a její dědičkou byla [jméno] [příjmení]. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že malíře [jméno] [příjmení] neznala, nicméně, že bylo ujednáno, že obrazy připadnou manželovi, což dle soudu svědčí o tom, že její manžel obrazy nezdědil, nýbrž je získal darem či jiným převodem. Soud prvního stupně nevyloučil, že prodávající [jméno] [příjmení] následně zdědila obrazy po svém manželovi [jméno] [příjmení], v žádném případě však neuvěřil tvrzení, že [jméno] [příjmení] obrazy nabyl děděním po autorovi, tj. po malíři [jméno] [příjmení]. Za tohoto stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo k obrazům bylo již nejméně jednou předmětem převodu, tudíž výjimku dle ust. § 24 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen AZ) nelze uplatnit. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci autorskou odměnu ve výši 189.025 Kč, k čemuž ji také zavázal. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které představují náhradu hotových nákladů za 8 úkonů à 300 Kč na 1 úkon dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., soudní poplatek ve výši 9.452 Kč a cestovní náklady zástupce žalobce za cestu z [obec] k jednání Krajského soudu v Brně a zpět ve výši 3.366,72 Kč, celkem 15.218,72 Kč Odvolací soud žalobci rozsudkem ze dne 3. 10. 2019 přiznal na nákladech odvolacího řízení částku 4.390 Kč. Při novém projednání věci soud prvního stupně žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to za vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč, přípravu k jednání před krajským soudem 300 Kč a účast u jednání dne 8. 3. 2022 300 Kč, jízdné 3.992 Kč, celkem tedy náklady řízení činily 23.600,72 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, a to z důvodů zakotvených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e), g) o. s. ř., tj. že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K důvodům dle ust. § 205a odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. namítla, že soud prvního stupně v rozporu s občanským soudním řádem a bez jakéhokoliv důvodu na ni přenesl důkazní břemeno, čímž žalobce ve sporu zvýhodnil. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6/2011 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 208/2000, v nichž oba soudy řešily otázku důkazního břemene. Jestliže žalobce svůj nárok uplatňoval dle ust. § 24 odst. 1 AZ, pak bylo jeho povinností prokázat, že je prodáván originál uměleckého díla; kupní cena činí více nežli 1.500 EUR; obchodu se účastní profesionální obchodník; dílo bylo autorem převedeno do vlastnictví jiné osoby; došlo k opětnému (dalšímu) prodeji díla. Zatímco naplnění prvních tří podmínek nebylo mezi stranami sporné, u zbylých dvou podmínek žalobce neprokázal, že došlo k naplnění hypotézy právní normy na daný vztah dopadající. Přenos důkazního břemene na žalovanou by byl možný pouze v případech, kdy to právní předpis umožňuje, avšak v tomto případě žádná situace zákonem předvídaná nenastala, tudíž v žádném případě nebyly dány podmínky pro to, aby soud rezignoval na povinnost žalobce prokázat, že na straně žalované se jednalo o opětný prodej uměleckých děl a zároveň pro to, aby žalovanou zatížil důkazním břemenem k prokázání skutečnosti, že k opakovanému prodeji nikdy nedošlo. Neschopnost žalobce prokázat opodstatněnost svého nároku soud prvního stupně překlenul extensivním výkladem ust. § 24 odst. 6 AZ, ač z dikce tohoto ustanovení je nade vši pochybnost zřejmé, že právo autora či kolektivního správce na informace se vztahuje pouze na informace technického rázu vztahující se k zajištění platby, nikoliv na informace týkající se nároku jako takového. Žalovanou tedy nestíhala povinnost poskytnout žalobci informace v takovém rozsahu, v jakém uvádí soud prvního stupně. V ust. § 24 odst. 6 AZ není zmíněna žádná důkazní povinnost, tudíž z něj nelze dovozovat, že ve sporech o zaplacení autorské odměny se důkazní břemeno automaticky přenáší na stranu žalovanou. Žalovaná zdůraznila, že na obou stranách sporu existuje důkazní nouze stran skutečností, které následovaly po smrti autora v roce [rok], nicméně soud prvního stupně tím, že přenesl důkazní břemeno na žalovanou, přiřkl důkazní nouzi výhradně k její tíži, čímž popřel nejen platnou právní úpravu ale i rovné postavení účastníků řízení. Tím, že soud prvního stupně žalobci nárok na zaplacení autorské odměny opakovaně přiznal, nerespektoval názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 277/2020, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že to byl žalobce, kdo byl povinen prokázat, zda a jakým způsobem došlo k převodu uměleckých děl z autora na [jméno] [příjmení]. Jestliže soud prvního stupně trval na tom, aby naopak žalovaná prokázala, že umělecká díla byla skutečně předmětem dědění, pak tento jeho postup lze označit za nesprávný. K odvolacím důvodům dle ust. § 205 odst. 2 písm. b) a e) o. s. ř. žalovaná zdůraznila, že je právnickou osobou vzniklou v roce [rok], která nikdy neměla žádný vztah k rodině [jméno] [příjmení] ani [jméno] [příjmení], tudíž je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že na rozdíl od žalobce mohla dohledat, dotvrdit a prokázat, že nedošlo k převodu uměleckých děl. Soud prvního stupně po žalované požadoval informace a doklady, kterými nemůže disponovat, naproti tomu zcela ignoroval důkaz v podobě čestného prohlášení [jméno] [příjmení], která je fakticky jedinou osobou schopnou podat informace o přechodu vlastnictví uměleckých děl. Soud prvního stupně naprosto přecenil důkazy, které si sám obstaral, tj. usnesení Státního notářství ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], z nichž však nevyplynulo nic jiného než to, že dědičkou části majetku [jméno] [příjmení], odlišné od sporných uměleckých děl, byla jeho manželka, přičemž tato skutečnost je pro potvrzení či vyvrácení případného převodu či přechodu uměleckých děl zcela irelevantní. K závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nezpochybnila, že po dědičce autorských práv [jméno] [příjmení] nabyl dědictví její syn [jméno] [jméno], jeho závětní dědičkou byla [jméno] [příjmení] a její dědičkou [jméno] [příjmení], žalovaná připomněla, že přechod autorských práv nikdy nebyl předmětem sporu. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], neboť z její výpovědi v žádném případě nevyplynulo, že umělecká díla byla předmětem darování, nýbrž je zde zcela jasný odkaz na přechod formou dědění. U jednání konaného u odvolacího soudu dne [datum] žalovaná doplnila, že v řízení nebyla prokázána vůle autora umě