12 Cmo 236/2021-209 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením zamítl soud prvního stupně návrh žalovaného na prominutí odvolací lhůty proti rozsudku ze dne 27. 1. 2020, č. j. 18 Cm 166/2016-159.2. Uvedl, že předchozí usnesení, jímž odvolání žalovaného proti rozsudku odmítl, bylo zrušeno odvolacím soudem jako předčasné, neboť je třeba nejprve rozhodnout o prominutí lhůty, o které žalovaný požádal v souvislosti s pandemií COVID 19 a nařízením vlády č.217/2020 a mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. 4. 2020 s tím, že pokud tvrzený omluvitelný důvod spočívá v mimořádném opatření proti epidemii, upravuje prominutí zmeškání lhůty speciální úprava v § 2 zák. č. 191/2020 Sb.3. Soud prvního stupně s odkazem na dikci § 2 zák. č. 191/2020 Sb. konstatoval, že tvrzení žalovaného o tom, že se nacházel od 12. 3. do 28. 4. 2020 postupně v několika karanténách v zahraničí, neměl k dispozici listiny, na jejichž základě by mohl odvolání podat a nemohl nahlédnout do spisu, nebylo žalovaným prokázáno, neboť k návrhu žádné listiny nepřipojil ani nenavrhl. Karantény zjevně nebránily žalovanému v pohybu po zahraničí automobilem nebo veřejnou dopravou, včetně ubytování. Pokud zástupce žalovaného neměl zdravotní potíže, které by ho během karantén jakkoliv omezovaly a mohl cestovat, stejně tak mohl podat prostřednictvím datové schránky blanketní odvolání. Soud dospěl k závěru, že mezi cestováním zástupce žalovaného a pandemií COVID 19 není žádná příčinná souvislost. Žádné opatření cestování nedoporučovalo. V případě pobytu v zahraničí si je každý právní zástupce povinen zajistit příjem pošty, aby mohl včas reagovat a dodržet zákonné procesní lhůty. Neobstojí ani tvrzení žalovaného, že k podání odvolání potřeboval listiny a nahlédnutí do spisu. S ohledem na mnohá jednání a skutečnost, že šlo o druhý rozsudek musely být listiny žalovanému známy, zejména když řadu z nich navrhoval k důkazu. Znalost právní situace prokazuje obsah žalovaným zaslaného závěrečného návrhu. Soud tak uzavřel, že mezi nepodáním včasného odvolání a pandemií COVID 19 není příčinná souvislost, proto neaplikoval zák. č. 191/2020 Sb. a návrh zamítl.4. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a návrhu na prominutí zmeškání lhůty vyhověl, případně usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěr soudu vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Pokud měl soud za to, že návrh žalovaného vykazoval vady, měl žalovaného podle § 43 odst.1 o. s. ř. vyzvat k jejich odstranění ve lhůtě, kterou mu určí. To neučinil a pouze obecně tvrzení žalovaného odsoudil jako nepravdivá. Závěr soudu, že zástupce žalovaného opakovaně cestoval do zahraničí, nemá v žádném z podání žalovaného oporu. Zástupce žalovaného pouze tvrdil, že byl v době od 12. 3. 2020 do 28. 4. 2020 opakovaně v karanténě, z toho 22 dnů v zahraničí. Těchto 22 dnů strávil v karanténě v Dolním Rakousku, kam přicestoval 12. 3. 2020. Uzávěra byla v Rakousku vyhlášena následující den. Vládní opatření výslovně nařizovala, aby osoby s příznaky respiračních onemocnění byly izolovány od ostatních osob, aby případně nešířili COVID 19. Žádný předpis nestanovil povinnost těchto osob získat vyjádření lékaře nebo hygienické služby. Protože zástupce žalovaného po dobu pobytu v Rakousku bydlel sám, může k poskytnout maximálně čestné prohlášení nebo svědeckou výpověď rakouského státního příslušníka, který mu vozil potraviny. Zástupce žalovaného nemohl podat ani blanketní odvolání, protože neměl přístup k internetu. Internet využíval při pobytu u své přítelkyně v severních Čechách, nebo v rámci různých návštěv. O navrácení lhůty v řízení požádal poprvé, za mimořádné situace, kdy při vědomí své odpovědnosti plynoucí z postavení zástupce účastníka nemohl jednat jinak. Má za to, že soud jeho návrh neposoudil objektivně.5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.6. Vyšel z obsahu spisu. Z něj zjistil, že rozsudek ze dne 27. 1. 2020, č. j. 18 Cm 166/2016-159 byl žalovanému, resp. jeho obecnému zmocněnci doručen dne 3. 3. 2020 a blanketní odvolání proti tomuto rozsudku bylo doručeno na elektronickou podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 13. 5. 2020. Součástí odvolání byl návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, odůvodněný především po sobě následujícími karanténami žalovaného v době od 12. 