2 Cmo 262/2020-143 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 6. 6. 2018 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 2. je vlastníkem 10 kusů kmenových akcií na jméno v zaknihované podobě, ISIN , IBAN, , ve jmenovité hodnotě každé akcie 200 000 Kč společnosti , Anonymizováno, , IČO , IČO, , a dále určení, že neexistuje platný právní vztah, na jehož základě mohl žalovaný 1. nabýt vlastnické právo k těmto akciím od žalované 2.2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (výroky I. a II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1. k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 61 290 Kč (výrok III.) a žalované 2. k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 84 108 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že neprováděl dokazování k meritu věci, neboť bylo třeba se nejprve zabývat otázkou, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Odkázal na ustanovení § 80 a § 154 odst. 1 o. s. ř. s tím, že tento právní zájem musí existovat i v době, kdy soud vyhlašuje rozhodnutí ve věci. Uvedl, že právní zájem na žádaném určení má žalobkyně tehdy, pokud by bez tohoto určení bylo ohroženo její právo nebo právní poměr, na kterém je zúčastněna, nebo pokud by se její právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Připomněl, že určovací návrh je pouze prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobkyně dříve, nežli toto její postavení bylo porušeno, a že tedy jeho cílem je poskytnutí preventivní ochrany. V tom tkví rozdíl od žaloby na plnění, která je namístě, pakliže již právo žalobkyně bylo porušeno. V takovém případě totiž prevence práva nemá žádného smyslu a žalobkyně tak nemůže mít žádný právní zájem na určení dotyčného práva, což má za následek nedůvodnost určovací žaloby, neboť v takovém případě má žalobkyně již jen právní zájem na reparaci důsledků porušení práva, tedy na plnění. Soud prvního stupně odkázal na novější judikaturu s tím, že tato dovozuje, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může mít žalobce naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztah účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah dotčeného právního vztahu nebo práva. O takový případ však podle soudu prvního stupně v souzené věci nejde. Není totiž sporu o tom, resp. to i sama žalobkyně tvrdí, že její právo již bylo porušeno. Ochrany svého subjektivního nároku se tak žalobkyně může domáhat žalobou na plnění. V dané věci je však žalobkyní žádáno, aby soud rozhodl formou určovací žaloby o dílčí a pro žalobu na plnění jen o předběžné otázce, tedy o tom, zda-li je žalovaná 2. vlastníkem sporných cenných papírů, a o určení neexistence platného právního vztahu, na jehož základě mohl žalovaný 1. tyto cenné papíry nabýt. Jak soud prvního stupně dále uvedl, nelze přistoupit ani na argumentaci, že vyhověním žalobě by se právní poměry mezi účastníky jakkoli stabilizovaly, neboť žalobkyně by si nezajistila nic jiného, než pouhé rozhodnutí o předběžné otázce, která byla dosud mezi účastníky sporná. Vzhledem k tomu, že z podání žalovaných je zcela zřejmé, že i při vyhovění určovací žalobě by nárok žalobkyně na převod akcií neakceptovali, nezbylo by žalobkyni, než se znovu domáhat (podáním další žaloby) ochrany u soudu. Konečně není ani vyloučeno, že ke dni rozhodování soudu o žalobě na plnění, resp. výkonu rozhodnutí v tomto následném řízení vydaného, může být aktuálním vlastníkem cenných papírů subjekt zcela jiný. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a že pouhé jednostranné porušení smluvních povinností účastníkem určitého hmotněprávního vztahu samo o sobě existenci tohoto zájmu neodůvodňuje. Ryze určovací žaloba nadto není (až na výjimky) způsobilým exekučním titulem, na jehož podkladě by si žalobce vymohl proti žalovanému nucené splnění porušené právní povinnosti. K petitu ad II. žaloby pak soud prvního stupně uvedl, že tomuto by nebylo možno vyhovět i proto, že není možno vydat obecné rozhodnutí o tom, že neexistuje platný právní vztah, na jehož základě mohl žalovaný 1. nabýt vlastnické právo k akciím, když v takovém rozhodnutí není možno postihnout paušálně veškeré možné varianty nabytí takového vlastnického práva. Jak z ustanovení § 80 o. s. ř. vyplývá, soud může v rámci určovací žaloby pouze rozhodnout, zda tu právní poměr nebo právo je či není. Předmětem rozhodnutí soudu tak může být pouze konkrétní ve výroku uvedený