6 Cmo 261/2020-208 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně zamítl z důvodu vydržení členských práv v družstvu určovací žalobu doručenou soudu dne 4. 5. 2018 o členství v , Anonymizováno, (žalovaný 1/) a současně zamítl i návrh na určení, že žalobkyně je výlučným nájemcem bytu č. , Anonymizováno, o velikosti , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . podlaží domu č. p. , adresa, , ve vlastnictví , Anonymizováno, a přiznal úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení.2. Vyšel ze skutečnosti, že podle žaloby měla žalobkyně tvrdit, že je výlučnou členkou , Anonymizováno, , IČ , IČO, , , adresa, (dále též zkráceně bytové družstvo), a vlastníkem družstevního podílu v tomto družstvu a dále, že žalobkyně je výlučným nájemcem bytu č. , Anonymizováno, o velikosti , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . podlaží domu č. p. , adresa, , ve vlastnictví uvedeného bytového družstva.3. Podle žaloby žalobkyně spolu se svým zesnulým bývalým manželem (původně žalovaným 4/), vůči němuž bylo řízení v důsledku úmrtí zastaveno, byli členy uvedeného bytového družstva a společnými nájemci bytu č. , Anonymizováno, o velikosti , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . podlaží domu uvedeného bytového družstva. Když byli povinni uhradit další členský vklad ve výši 475 180 Kč, měli uzavřít spolu se svými dětmi žalovanými 1) a 2) dne 30. 8. 2006 smlouvu, na jejímž základě se měli dohodnout, že žalovaní 1) a 2) poskytnou rodičům částku na úhradu vkladu do družstva a následně jejich rodiče převedou členská práva a povinnosti člena bytového družstva spojená s právem nájmu družstevního bytu do jejich spoluvlastnictví (dále také jen „smlouva ze dne 30. 8. 2006“). Dne 1. 11. 2006 měli uvedení rodiče uzavřít spolu se žalovanými 1) a 2) dohodu o převodu členských práv a povinností člena bytového družstva, na jejímž základě podle žaloby manželé převedli na žalované 1) a 2) členská práva a povinnosti člena bytového družstva včetně práva nájmu družstevního bytu (dále také jen „smlouva o převodu“). Následně podle žaloby byla smlouva o převodu oznámena dne 1. 11. 2006 družstvu, jež mělo potvrdit dne 14. 12. 2006 žalovaným 1) a 2) členství v družstvu. V květnu 2007 podle žaloby mělo družstvo upozornit na rozpor uzavřené smlouvy o převodu se zákonem a z toho důvodu žalovaná 1) a žalovaný 2) podle žaloby uzavřeli dne 29. 5. 2007 dohodu o zániku společného členství v družstvu a výlučnou členkou družstva se měla stát žalovaná 1) - dále také jen „dohoda mezi žalovanou 1) a žalovaným 2)“. Byt od roku 2006 do roku 2016 podle žaloby užívali manželé, přičemž nyní v bytě bydlí žalobkyně a od roku 2006 hradí veškeré platby spojené s užíváním bytu žalovaná 1) a žalovaný 2) každý jednou polovinou. Podle žaloby v souladu se smlouvou ze dne 30. 8. 2006 se měli žalovaná 1) a žalovaný 2) stát spoluvlastníky bytu a žalobkyně měla byt užívat na základě zřízeného věcného břemene doživotního užívání. Dne 15. 3. 2018 podle žaloby uzavřelo družstvo s žalovanou 1) kupní smlouvu, na jejímž základě převedlo družstvo výlučně na žalovanou 1) vlastnictví bytu.4. Žalobkyně považovala smlouvu o převodu za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť členský podíl mohl být předmětem společného jmění manželů a společný nájem mohl vzniknout pouze mezi manželi a podpisy na smlouvě o převodu měly být úředně ověřeny, což se nestalo. Podle žalobkyně žalovaná 1) a žalovaný 3) se v důsledku neplatnosti smlouvy nestali členy družstva a nemohli tak mezi sebou vypořádávat členský podíl v družstvu, jehož nikdy nenabyli.5. Soud I. stupně posuzoval též obranu žalovaných. Podle žalované 1) nečinila sporným uzavření uvedených smluv s tím, že členský podíl v družstvu vydržela.6. Žalovaný 2) navrhl žalobě vyhovět.7. Žalovaný 3) vyjádřil názor, že dne 1. 11. 2006 zaniklo žalobkyni členství v družstvu a nemůže být v řízení úspěšná. Družstvo vůli žalobkyně vyjádřenou ve smlouvě o převodu vzalo na vědomí a členství žalobkyně v družstvu zaniklo ke dni 1. 11. 2006, kdy byl družstvu převod oznámen. Členství v družstvu je podle žalovaného 3) založeno na principu dobrovolnosti a v souladu s tím žalobkyně členství v družstvu ukončila. Družstvo o členství, resp. o zániku členství žalobkyně, nerozhodovalo, pouze jej vzalo na vědomí. Smlouvu o převodu nepovažuje žalovaný 3) za absolutně neplatnou s ohledem na to, že se členy družstva měli stát žalovaná 1) a žalovaný 2) a bylo jejich povinností upravit vzájemná práva a povinnost vztahující se k členství v družstvu, což učinili dohodou mezi žalovanou 1) a žalovaným 2).8. Soud I. stupně učinil závěr o skutkovém stavu, podle něhož žalobkyně spolu se svým manželem , Anonymizováno, měli být společnými členy družstva a užívali byt č. , Anonymizováno, (byt) na pozemku č. parc. , Anonymizováno, , jehož součástí má být stavba č.p. