7 Cmo 25/2020-566 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 1 000 000 Kč, se zamítá (výrok I.), a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 76 230 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to České republice na účet Krajského soudu v Praze (výrok II.).2. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 8. 12. 2011 domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Tvrdil, že dne 22. 1. 2009 uzavřeli účastníci řízení, paní , Anonymizováno, , společnost , Anonymizováno, a společnost , Anonymizováno, dohodu o narovnání (dále i jen „Dohoda o narovnání“). Dohodu o narovnání žalobce uzavřel jen proto, aby se vyhnul soudním sporům a dalšímu dohadování se žalovaným. Proto Dohoda o narovnání obsahuje čl. IV a zejména čl. IX, který je ujednáním o smluvní pokutě, se kterým žalovaný, stejně jako s ostatními ustanoveními souhlasil. Žalobce proto požaduje zaplacení smluvní pokuty 1 000 000 Kč, vyplývající z porušení závazku žalobce, vyplývajícího z čl. IX Dohody o narovnání, k tomu došlo jeho podáním žaloby na zaplacení částky 15 000 000 Kč, označené jako žaloba o vypořádání mezi společníky společnosti , právnická osoba, ., kdy řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 45/2011. Dále dle žalobce žalovaný čl. IX Dohody o narovnání porušil tím, že podal trestní oznámení na žalobce, jeho syna a zaměstnance. Žalobce také připomenul, že sám beze zbytku splnil své povinnosti z dohody o narovnání ze dne 22. 1. 2009.3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, uvedl, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost, když neobsahuje pregnantní specifikaci povinností, jichž se má navrhovatel zdržet, dále také neobsahuje časové omezení převzaté povinnosti navrhovatele zdržet se jednání, což zakládá zásadní nerovnováhu smluvních stran. Dále namítnul, že ujednáním o smluvní pokutě, pokud by bylo soudem shledáno jako platné, navrhovatel zcizil své základní lidské právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod neboť došlo k nedovolenému omezení základního práva navrhovatele, které je nezadatelné a nezcizitelné a žalobce s ním podobně jako s ostatními základními právy není oprávněn disponovat.4. Soud prvního stupně v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 věc po právní stránce posoudil dle dosavadních předpisů, neboť předmětná dohoda o narovnání byla uzavřena před 1. 1. 2014. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Účastníci uzavřeli platnou Dohodu o narovnání, jejíž součástí bylo i ujednání o smluvní pokutě, které obsahuje náležitosti vyžadované § 544 a následujícími zák. č. zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále i jen „obč. zák.“), avšak povinnost, která je takto zajištěna je v rozporu se zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (odst. 13 napadeného rozsudku). A to proto, že účastníci Dohody o narovnání se v jejím čl. IX předem vzdávají možnosti domáhat se ochrany svých práv u soudu, čímž je zasaženo do jejich, ústavním pořádkem a mezinárodní smlouvou zaručených práv, konkrétně do práva dle citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Skutečnost, že se tak děje se souhlasem účastníků není právně významná, neboť základních práv se nelze účinně vzdát, když ta jsou nezcizitelná (srov. čl. 1 Listiny). Ujednání o smluvní pokutě je proto podle § 39 obč. zák. od absolutně neplatné, přičemž čl. IX lze hodnotit nezávisle na ostatním obsahu, když jej lze od ostatního obsahu dohody oddělit. Důvod neplatnosti se tudíž ve smyslu ust. § 41 obč. zák. vztahuje pouze na toto ujednání. K takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, nad to žalovaný tuto neplatnost v řízení namítnul. Za uvedených okolností není na místě jakkoli posuzovat jednání žalovaného spočívající v podání žalob či trestních oznámení.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že plně úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Jelikož byl žalovanému zástupce ustanoven soudem, podle ust. § 149 odst. 2 o. s. ř. bylo žalobci uloženo, aby náhradu nákladů řízení zaplatil České Republice na účet Krajského soudu v Praze. Náhrada nákladů řízení činí celkem 76 230 Kč a je představována odměnou zástupce žalovaného za 5 úkonů právní služby po 12 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 14. 