7 Cmo 241/2017-85 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 10. 2015 se žalobce coby společník žalované domáhal, aby soud uložil žalované povinnost splnit svou informační povinnost vůči žalobci a předložila mu k nahlédnutí a pořízení si kopií vlastní technikou v rozsahu 30 hodin: a) veškeré faktury, které žalovaná vydala a přijala ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015, b) veškeré platby, které žalovaná ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015 uskutečnila ve prospěch , Anonymizováno, , nar. 25. 3. 1983, c) veškeré výpisy ze všech bankovních účtů žalované ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015, d) účetní deník žalované za čtvrtý kvartál roku 2014 a za první, druhý a třetí kvartál roku 2015, e) hlavní knihu žalované za čtvrtý kvartál roku 2014 a za první, druhý a čtvrtý kvartál roku 2015, f) veškeré revizní zprávy provedené v domě na adrese v , adresa, , ve vlastnictví žalované ode dne 6. 11. 2014 do 8. 9. 2015, g) veškeré objednávky učiněné žalovanou u třetích stran ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015, h) seznam úkonů právní služby, které byly žalované poskytnuty , Jméno advokáta, , advokátem, ode dne 6. 11. 2014 do dne 8. 9. 2015.2. Městský soud v Praze ve výroku uvedeným rozsudkem vyhověl v celém rozsahu žalobě (výrok I.) a uložil žalované povinnost uhradit žalobci na náhradu nákladů řízení 26 684 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění kromě jiného soud uvedl, že pokud se společnost nepodřídila zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z.o.k.“), neznamená to, že se budou nově vzniklé vztahy řídit stále obchodním zákoníkem, neboť se jedná o novou právní úpravu a nová právní úprava je závazná pro všechny. Znamená to, že pokud je rozpor mezi starou právní úpravou a novou právní úpravou, stará právní úprava se stává automaticky neplatnou. Společnost neumožnila žalobci řádně nahlédnout do účetních dokladů a dalších dokumentů společnosti, ač je to jeho právo, a účelově se tomuto vyhýbá s odkazem pouze na možnost nahlédnout do těchto dokladů na valné hromadě. Valnou hromadu se však nedaří svolat, jelikož jak plyne z čl. 13 společenské smlouvy, musí být přítomni všichni společníci, aby se mohla konat. Obrana žalované odporuje dikci § 167 odst. 1 z. o. k., když společníci mají právo na informace i mimo valnou hromadu. Rovněž tak je právem společníka pořizování kopií, které potřebuje k výkonu svých práv. Je tedy zcela logické, že žalobci nezbyla jiná možnost, než podat tuto žalobu, kterou by soud nařídil žalované povinnost umožnit žalobci jako společníku nahlédnout do jím požadovaných dokumentů společnosti, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Na posuzovanou věc soud aplikoval ustanovení § 155, § 156 odst. 2, § 167 odst. 1 a § 196 z. o. k. Nákladový výrok je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř.3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Cmo 241/2017-52 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud kromě jiného uvedl, že na danou věc dopadá ust. § 777 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z.o.k.“), neboť právo společníka požadovat od jednatelů informace o záležitostech společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje je právem společníka, nikoliv statusovou věcí právnické osoby. Zároveň odvolací soud uvedl, že již v usnesení ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 7 Cmo 445/2014 dospěl k závěru, že „práva a povinnosti společníků reflektovaná ust. § 777 odst. 4 z.o.k. jsou práva a povinnosti společníků společnosti s ručením omezeným uvedená či vyplývající z ust. § 113-124 obchodního zákoníku.“ Ustanovení § 155 a § 156 ZOK jsou kogentní (donucující), pouze v § 155 ZOK je kogentní výčet jednotlivých oprávnění v rámci práva na informace neuzavřený – společenskou smlouvou ho lze rozšířit, nikoliv však zúžit. Ustanovení § 122 obch. zák. je s ustanoveními § 155 a § 156 ZOK ve zjevném rozporu. Postup soudu prvního stupně, který vyšel z právní úpravy z. o. k., je tak správný.4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 1196/2020-76 byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Cmo 241/2017-52 k dovolání žalované zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou formulované otázky, zda § 155 a § 156 z. o. k. jsou donucujícími ustanovení zákona o obchodních korporacích (ve smyslu § 777 odst. 4 z. o. k.