6 Cmo 298/2020-230 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem ve znění označeného doplňujícího usnesení (dále též „předmětné rozhodnutí“) Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl návrh žalobce na postup podle § 107a odst. 1 občanského soudního řádu, výrokem II. zamítl žalobu na určení, že paní , Anonymizováno, , narozená dne , Anonymizováno, , zemřelá dne , Anonymizováno, byla ke dni svého úmrtí členkou , Anonymizováno, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, a součástí jejího družstevního podílu bylo právo nájmu bytu č. , Anonymizováno, (bývalý byt , Anonymizováno, ), výrokem III. rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit 1. žalovanému na účet jeho právního zástupce, náklady řízení ve výši 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem IV. rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit 2. žalované, na účet její právní zástupkyně, náklady řízení ve výši 21 893,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem V. rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit 3. žalovanému, na účet jeho právní zástupkyně, náklady řízení ve výši 21 893,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem VI. rozhodl tak, že 4. žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem VII. rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů ode jeho právní moci.2. Žalobce podal proti výrokům II. - V. a VII. předmětného rozhodnutí včasné odvolání, došlé soudu prvního stupně dne 27. 7. 2020.3. Takto podané odvolání směřující proti výroku II. vzal žalobce následně podáním došlým soudu prvního stupně dne 19. 8. 2020 zpět, pročež soud řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí zastavil (výrok I.), a to na podkladě § 207 odst. 2 zákona č. 99/193 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.“).4. Odvolání směřující proti zbylým výrokům předmětného rozhodnutí odůvodnil žalobce tím, že je namístě zohlednit specifické okolnosti věci. Žalobce neměl fakticky zájem žalovat 1. žalovaného, nicméně s ohledem na zákonnou úpravu musel proti někomu svůj návrh směřovat, aniž by měl před samotným zahájením řízení možnost posoudit svou schopnost unesení důkazního břemene, neboť zdravotní dokumentace jeho matky nebyla obecně přístupná a teprve zahájení řízení mělo umožnit její zkoumání. Postup soudu prvního stupně i znalce byl v tomto ohledu přinejmenším laxní, neboť oba skutečné zkoumání stěžejních skutkových zjištění ani neumožnili. Z tohoto důvodu je namístě žalovaným náklady řízení nepřiznávat a žalobci neukládat úhradu nákladů státu. Nárok na náhradu nákladů řízení 2. žalované a 3. žalovanému by navíc vůbec nevznikl. Nemůže jít k tíží žalobce, že návrh na postup dle § 107a o. s. ř. důvodně podal až k blížícímu se konci řízení, a třebaže mu soudem prvního stupně nebylo vyhověno, tito žalovaní nejsou v řízení pasivně věcně legitimováni.5. K podanému odvolání se vyjádřili toliko 2. žalovaná a 3. žalovaný, kteří je pokládají za nedůvodné. Výše nákladů řízení byla způsobena především obstrukčním jednáním žalobce, který si musel být minimálně od 3. 7. 2019 vědom toho, že nebude schopen unést své důkazní břemeno, přesto však v řízení pokračoval, činil obstrukce a předkládal tvrzení, jež nebyl schopen i přes opakované výzvy soudu nikterak doložit. Nejsou tak splněny podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř. Skutečnost, že došlo k přechodu členství, není s ohledem na předmět řízení rozhodná. Navrhují proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného a přiznání nákladů odvolacího řízení.6. Odvolací soud přezkoumal předmětné rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 6 o. s. ř., aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně, avšak z jiných než namítaných důvodů.7. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.8. Uložil-li soud prvního stupně prostřednictvím výroků III. - V. žalobci povinnost k zaplacení nákladů řízení na podkladě § 142 odst. 1 o. s. ř., postupoval zcela správně. Soudní praxe je dlouhodobě ustálená v konstantním závěru, že důvodnost podání žaloby je třeba posuzovat z procesního hlediska, což znamená, že žaloba je podána nedůvodně tehdy, je-li zamítnuta, a je-li zamítnuta, je neúspěšný žalobce povinen zaplatit náklady řízení vzniklé úspěšným žalovaným. Skutečnosti tvrzené žalobcem pak nepředstavují nic mimořádného, co by opodstatnilo jiný postup, včetně postupu dle § 150 o. s. ř.9. Soud prvního stupně však v rámci těchto výroků nepřiléhavě uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení na účet právního zástupce (zástupkyně) každého z žalovaných. Neúspěšný účastník (žalobce) je povinen náhradu nákladů řízení, jež představují peněžitou částku, zaplatit (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), pročež odvolací soud provedl tomu odpovídající změnu výroků rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby byly materiálně vykonatelné (§ 258 odst. 1 o. s. ř.). Povinnost něco nahradit neznamená totéž, co povinnost něco zaplatit (§ 258 odst. 2 o. s. ř.). Dále není právně opodstatněné ukládat žalobci povinnost platit tyto náklady na účet, neboť peněžitý dluh lze splnit i v hotovosti [§ 1957 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], pročež byly tyto výroky v tomto rozsahu změněny způsobem, že náklady řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta každého z žalovaných. Ve zbylém rozsahu jsou tyto výroky věcně správné.10. Zbývá dodat, že zcela nepřiléhavou je námitka stran postupu dle § 107a o. s. ř. v situaci, kdy návrh na tento postup byl soudem prvního stupně zamítnut (výrokem I. předmětného rozhodnutí), aniž by byl napaden odvoláním, v důsledku čehož je tento výrok v právní moci, tj. je nadán atributy závaznosti a nezměnitelnosti (§ 159, § 159a odst. 1, 3 - 4, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Vyjádřeno jinými slovy, soud, jakož i účastníci řízení, jichž se týká, musí toto zamítavé rozhodnutí respektovat a vycházet z něj, což znamená, že 1. - 3. žalovaný jsou i v současném období řízení účastni právního poměru s žalobcem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4343/2013) a mají proto právo na náhradu nákladů řízení.11. Z těchto důvodů odvolací soud předmětné rozhodnutí podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., per analogiam (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 251/2012), v rozsahu výroků III. - V. změnil (výroky II. - IV. usnesení odvolacího soudu).12. Ve vztahu k výroku VII. předmětného rozhodnutí platí, že ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. odkazuje nejenom na kritérium úspěchu ve věci, ale též na ostatní ustanovení upravující rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, resp. výsledek řízení odkazuje k osobě toho účastníka, který by byl povinen k náhradě nákladů řízení druhé procesní straně [§ 142 až 146 o. s. ř.; k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08 (bod 15)]. O povinnosti k náhradě nákladů státu bylo proto správně rozhodnuto podle plného úspěchu žalovaných v řízení, tedy tak, že žalobce je povinen k jejich úhradě. Ve zbytku se odkazuje na přiléhavé odůvodnění tohoto výroku soudem prvního stupně. Odvolací soud proto předmětné rozhodnutí v rozsahu tohoto výroku jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok V.).13. O nákladech odvolacího řízení v poměru mezi žalobcem a 2. žalovanou (výrok VI.) a 3. žalovaným (výrok VII.) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť 2. žalovaná a 3. žalovaný byli v tomto stádiu řízení plně úspěšní. Jejich společný právní zástupce vykonal vždy jeden úkon právní služby, spočívající v podání vyjádření k odvolaní podle § 11 odst. 2 písm. c) AT ve věci nikoliv samé, za což každému z nich náleží částka 990 Kč [§ 7 bod 5 AT, počítaná z tarifní hodnoty 21 893,20 Kč jako částky nákladů řízení, jež je jako příslušenství pohledávky (dle § 513 o. z.) samostatným předmětem řízení dle § 8 odst. 1 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, mutatis mutandis)]. Soudní praxe je ustálena v posouzení, že každému z žalovaných náleží odměna za úkon právní služby snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 AT (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, nebo ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5830/2016), paušální náhrada jim však náleží pouze jednou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 20147, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Vzhledem ke skutečnosti, že právní zástupce těchto žalovaných je plátcem DPH, což je prokázáno osvědčením o registraci k této dani s účinností od 12. 1. 2007, náleží každé