12 Cmo 255/2020-129 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými č. 1 a č. 2 o zaplacení částky 75 000 Kč s 6 % úrokem ode dne 12. 9. 2012 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 250 Kč, v bodě II. výroku uložil žalovanému č. 3 povinnost zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s 6 % úrokem ode dne 12. 9. 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 250 Kč, v bodě III. výroku nepřiznal ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1 žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení, v bodě IV. výroku uložil žalobci povinnost zaplatit žalované č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 14 000 Kč a v bodě V. výroku uložil žalovanému č. 3 povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 993 Kč.2. Uvedl, že žalobce se domáhal na žalovaných zaplacení plnění z titulu směnky vlastní znějící na směnečný peníz 100 000 Kč, vystavené dne 12. 9. 2009 žalovanou č. 1 na řad , Anonymizováno, , splatné dne 11. 9. 2012 v , Anonymizováno, v kanceláři , adresa, , avalováné žalovanými č. 2 a č. 3. Směnka byla na žalobce rubopisována. Na rubu směnky je vyplňovací směnečné oprávnění pro remitenta podepsané žalovanou č. 1, podle něhož byla směnka vystavena jako blankosměnka a plnila zajišťující funkci k závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 9. 2009 uzavřené mezi remitentem a výstavcem.3. Soud nevyhověl návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, vycházeje přitom z výpovědi , Anonymizováno, zachycené v notářském zápise sp. zn. , Anonymizováno, a rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 12. 2011, č. j. 2011/14136/570 ve znění rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 23. 2. 2012. Dále soud odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 221/07, v nálezu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 980/2013 a v nálezu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15.4. Žalovaná č. 2 k žalobě uvedla, že jí jako rukojmí přísluší kauzální námitky. Směnka nemá žádnou kauzu, když remitent směnky , Anonymizováno, před orgány činnými v trestním řízení vypověděla, že žádný z klientů společnosti , Anonymizováno, nic nedlužil, žádnému z nich nikdy nebyla poskytnuta půjčka. Poukázala na nekalé praktiky , Anonymizováno, , které posuzovala i Česká národní banka. Kauzální smlouva je neplatná a nemohlo dojít ke vzniku směnkou zajištěného závazku. Žalobce se provinil hrubou nedbalostí, když si s ohledem na vyplňovací směnečné oprávnění musel být vědom možnosti kauzálních námitek výstavce a žalované č. 2, ale stav kauzálního vztahu nezjišťoval. Zlá víra při nabývání směnky vyplývá z propojení žalobce a předcházejícího majitele směnky.5. Žalovaný č. 3 byl vyzván k vyjádření k žalobě podle § 114b o. s. ř.. Vzhledem k tomu, že se nevyjádřil, rozhodl soud ve vztahu mezi žalobcem a tímto žalovaným podle § 153a odst. 3 o. s. ř. tak, jak je uvedeno v bodě IV. výroku.6. Po provedeném dokazování (směnkou, rozhodnutím České národní banky, spisem sp. zn. 47 Cm 141/2015) a vyhodnocení skutečností známých soudu z úřední činnosti soud uzavřel, že žalované č. 2 jako rukojmímu náleží námitky nedodržení dohody o doplnění blankosměnky (čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, dále jen z. s. š.), jakož i neplatnosti základního kauzálního vztahu, protože byl znalý obsahu zajišťovaného nesměnečného vztahu, jakož i okolností, za nichž bylo lze blankosměnku doplnit. Žalobci musely být nejpozději ke dni zahájení řízení známy okolnosti a důvody vystavování směnek na řad , Anonymizováno, . Soud si vědom toho, že více směnečných dlužníků nemá postavení nerozlučných procesních účastníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), protože každý ze směnečně zavázaných, kteří jsou zavázáni podle § 47 odst. 1 z. s. š. společně a nerozdílně, může činit jen své námitky. Soud si je rovněž vědom spornosti řízení, které se řídí zásadou kontradiktornosti. Žalovaná č. 1 byla nečinná, skutečnosti poukazované žalovanou č. 2 však svědčí i ve prospěch žalované č. 1 jako výstavce směnky. Soud si položil otázku, zda kontradiktorní zásada, která by ve svých důsledcích znamenala rozhodnutí v neprospěch žalované č. 1, stojí nad postuláty vyjádřenými Ústavním soudem. Nelze přehlédnout, že byť byla splněna ustanovení občanského soudního řádu o doručování, fakticky žalovaná č. 1 o probíhajícím řízení neví. Osoby, které se takto směnečně zavázaly, patří ke skupině osob neznalých přísnosti a záludnosti směnečného práva, a proto nelze od prokázaných skutečností a skutečností zjištěných soudem z jeho úřední činnosti, odhlédnout. Vystavená směnka je zneužitím práva, což nemůže požívat právní ochrany. Proto soud žalobu zamítl jak žalované č. 2, tak vůči žalované č. 1.