3. 2020 do 29. 4. 2020. Z nich 22 dnů strávil v karanténě v zahraničí. Dále v návrhu uvedl, že v době převzetí rozsudku neměl k dispozici listiny, na jejichž základě by mohl odvolání podat, nehledě na chybějící internetové připojení. Nadto, i kdyby nebyl v karanténě, nebylo možné kvůli mimořádným opatřením navštěvovat soudy, takže by nemohl nahlédnout do spisu. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2020, č. j. 18 Cm 166/2016-165, jímž bylo odvolání žalovaného jako opožděně podané odmítnuto, bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 12 Cmo 158/2020-170. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení posoudil, zda žalovaným tvrzený důvod pro prominutí zmeškání lhůty spočívá v mimořádném opatření proti epidemii či nikoliv a zda lze mít předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty za splněné s tím, že jejich splnění je povinen prokázat žalovaný.7. Občanský soudní řád procesní institut zmeškání lhůty upravuje v § 58 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud k návrhu účastníka promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce tuto lhůtu zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Pro podání návrhu, s nímž je účastník povinen spojit zmeškaný úkon, zákon stanoví účastníku lhůtu 15 dnů po odpadnutí překážky, jež mu v úkonu bránila. Účelem této úpravy je zabránit nepřiměřeným tvrdostem ohledně zákonných lhůt k procesním úkonům účastníka, jejichž dodržení z objektivních důvodů není v možnostech účastníka.t. Prominutí zmeškání lhůty (pokud samotné doručování bylo provedeno bez závad) je tak vázáno na naplnění shora uvedených, kumulativně stanovených předpokladů.8. Zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, pak představuje speciální úpravu, která umožnila soudu prominout v občanském soudním řízení zmeškání procesní zákonné lhůty z důvodů, souvisejících s opatřeními v důsledku krize vydanými, a to i ohledně lhůt, u nichž občanský soudní řád prominutí jejich zmeškání jinak vylučuje (lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost (§ 235 odst. 1 o. s. ř.), pro dovolání (§ 240 odst. 2 o. s. ř.) a lhůt v rámci výkonu rozhodnutí (§ 254 odst. 2 o. s. ř.). Počátek běhu lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty, jejíž délka je stejná, upravuje tento zákon odlišně, váže jej nikoliv k odpadnutí překážky, ale k ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující zmeškaný úkon. Samotné důvody pro prominutí zmeškání lhůty je pak nutno posuzovat z hlediska mimořádných opatření, vydaných v době korona krize především vládou a Ministerstvem zdravotnictví.9. Z uvedeného vyplývá, že účastník musí nejprve v potřebném rozsahu tvrdit a následně osvědčit důvod, pro který mu bylo provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“. Dovolává –li se povinné karantény, jak je tomu v projednávané věci, lze z toho nepřímo dovodit, že se dovolává omezení plynoucích z mimořádných opatření, která měla zásadní dopad na jeho možnost provést zmeškaný úkon. Jestliže ovšem se žalovaný v návrhu pouze omezil na tvrzení o době více než jednoho měsíce nepřetržité povinné karantény, aniž specifikoval, natož jakkoliv doložil, o jaká konkrétní karanténní opatření se jednalo, na základě jakých mimořádných opatření byla přijata, po jakou dobu tato opatření trvala, jaká omezení z nich pro zástupce žalovaného vyplývala a po jaká jednotlivá časová období z jím uváděné celkové doby (od 12. 3. 2020 do 29. 4. 2020) trvaly dle žalovaného na sebe navazující jednotlivé karantény, jednalo se o návrh zjevně vykazující vady. Byly dány předpoklady pro aplikaci § 43 odst. 1 o. s. ř., tedy postup, při němž soud vyzve účastníka, aby odstranil vady svého podání ve lhůtě, kterou mu k tomu určí. Soud však takto nepostupoval a o návrhu věcně rozhodl, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.10. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že odvolateli lze přisvědčit, že žalovaný v podaném návrhu netvrdil, že by v době karantény kdekoliv cestoval, natož v zahraničí. O místě svého pobytu po dobu tvrzené karantény nic bližšího žalovaný neuvedl.11. Za situace, kdy odvolání žalovaného, podané jeho zástupcem z jeho datové schránky dne 13. 5. 2021 bylo podáno jako odvolání blanketní, nelze závěru s