právní poměr nebo zcela konkrétní právo. Žaloba byla proto v celém jejím rozsahu zamítnuta a plně úspěšným žalovaným bylo přiznáno proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odměny za jejich zastupování advokáty, paušálních náhrad hotových výdajů, cestovného a náhrady za daň z přidané hodnoty. V případě žalované 2. pak byla dále přiznána náhrada za promeškaný čas.3. Žalobkyně podala proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, v důsledku převodu předmětných akcií žalovanou 2. na žalovaného 1. nemohla dokončit převod vlastnictví akcií na sebe, neboť k registraci u , Anonymizováno, (dále jen „CDCP“) je potřebná součinnost žalované 2., tedy vydání akcií žalobkyni jako jejich nabyvateli, avšak žalovaná 2. akcie již nevlastnila. Proti tomuto protiprávnímu stavu se žalobkyně nemohla bránit žalobou na plnění, neboť právo žalobkyně na vydání akcií svědčilo žalobkyni vůči žalované 2., nikoli vůči žalovanému 1. Žalobkyně tak sice disponovala obligačním právem vůči žalované 2. na vydání akcií, resp. realizaci převodu na majetkový účet žalobkyně v CDCP, avšak takové právo nemohlo být vykonatelné. Žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl jí navrhované důkazy, byť těmito měla být prokázána existence jejího naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Soud prvního stupně pochybil i v tom, že nepřipustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby, čímž sám vytvořil předpoklad k tomu, že dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu. Nároky na vydání a na určení byly přitom žalobkyní uplatňovány již od počátku a ve vzájemné souvislosti. Žalobkyně setrvala na tom, že požadované určení je přípustné jak podle znění zákona, tak podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rovněž odborné literatury. Namítla, že žaloba na určení nemohla být nahrazena žalobou na plnění, neboť žalobkyni nesvědčí vůči žalovanému 1. žádné přímé právo na vydání akcií a žaloba na plnění vůči žalované 2. nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu. Podle žalobkyně představuje požadované určení pro ni zlepšení jejího postavení v tom smyslu, že akcie se dostanou do právní sféry žalované 2., vůči níž může žalobkyně vymáhat jejich vydání a převod na žalobkyni. Bez tohoto určení je přitom nemyslitelné, že by žalovaní 1. a 2. převedli dobrovolně akcie zpět do právní sféry žalované 2., kde by byly žalobkyní vymahatelné. Požadované určení splňuje též podmínku preventivního charakteru rozhodnutí. Ve vztahu k žalobnímu petitu pod bodem II. pak není z povahy věci vůbec přípustná žaloba na plnění, neboť jde o konstatování stavu, že neexistuje právo, které by mohlo být vymáháno. Žalobkyně namítla, že požadované určení nemůže být řešeno ani jako otázka předběžná v řízení o vydání akcií vůči žalované 2., neboť podle zákona i judikatury Nejvyššího soudu není pro rozhodnutí o vydání věci podstatné, zda žalovaná 2. je či není vlastníkem věci. Posouzení požadovaného určení vlastnického práva k akciím jako předběžné otázky by nadto nebylo závazné ani pro strany sporu, neboť by nebylo obsaženo ve výroku rozhodnutí. Naproti tomu rozhodnutí o určení vlastnického práva k akciím je závazné jak pro strany sporu, tak pro orgány, a je tedy exekučním titulem, na jehož základě může být zapsáno vlastnické právo k akciím u CDCP. Žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a na komentářovou literaturu týkající se otázky naléhavého právního zájmu a uvedla, že v souzené věci se jedná o obdobnou situaci, a tímto je u žalobkyně dán naléhavý právní zájem. Pokud jde o závěr soudu, že žalovaní by rozhodnutí o určení neakceptovali, a že by bylo třeba dalších žalob, tento zcela přehlíží, že žalobkyně se určení domáhá pouze a právě v tom rozsahu, ve kterém nemůže uplatnit žalobu na plnění, a ve kterém taková žaloba nevyřeší sporný vztah nebo právo. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas s tím, že nebyla připuštěna jí navrhovaná změna a rozšíření žaloby, čímž žalobkyni bylo protiprávně odepřeno právo na projednání věci. Uměle tak byl navozen stav snižující naléhavý právní zájem žalobkyně. Namítla zároveň, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nebylo nijak odůvodněno. Za přípustný a dostatečně konkrétní žalobkyně nadále považuje žalobní návrh pod bodem II. K tomu namítla, že se jedná o určení neexistence právního vztahu, což znamená, že takový právní vztah není možné def