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obec , adresa, a dne 1. 11. 2006 měli převést jako společní členové družstva smlouvou o převodu členský podíl v družstvu spolu se všemi členskými právy a povinnostmi spojenými s tímto členstvím včetně práva nájmu družstevního bytu za cenu 475 180 Kč na žalovanou 1) a žalovaného 2). Podpisy na smlouvě o převodu podle soudu I. stupně nejsou úředně ověřeny. Dne 1. 11. 2006 měli účastníci smlouvy o převodu oznámit převod členských práv oznámit představenstvu žalovaného 3). Na základě dohody o zániku společného členství v bytovém družstvu ze dne 29. 5. 2007 se žalovaná 1) a žalovaný 2) měli dohodnout, že jejich společné členství v družstvu zaniká a že jedinou a výlučnou členkou družstva se měla stát žalovaná 1). Podle soudu I. stupně podpisy na smlouvě o převodu členství musí být úředně ověřeny ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. b) a čl. 2 odst. 5 stanov.9. Soud I. stupně věc posuzoval podle § 3028 a násl. nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (NOZ), podle občanského zákoníku zák. č. 40/1964 Sb.(OZ), ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně podle § 39 a násl. OZ a § 134 OZ a dále podle obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., konkrétně podle § 230 obchod. zák.10. Podle soudu I. stupně smlouvou o převodu členských práv a povinností pozbyla žalobkyně členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu a ta měla přejít na žalovanou 1) a žalovaného 2), resp. po uzavření dohody o zániku společného členství v družstvu, přešla členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu na žalovanou 1), jež se podle soudu I. stupně stala členkou družstva. V případě, že by smlouva o převodu byla neplatná pro rozpor se zákonem, potom podle soudu I. stupně žalovaná 1) členský podíl v družstvu vydržela v souladu s § 134 OZ jako movitou věc. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.11. Proti tomuto rozsudku se v zákonem stanovené lhůtě odvolala žalobkyně (odvolatelka) a domáhala se jeho změny a vyhovění návrhu z důvodů dle § 205 odst. 2), písm. d), e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Odvolatelka soudu I. stupně vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy a jeho rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci.12. Podle odvolatelky je nesprávný názor, že smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 1. 11. 2006 byla uzavřena platně, když v této smlouvě nedošlo k přesné identifikaci a určení nabyvatele členského podílu v družstvu, tedy i člena družstva a , Jméno žalované, a , fyzická osoba, se nestali členy bytového družstva. Proto uvedený absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. Údajnou platnost předmětné smlouvy přitom podle odvolatelky nelze analogicky dovozovat ze situace více dědiců, jež je na daný případ neaplikovatelná. Z uvedených důvodů podle odvolatelky nemůže být platná ani následná dohoda o zániku společného členství v bytovém družstvu, jíž se pokusili uzavřít , Jméno žalované, a , fyzická osoba, dne 29. 5. 2007, když se tito nestali členy bytového družstva ani nositeli členských práv a povinností a nemohli tak ukončovat a vypořádávat něco, co nikdy nenabyli, co také ani nemohlo vzniknout, tj. společné členství v družstvu.13. Podle odvolatelky neuspěje ani argumentace, podle níž se žalobkyně po více jak 10 letech domáhá svých práv poukazem na neplatnosti úkonu, který sama vyvolala s tím že, takové jednání nemůže požívat ochrany, přičemž soud I. stupně též nesprávně dovozuje, že v projednávaném případě nedošlo k narušení veřejného pořádku. Takovýto názor je podle odvolatelky v rozporu s rozhodovací praxí např. Nejvyššího soudu (sp.zn. II Odon 53/96). Poukázala na skutečnost, že právní úkony, jež jsou v rozporu se zákonným zákazem či v rozporu s dobrými mravy, jsou za určitých okolností stiženy sankcí neplatnosti, což představuje jednu ze základních zásad soukromého práva. Vše za situace, kdy existuje tzv. „kvalifikovaný“ rozpor představovaný soukromoprávním jednáním, jímž je způsobena újma, porušen veřejný pořádek anebo obojí zároveň. V uvedeném směru podle odvolatelky soud I. stupně veškeré okolnosti případu řádně nezhodnotil.14. Podle odvolatelky, jestliže svá členská práva a povinnosti