7 Cmo 164/2019-268 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem ze dne 26. září 2018, č. j. 13Cm 1687/2013-215 (dále též „předmětný rozsudek“) určil, že navrhovatel je členem , Anonymizováno, (dále též „1. účastník“) s členskými právy a povinnostmi vztahujícími se k družstevnímu bytu č. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, nacházejícím se ve druhém nadzemním podlaží (dále též „předmětný byt“; výrokem I.), , fyzická osoba, (dále též „2. účastník“) uložil povinnost zaplatit navrhovateli na nákladech řízení 17 004 Kč (výrokem II.) a dále rozhodl tak, že navrhovateli se vůči 1. účastníku nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrokem II.).2. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v , Jméno účastníka, č. j. 4 T 102/2011-4539 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , Jméno účastníka, č. j. 4 To 5/2013-4739 byl 2. účastník uznán vinným trestným činem podvodu mimo jiné ve vztahu k navrhovateli, a to ze skutku popsaného v podaném návrhu, kterým navrhovatele uvedl v omyl tím, že dne 1. 12. 2008 s ním uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností v 1. účastníku (dále též „předmětná smlouva“), kterou navrhovatel tato členská práva a povinnosti na 2. účastníka převedl za částku 117 000 Kč, avšak uzavřel jí v omylu, neboť vycházel ze skutečnosti, že za tento převod získá částku nejméně ve výši 1 425 000 Kč, a 2. účastník tento omyl vyvolal nebo o něm musel vědět. Podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanského soudního řádu [(dále jen „o. s. ř.“), jehož použití je opodstatněno čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým byl zákon č. 99/1963 Sb. s účinnosti ke dni 1. 1. 2014 novelizován] je soud těmito trestními rozsudky vázán. Předmětná smlouva tak byla navrhovatelem uzavřena v omylu a je dle § 49a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatná, protože se navrhovatel této neplatnosti dovolal, ať již podáním k orgánům činným v trestním řízení, nebo podaným návrhem ve věci samé. Návrhu proto vyhověl, protože navrhovatel členských práv a povinností nepozbyl a je i nadále členem 1. účastníka. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř.3. Proti všem výrokům předmětného rozsudku podal 2. účastník odvolání. Namítá, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor Vrchního soudu v Praze, uvedený v jeho usnesení ze dne 28. 12. 2016, č. j. 7 Cmo 439/2014-163. Opět bylo nesprávně rozhodnuto rozsudkem, byť mělo být rozhodnuto usnesením. Soud prvního stupně nepřipustil doplnění dokazování v rozsahu všech návrhů odvolatele, čímž zatížil předmětný rozsudek podstatnou vadou. V trestním řízení se cítí bez viny a připravuje návrh na povolení jeho obnovy, jakož se i hodlá obrátit k mezinárodnímu soudu, aby byl v jeho trestní věci zajištěn demokratický přístup k aplikaci práva a zákonů. Po odvolacím soudu požaduje vydání průlomového rozhodnutí, čímž by nahradil zdravý rozum, který chyběl českobudějovickým trestním soudcům, neboť je názoru, že Vrchní soud v Praze jako skutečný pilíř demokracie neprosadí použití § 135 odst. 1 o. s. ř. v dané věci. Navrhovatel si musí uvědomit, že když přistoupí na nějaký právní úkon, notabene v notářské kanceláři, má nejenom práva, ale též povinnosti, neboť musí existovat stabilita právních vztahů. Uvádí dále, že je až po krk v exekucích. Předmětný rozsudek je nepřezkoumatelný a nemá oporu v platných předpisech. Domáhá se proto jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, anebo zamítnutí návrhu.4. Navrhovatel a 1. účastník navrhují, aby byl předmětný rozsudek potvrzen.5. Odvolací soud přezkoumal předmětný rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a o. s. ř.], a odvolání shledal důvodným jen v části, která se týká výroku o nákladech řízení mezi navrhovatelem a 2. účastníkem.6. Odvolací soud částečně doplnil dokazování sdělením obsahu dalších rozhodných listinných důkazů (§ 213 odst. 4 ve spojení s § 205a odst. 2 o. s. ř.) a takto má [nad rámec skutkového stavu jinak správně zjištěného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vychází a na nějž odkazuje (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002)] z doručenky Krajského soudu v Českých Budějovicích s datem 30. 