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud vždy mezi žalobcem a každým ze žalovaných podle úspěchu ve sporu s přihlédnutím k tomu, zda ve sporu úspěšnému účastníkovi náklady vznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř).8. Žalobce napadl rozsudek, konkrétně bod I. a III. výroku ve vztahu mezi ním a žalovanou č. 1 včasným odvoláním, v němž navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná vůči žalované č. 1 náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že žaloba byla vůči žalované č. 1 zamítnuta, přestože ta byla procesně zcela nečinná. Postup soudu, který rozhodoval vůči žalované č. 1 na základě námitek směnečného rukojmí, není možný. Tvrzení soudu, že žalobci musely být známy okolnosti vystavení směnek, se nezakládá na pravdě. Uvedené nebylo nijak prokazováno. Žalobci nelze klást za vinu okolnosti zjištěné správními orgány po indosaci směnek na žalobce. Soud neprovedl všechny navržené důkazy. Pokud některé z důkazů konstatuje, neuvedl, jak tyto důkazy hodnotil a jaké právní závěry z nich vyvodil.9. Žalovaná č. 1 ve vyjádření k odvolání uvedla, že s rozsudkem souhlasí, žádné peníze neobdržela a nevidí důvod, proč by žalobci měla zaplatit navrhovanou částku a náklady řízení.10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a shledal odvolání žalobce důvodným.11. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně na základě jím provedeného odkazování a ze skutkového stavu zjištěného jím na základě zopakovaného dokazování. Ze směnky č. , Anonymizováno, , vystavené v , Anonymizováno, dne 12. 10. 2009 odvolací soud zjistil, že se žalovaná č. 1 jako její výstavce zavázala zaplatit na řad , Anonymizováno, dne 11. 9. 2012 částku 100 000 Kč. Směnka byla splatná v , Anonymizováno, , , adresa, . Z rubu směnky vyplývá, že směnka byla , Anonymizováno, převedena na společnost , Anonymizováno, , ta ji převedla na , Anonymizováno, , která ji převedla na žalobce.12. Lze uzavřít, že žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci, na nějž byla směnka převedena nepřetržitou řadou indosamentů, dle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 2 a čl. I § 32 odst. 1 z. s. š. vznikl vůči žalované č. 1 jako výstavci a žalovaným č. 2 a č. 3 jako směnečným rukojmím za výstavce přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 z. s. š.).13. Odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1 porušil zásadu projednací, upravenou v ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř., kterou je sporné (směnečné) řízení ovládáno. Uvedená zásada znamená v poměrech posuzované věci, že každý ze směnečně zavázaných osob uplatňuje proti žalobou uplatněnému nároku svou vlastní obranu (pro rozhodnutí významné skutečnosti) a k jejímu prokázání navrhuje důkazy. Úspěšnost obrany uplatněné v řízení žalovanou č. 2 může být hodnocena pouze ve vztahu mezi ní a žalobcem; takovou obranu však nelze bez dalšího považovat za obranu vznesenou další, v řízení zcela pasivní, žalovanou č. 1. Uvedené platí tím spíše, že žalovaní jako směneční dlužníci z předmětné směnky mají samostatné postavení. Soudem prvního stupně zmíněná ústavní spravedlnost neznamená svévoli nalézacích soudů v tom směru, že se stanou třetí stranou sporu, plnící povinnosti za nečinné účastníky. Ostatně z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ani Ústavního soudu ČR nevyplývá, že by závěry přijaté nalézacím soudem ve vztahu k ve sporu aktivně vystupujícímu účastníku bylo možno vztáhnout i na účastníky v řízení zcela pasivní, tj. ty, kteří neuplatnili žádnou procesní obranu. Poukaz na § 101 odst. 2 o. s. ř. není případný. To, že má soud pokračovat v řízení i při nečinnosti účastníků, nemůže znamenat, že soud nečinnost takového účastníka nahradí činností svou vlastní. Vzhledem k tomu, že žalovaná č. 1 zůstala v řízení zcela pasivní, neexistovala obrana, k jejímuž prokázání by bylo možné vést dokazování.14. Za situace, kdy se žalovaná č. 1 proti nároku žalobce nebránila a žalobce svůj nárok v řízení prokázal platnou směnkou, změnil odvolací soud podle § 220 dost. 1 písm. a) o. s. ř. napadený rozsudek v bodě I. výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1 tak, jak je uvedeno v bodě I. výroku tohoto rozsudku.15. Ve vztahu mezi žalobcem a žalova