12 Cmo 32/2020-296 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 268.677 Kč se 6 % úrokem od 26. 9. 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 895,59 Kč a na náhradu nákladů řízení 52.499 Kč.2. Podle odůvodnění rozsudku se žalobce, o jehož vstupu do řízení na místo původního žalobce , Anonymizováno, bylo rozhodnuto usnesením č.j. 7 Cm 178/2014 - 94 ze dne 9. 6. 2016 (§ 107a o. s. ř.), domáhal zaplacení směnečné pohledávky ze směnky vlastní, vystavené žalovaným dne 26. 5. 2013 v Praze na řad , Anonymizováno, , splatné 26. 9. 2013, na žalobce indosované. Soudem vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 20. 11. 2014, č. j. 7 Cm 178/2014 – 26, byl zrušen, protože se jej žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou. Žalovaný dle ust. § 115a o. s. ř. vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci soudem bez nařízení jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Nařízené jednání pak bylo opakovaně odročováno k žádosti žalovaného. Soud prvního stupně věc následně projednal v nepřítomnosti žalovaného( § 101 odst. 3 o. s. ř.), který se k jednání, nařízenému na 7. 9. 2017, bez omluvy nedostavil.3. Na základě provedeného dokazování soud z prvopisu směnky zjistil, že žalovaný se jako výstavce vlastní směnky, vystavené dne 26. 5. 2013, zavázal zaplatit bez protestu dne 26. 9. 2013 na řad remitenta , Anonymizováno, směnečnou sumu 268.677 Kč. Směnka, opatřená doložkou bez protestu, byla v průběhu řízení indosamentem převedena na žalobce.4. Právně soud prvního stupně věc posoudil podle čl. I § 75, § 28 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 78, zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen ZSŠ). Ze směnky, kterou shledal platnou směnkou vlastní, obsahující všechny zákonné náležitosti dle čl. I. § 75 ZSŠ, vznikl žalobci jako jejímu majiteli, na nějž byla všechna práva převedena indosamentem, vůči žalovanému jako jejímu výstavci dle čl. I § 78 odst. 1,§ 28 a § 48 odst. 1 ZSŠ nárok na její zaplacení.5. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl a v řízení úspěšnému žalobci podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení.6. V podaném odvolání žalovaný uvedl, že odvolání proti rozsudku podává s ohledem na své podezření, že mu z jeho poštovní schránky někdo záměrně vybírá poštu, ač on sám se v místě zdržuje. Pro případ, že by mu v řízení byly doručovány od července 2017 jakékoliv písemnosti, namítá neúčinnost jejich doručení, neboť se s jejich obsahem nemohl seznámit. V tomto řízení mu žádné písemnosti doručeny nebyly. Zejména mu nebyla doručena výzva, předvolání k jednání nebo rozhodnutí ve věci samé. Předvolání k jednání, bylo-li doručováno, bylo ze schránky vyjmuto neznámou osobou. V důsledku tohoto neměl možnost se účastnit jednání, tvrdit rozhodné skutkové okolnosti na svoji obranu a k jejich prokázání označit důkazy. V rámci svého účastnického výslechu před soudem dne 28. 6. 2018 pak žalovaný vypověděl, že problémy s doručováním písemností měl od července 2017 až do konce roku 2017, s výjimkou písemností, které osobně převzal od doručovatele.7. Žalobce ve vyjádření podané odvolání označil za zjevně účelové s cílem protahovat řízení a oddálit upokojení jeho nároku. Tvrzení žalovaného o úmyslném vykrádání jeho poštovní schránky považuje za absurdní, zejména když předchozí písemnosti mu byly doručeny a ani nyní nemá s doručováním problém. V případě podezření měl vyrozumět Policii. V průběhu celého řízení žalovaný žádnou procesní obranu neuplatnil. Jeho návrhy na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání a doručení jsou neurčité, jím tvrzené skutečnosti nelze považovat za omluvitelný důvod ve smyslu ust. § 50d o. s. ř. K těmto návrhům žalovaného by soud dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. neměl přihlížet.8. Usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. 7 Cm 178/2014-201, jímž soud prvního stupně zamítl návrhy žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení předvolání k jednání před soudem prvního stupně, nařízeného na 7. 9. 2017 a neúčinnosti doručení rozsudku, bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2019, č. j. 12 Cmo 246/2019-219, změněno tak, že se nevydává, neboť posouzením otázky, zda doručení rozsudku ( a předvolání k jednání) proběhlo řádně a účinně, se bude zabývat odvolací soud v řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ve věci.9. Podáním ze dne 15. 