1. 2014 za zjištěné, že návrh ve věci samé (došlý soudu dne 3. 12. 2013) byl doručen do vlastních rukou 2. účastníka dne 30. 1. 2014. Z návrhu ve věci samé má odvolací soud za zjištěné, že se jím navrhovatel domáhá (vůči 2. účastníku) posouzení předmětné smlouvy jako neplatné, neboť došlo k naplnění ustanovení § 49a občanského zákoníku, dle kterého je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl tento právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět, a to tak, že předmětnou smlouvu navrhovatel podepsal dne 1. 12. 2008, aniž by tento třístránkový dokument četl, neboť 2. účastník mu nalistoval pouze poslední stranu a sdělil, že podpis potřebuje k uskutečnění převodu. Předtím bylo mezi navrhovatelem a 2. účastníkem dohodnuto, že cena za převod byla stanovena částkou 1 500 000 Kč a následně to, že byt bude nabízen za 1 425 000 Kč. Navrhovateli však byla toliko zaplacena dne 1. 12. 2008 v hotovosti částka 100 000 Kč a dne 5. 1. 2009 na jeho účet částka 17 000 Kč.7. K obsahu těchto důkazů nebylo ze strany účastníků řízení vzneseno jakýchkoliv připomínek, které by neumožňovaly dovození těchto dílčích skutkových zjištění.8. Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu (též) podle § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Podle § 45 odst. 1 obč. zák. projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy ji dojde.9. Podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. v posledním účinném znění, trestního zákoníku (dále jen „tr. z.“), kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.10. Předně je třeba uvést, že poměry z předmětné smlouvy (uzavřené dne 1. 12. 2008) je případné posuzovat podle obč. zák., a to s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Neboli, uplatní se princip tzv. plné neretroaktivity, kdy dosavadními předpisy se řídí jak vznik, tak změna i zánik těchto vztahů, ve shodě s ustálenou judikaturou k přechodným ustanovením soukromoprávních předpisů (v rámci § 3028 odst. 3 o. z., se neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí jen vznik těchto právních vztahů, a proto se dosavadními předpisy řídí i změna a zánik těchto právních vztahů; řídí se jimi tak i práva vzniklá po 1. 1. 2014, jestliže jejich základem je právní vztah vzniklý před uvedeným datem; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, nebo ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005).11. Jediné, v čem je namístě odvolateli přisvědčit, je námitka, že soud prvního stupně měl rozhodnout formou usnesení a nikoliv formou rozsudku, a to z důvodů, které podepsaný soud ve svém dřívějším zrušujícím usnesení vysvětlil. Tato vada, spočívající v rozhodnutí prostřednictvím kvalitativně vyšší formy, však dle dlouhodobě ustálených závěrů soudní praxe nemá za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45, či usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3524/2012), pročež nejde o námitku významnou.12. Soud prvního stupně postačujícím způsobem vysvětlil, z jakého důvodu je dána totožnost jednání (uzavření předmětné smlouvy o převodu členských práv a povinností v 1. účastníku) a totožnost následku (způsobení škody spočívající v pozbytí členských práv a povinností v důsledku jejího uzavření bez zaplacení dohodnuté ceny), jež je předmětem návrhu ve věci samé, s jednáním a následkem, pro které byl odvolatel pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu podvodu [§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z.] zmíněnými rozsudky v rámci trestního řízení, a správně dovodil, že soudy jsou těmito rozhodnutími o spáchání tohoto trestného činu odvolatelem v dané věci vázány dle § 135 odst. 1 o s. ř., a to