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vyhlášení napadeného rozsudku). Dovolací soud mimo jiné citoval ust. § 777 odst. 4, 5 z. o. k. s tím, že výkladem těchto ustanovení se zabýval již v R 31/2016. Zde vysvětlil, že § 777 odst. 4 z. o. k. upravuje výjimku z pravidla zakotveného v § 775 z. o. k. (podle něhož se obchodní korporace a jejich vnitřní poměry s účinností od 1. 1. 2014 řídí zákonem o obchodních korporacích), a to pro práva a povinnosti společníků obchodních korporací vzniklých před 1. 1. 2014. Ustanovení § 777 odst. 4 je projevem respektu zákonodárce ke smluvní autonomii společníků. Práva a povinnosti společníků těch obchodních korporací, které do zakladatelských právních jednání „neopsaly“ zákonnou úpravu práv a povinností společníků z obchodního zákoníku (bez ohledu na to, zda se společníci od ní odchýlit nechtěli či nemohli), spoléhajíce se na znění zákona, se tak i nadále řídí stejnými pravidly, která pro ně platila do 31. 12. 2013. Nově však již nejde o pravidla zákonná, ale – díky právní domněnce upravené v § 777 odst. 4 z. o. k. – o pravidla smluvní. Předpokladem je, že tato pravidla neodporují donucujícím ustanovením zákona o obchodních korporacích. Ustanovení § 777 odst. 4 z. o. k. se totiž nedotýká statusových otázek, jako například vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů (tj. zejména svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí veřejnou listinou) atd. Ty se řídí od 1. 1. 2014 zákonem o obchodních korporacích (§ 775 z. o. k.). K tomu shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016 (uveřejněné pod číslem 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud dále připomněl, že ustanovení § 155 a § 156 z. o. k. vyložil v rozsudku ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, ve kterém mimo jiné uvedl, že si společníci společnosti s ručením omezeným mohou ve společenské smlouvě upravit právo na informace odlišně od zákona. Právo na informace mohou rozšířit, ale mohou jej také zúžit nebo stanovit přesnější pravidla, za nichž mají být informace poskytnuty. Vždy však musí respektovat základní smysl a účel práva společníka na informace; společníkovi by tedy úprava ve společenské smlouvě neměla fakticky znemožnit podílet se na řízení společnosti, resp. realizovat další, zákonem přiznaná práva, která společníkovi nemůže společenská smlouva odejmout. Pokud tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že § 155 a § 156 z. o. k. jsou donucujícími ustanoveními zákona o obchodních korporacích (ve smyslu § 777 odst. 4 z. o. k.) – a proto jsou pro věc rozhodující ustanovení zákona o obchodních korporacích o právu na informace – je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Jestliže se totiž společnost změnou svojí společenské smlouvy nepodřídila zákonu o obchodních korporacích, potom pro řešení otázky, zda se má za to, že jsou obsahem společenské smlouvy společnosti (§ 777 odst. 4 z. o. k.) i ustanovení obchodního zákoníku o právu na informace (§ 122 odst. 2 obch. zák.), není rozhodující, zda byl v režimu obchodního zákoníku rozsah práva společníka společnosti s ručením omezeným na informace užší, než v režimu zákona o obchodních korporacích. Rozhodující je, zda společníkovi úprava obchodního zákoníku (§ 122 odst. 2 obch. zák.) fakticky znemožňuje podílet se na řízení společnosti (ve smyslu zákona o obchodních korporacích), resp. zda společníkovi úprava obchodního zákoníku fakticky znemožňuje realizovat další, zákonem přiznaná práva, která mu společenská smlouva (v režimu zákona o obchodních korporacích) nemůže odejmout.5. Odvolací soud tak opětovně přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a 212a o. s. ř. a vycházeje ze shora uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně vyložil přechodná ustanovení § 777 odst. 4, 5 z. o. k. a dispozitivní ustanovení § 155 a § 156 z. o. k., v důsledku čehož se nezabýval otázkou nastíněnou dovolacím soudem, jejíž posouzení je rozhodné pro aplikaci příslušné právní normy.6. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak neúplné a tudíž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle § 21