2. 2021 žalovaný požádal o odročení jednání, nařízeného odvolacím soudem na 16. 2. 2021. V podání uvedl, že je činí v návaznosti na telefonický hovor s kanceláří soudu a o odročení žádá z důvodu pozitivního antigenního testu na Covid 19. K podání doložil screen obrazovky mobilního telefonu se zprávou, potvrzující provedení testu v , Anonymizováno, a pozitivní výsledek testu na přítomnost antigenu. Na jaké telefonní číslo byla zpráva zaslána nelze zjistit. Zástupce žalovaného pak při jednání před odvolacím soudem na žádosti žalovaného o odročení trval. Nicméně uvedl, že žalovaný jej k soudu dovezl a čeká ve vozidle před budovou soudu. Je připraven se jednání zúčastnit. Po poučení předsedkyní senátu o principu neúplné apelace a z ní plynoucího omezení možnosti uplatnit nová tvrzení v odvolacím řízení zástupce žalovaného uvedl, že s tímto názorem předsedkyně senátu se sice ztotožňuje, nicméně trvá na tom, aby žalovaný mohl v rámci svého účastnického výslechu soudu sdělit svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku, neboť tuto možnost v průběhu celého řízení neměl.10. Odvolací soud neshledal splněny předpoklady pro odročení jednání dle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř. V intencích zákonné úpravy i soudní judikatury soud důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007). Podle obsahu spisu žalovaný po zrušení směnečného platebního rozkazu k výzvě soudu podle ust. §115a o. s. ř. vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání jen na základě listinných důkazů. Následně jen opakovaně žádal o odročení jednání. V průběhu celého řízení žádnou procesní obranu proti žalobou uplatněnému nároku nevznesl. Neučinil tak dokonce ani v rámci podaného odvolání. Za situace, kdy jeho zástupce, po soudem poskytnutém poučení o zásadě neúplné apelace odvolacího uvedl, že si je vědom omezení možnosti uplatnění nových tvrzení v odvolacím řízení, přesto trval na účastnickém výslechu žalovaného, v jehož rámci by žalovaný sdělil soudu, o jaká skutková tvrzení opírá svoji procesní obranu, dospěl odvolací soud k závěru, že žádost žalovaného o odročení jednání je jen další z řady obstrukcí, jejímž účelem je oddálit rozhodnutí ve věci. Neobstojí tvrzení žalovaného, že se nároku dosud nemohl bránit. Vyjádření k žalobě, resp. procesní obranu mohl uplatnit kdykoliv za řízení. To zjevně neučinil. V odvolacím řízení nová tvrzení ani nové důkazy v intencích ust. § 205a o. s. ř. uplatnit nelze. Důkaz účastnickým výslechem, stejně jako případná nová tvrzení nejsou v odvolacím řízení přípustná. Stejně tak nelze pominout, že žalovaný si v odvolacím řízení ustanovil zástupce, který byl jednání přítomen. Zjevně účelový přístup dokládá také jednání žalovaného, který na jedné straně žádal o odročení jednání z důvodu možné nákazy nemocí Covid 19, na druhé straně společnou jízdou autem se zástupcem vědomě vystavil možnému nebezpečí nákazy jak zástupce, tak účastníky i soud. V případě pozitivních antigenních testů má dotčená osoba setrvat v karanténě a s určitým časovým odstupem si nechat udělat PCR test. Nelze očekávat, že použití respirátoru by při cestě v uzavřeném prostoru vozidla mohlo nákazu zcela eliminovat. Odvolací soud proto jednání neodročil a věc projednal jen v přítomnosti zástupce žalovaného.11. Zástupce žalovaného dále při jednání před odvolacím soudem uvedl, že usnesení soudu, jímž rozhodl o neúčinnosti doručení, považuje za nesprávné. Problémy s vybíráním (vykradením) písemností z poštovní schránky žalovaný řešil několika způsoby. Podal stížnost na , právnická osoba, ., s poštovní doručovatelkou se snažil dohodnout o zanechávání písemností rovnou na poště, s. p. (to shledal nezbytné s ohledem na střídání poštovních doručovatelů), na poště si sjednal výhradu odnášky a podal i trestní oznámení. Jeho poštovní schránka je standardně zabezpečena a nachází se za vstupními dveřmi domu. Obsah schránky lze tedy vybrat jen při překonání dvojí překážky. Soud tak přenáší absolutní objektivní odpovědnost za doručení písemností a seznámení s jejich obsahem na žalovaného. Žalovaný problémy s doručování vyřešil až přestěhováním do jiného bydliště.12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, k