6 Cmo 285/2021-426 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 25. 9. 2008 se žalobce (společnost) po žalovaných domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 4 536 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jíž měli společnosti způsobit žalovaní jakožto členové jejího představenstva porušením péče řádného hospodáře. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. března 2013 č. j. 45 Cm 97/2009-141 žalobu zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2015 č. j. 6 Cmo 59/2015-198 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2018 č. j. 29 Cdo 3325/2016-246 zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.2. Krajský soud v Plzni coby soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením ve znění opravného usnesení rozhodl tak, že „V řízení bude pokračováno na straně žalovaného , Anonymizováno, , narozeného dne , Anonymizováno, , zemřelého dne , Anonymizováno, , posledně bytem , adresa, , s jeho procesními nástupci, a to: 1. , Jméno advokátky D, , narozená , Anonymizováno, , bytem , Anonymizováno, , 2. , Anonymizováno, , narozená , Datum narození advokáta C, , bytem , adresa, , 3. , Jméno advokáta D, , narozená , Datum narození advokáta D, , bytem , adresa, .“.3. V odůvodnění soud prvního stupně stručně reprodukoval dosavadní průběh řízení s tím, že žalovaný č. 2 , Anonymizováno, dne 25. 5. 2017 zemřel a že řízení není doposud pravomocně skončeno. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 vydané pod sp. zn. 29 Cdo 5/2012 dle něhož způsobení škody je samostatným právním důvodem vzniku závazku podle § 489 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013; jde o právní skutečnost zakládající závazkový (odpovědnostní) vztah s tím, že v případě porušení povinnosti podle § 194 odstavec 5 věta 1. obch.zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, vzniká odpovědnostní vztah vedle původního právního vztahu existujícího mezi akciovou společností a členem jejího představenstva. Členu představenstva tak vzniká závazek k náhradě škody, který je odlišný od jeho závazku vykonávat funkci člena představenstva. Závazek k náhradě škody bez dalšího přechází na dědice jako na univerzální právní nástupce zůstavitele, kteří za něj odpovídají do výše ceny nabytého dědictví (§ 470 odstavec 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tento judikát je dle názoru Krajského soudu v Plzni aplikovatelný do té míry, že případný závazek k náhradě škody bude přecházet na právní nástupce zůstavitele s tím, že však dědické řízení probíhalo v roce 2017, tj. za účinnosti občanského zákoníku 89/2012, Okresní soud , Anonymizováno, svým usnesením č. j. 12 D 473/2017-37 ze dne 15. 5. 2018 rozhodl mimo jiné o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti uzavřené ve znění, které toto usnesení obsahuje s tím, že čistá hodnota pozůstalosti činí 198 622,95 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že dědičky výhradu soupisu neuplatnily. Dále soud prvního stupně uvedl, že „V daném případě tak poslední věta shora uvedeného rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ČR není pro dané řízení aplikovatelná.“ a uzavřel, že vzhledem k tomu, že ohledně dluhu nelze skončené dědické řízení již znovu otevřít, bylo v souladu s ustanovením § 107 odstavec 2 o. s. ř. rozhodnuto o tom, že v řízení bude pokračováno se všemi dědičkami zůstavitele, které jsou jeho procesním nástupcem, neboť povaha věci umožňuje v řízení pokračovat.4. Proti usnesení soudu prvního stupně podali žalovaní 1) a 2) včasná odvolání shodného obsahu. Stěžejní odvolací námitkou je, že nelze pokračovat v řízení v prvním stupni, jelikož rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018 nebyl doručen dosud všem účastníkům řízení, a tudíž nenabyl právní moci. Uvedli, že dovolací řízení bylo zahájeno k dovolání žalobkyně v době, kdy druhý žalovaný byl naživu. Když Nejvyšší soud po dvou a půl roce rozhodoval, již druhý žalovaný nežil. Ke dni jeho úmrtí byla věc (žaloba o náhradu škody) pravomocně rozhodnuta. Ke dni úmrtí zanikla plná moc, kterou udělil právní zástupkyni, a doručením do její datové schránky nebylo doručeno tomuto účastníku, který v době rozhodnutí již ztratil svou způsobilost být účastníkem řízení. Do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o dovolání žalobkyně, pak není soud prvého stupně oprávněn činit žádné kroky v řízení, jelikož dosud nedošlo k pravomocnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci náhrady škody. Žalovaní navrhli napřed ukončit pravomocně řízení o dovolání žalobkyně.5. Dne 19. října 2021 byl předložen odvolacímu soudu spis sp. zn. 45 Cm 97/2009 k rozhodnutí o odvoláních proti usnesení soudu prvního stupně v záhlaví označeného.6. K odvolání se vyjádřil opatrovník , Jméno advokáta D, , jenž sdělil, že námitku neukončeného dovolacího řízení považuje za závažnou a vyjádřil pochybnost, zda je rozsudek dovolacího soudu pravomocný, resp. zda byl všem účastníků řízení řádně doručen. Dále k odvolání žalované 3) sdělil, že změna v koncepci dědického práva nemá relevanci při posouzení otázky právního nástupnictví v této věci s tím, že odvolatelka mohla případně výhradu soupisu učinit.7. Přestože odvolací soud nebyl oprávněn se zabývat důvodností odvolacích námitek žalovaných 1) a 2) z titulu odvolání, neboť tito nebyli k němu subjektivně legitimováni (jak vyloženo níže), byl nicméně povinen se zabývat splněním procesních podmínek odvolacího řízení ve smyslu § 103 ve spojení s § 211 o. s. ř., jež musí být dány, aby mohl vůbec rozhodovat. V rámci zkoumání splnění procesních podmínek se tedy otázkami nastolenými v jejich odvolání musel zabývat, ale nikoliv z titulu jejich odvolání, ale z titulu povinností uložených mu přímo zákonem (tj. § 103 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že tyto procesní podmínky jsou splněny. Nutnost umožnit pokračování řízení (po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, jež je třeba doručit všem účastníkům řízení), a potažmo tak vydání meritorního rozhodnutí ve věci vede k nezbytnosti primárně rozhodnout o tom, kdo je procesním nástupcem zemřelého účastníka řízení - původně žalovaného 2) - , Anonymizováno, . A to z toho důvodu, aby mohly být soudem činěny všechny nezbytné procesní úkony vůči všem účastníkům řízení směřující k pokračování řízení, mezi něž náleží i doručování písemností. V daném případě doručení předmětného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, v jehož důsledku bude nutno pokračovat v řízení. Z logiky věci je zřejmé, že zemřelému či jeho dřívějšímu zástupci (jemuž zaniklo zástupčí oprávnění) doručit rozhodnutí Nejvyššího soudu s příslušnými právními účinky nelze. Proto musí být nejprve rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem zemřelého účastníka řízení. Jiný (opačný) procesní postup není ostatně v daném případě a za dané situace (pravomocného dědického usnesení) ani možný. Postup, jenž byl obsažen ve vyjádření opatrovníka s odkazem na odvolání žalovaných 1) a 2), tedy že nejprve mělo být doručeno rozhodnutí dovolacího soudu všem účastníkům řízení a po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí by byl teprve oprávněn soud prvního stupně činit příslušné kroky v řízení, je nerealizovatelný právě kvůli nemožnosti doručování zemřelému, resp. jeho dřívějšímu zástupci (jehož zástupčí oprávnění zaniklo). V tom lze souhlasit s tím, že doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu dřívější zástupkyni nemohlo vyvolat žádné právní účinky. Shrnuto, jediným řešením nastalé patové situace je nezbytnost primárně rozhodnout o procesním nástupnictví, aby mohlo být rozhodnutí dovolacího soudu účinně doručeno procesním nástupcům zemřelého účastníka řízení a mohlo tak nabýt právní moci. Teprve posléze mohou být činěny další kroky v řízení. Opačný postup není možný.8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání obou odvolatelů - žalovaných 1) a 2) proti usnesení soudu prvního stupně bylo podáno osobami, jež k tomu nebyly oprávněny.9. Z povahy odvolání jako opravného prostředku vyplývá, že ho může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla soudním rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit právě zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Ke shodným závěrům jako odvolací soud dochází i odborná právní teorie prezentovaná v komentářové literatuře (srov. komentář k § 201 o. s. ř. in Drápal,L.,Bureš,J., a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2009). V daném případě odvolatelům nebyla a ani nemohla být způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí, neboť rozhodnutí se týká jiného (dřívějšího, již zemřelého) účastníka řízení - původně žalovaného , Anonymizováno, , resp. jeho procesních nástupců, netýká se práv a povinností odvolatelů (tj. žalovaných 1/ a 2/). Odvolatelé proto nejsou osobami k podání odvolání subjektivně legitimovanými. Ostatně odvolatelé žádnou újmu na svých právech, j