3. 2016, 4. 4. 2016 a 19. 11. 2019), náhradou hotových výdajů za uvedených 5 úkonů právní služby po 300 Kč a náhradou za DPH v sazbě 21% z odměny a náhrad zástupce žalovaného ve výši 13 230 Kč.6. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalobce, který namítal, že se závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě, které přijal přesto, že dle něj obsahuje veškeré náležitosti vyžadované § 544 obč. zák., nesouhlasí Ujednáním o smluvní pokutě v daném případě zcela jednoznačně nešlo (a nelze tak ani brát) o vzdání se možnosti domáhat se svých práv u soudu, když tato již neexistovala a neexistují. Řádným zaplacením v dohodě o narovnání sjednané částky žalobcem žalovanému, totiž žádný další nárok žalovaného vůči žalobci v souvislosti s ukončením jeho účasti ve společnosti , právnická osoba, . již neexistoval a ani s ohledem na princip a smysl dohody o narovnání existovat nemůže, a nebylo proto ani možné se již neexistujícího nároku předem vzdát. Žalovaný však v rozporu s dohodou o narovnání opakovaně požadoval vůči žalobci plnění ze stejného právního důvodu (viz dále uvedená žalovaným podaná žaloba o zaplacení částky 15 000 000 Kč vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45Cm 45/2011), které však již neexistuje a ani s ohledem na princip a smysl dohody o narovnání ani existovat nemůže, a právě toto jeho jednání má být účastníky dohodnutou smluvní pokutou sankcionováno a z tohoto důvodu žalobce úhradu smluvní pokuty po žalovaném v souladu s jejich ujednáním v dohodě o narovnání požaduje. Naopak tím, že soud prvního stupně připustil, že každý účastník dohody o narovnání ji může kdykoliv porušit a dle své libosti druhou smluvní stranu kdykoliv žalovat na úhradu závazku, který byl dohodou o narovnání zrušen, je zcela jednoznačně porušen jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu, kterým je právní jistota, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 13/2000. Soud prvního stupně se také nedostatečně vypořádal s žalobcovými argumenty v tom směru, že v daném případě při posouzení předmětné smluvní pokuty a její výše je třeba přihlédnout i k tomu, za jakých okolností byla mezi účastníky sjednána, a co jejímu sjednání předcházelo, a jaké povinnosti měla zajistit, což dále rekapituloval. V tomto směru provedl soud prvního stupně nedostatečné dokazování, neboť k tomu neprovedl důkaz všemi žalobcem předloženými listinami. Odvolatel pro jistotu napadá i určení výše náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně, kterou mu uložil zaplatit žalovanému, a to České republice na účet Krajského soudu v Praze. Žalovanému byl právní zástupce ustanoven soudem, a proto je třeba při výpočtu nákladů řízení ve prospěch strany žalované uplatnit ustanovení § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „AT“), podle něhož sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení snížená podle odstavce 1 činí nejvýše 5 000 Kč. Při jednání odvolacího soudu odvolatel navrhl, aby odvolací soud, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalovanému povinnost nahradit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení žalobce spočívají v nákladech vzniklým právním zastoupením za 10 úkonů právní služby poskytnutých advokátkou, tedy odměně, paušální náhradě, 2 x zaplaceném soudním poplatku za podanou žalobu a odvolání, a dále náhradě za ztrátu času a to za 16 půlhodin – 3 x jednání u Krajského soudu v Praze a 1 x jednání u odvolacího soudu (cesta , adresa, a zpět). Zástupkyně žalobce není plátkyní DPH.7. K odvolání se vyjádřil žalovaný tak, že žalobce v odvolání nepřináší žádné skutečnosti, argumenty nebo právní konstrukce, s nimiž by se soud prvního stupně již nevyrovnal v rámci napadeného rozsudku a předcházejícího řízení. Soud prvního stupně se v první řadě naprosto správně zabýval právními otázkami sporu a shledaje, že nárok žalobce uplatněný žalobou je zásahem do nezcizitelnosti a nezadatelnosti základního práva žalovaného na soudní ochranu s následkem absolutní neplatnosti předmětné části Dohody o narovnání, se již správně nezabýval dalšími skutečnostmi a důkazy navrženými žalobcem. Námitka, že zamítnutím rozsudku byla narušena právní jistota (žalobce), není důvodná. Při střetu principu právní jistoty a práva na soudní