2 Cmo 129/2022-352 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením nepřiznal soud prvního stupně žalovanému 1. a žalované 2. osvobození od soudních poplatků z odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 16. 11. 2021, č. j. 16 Cm 41/2017-294, který v této věci činí u každého ze žalovaných 22 900 Kč. Předně konstatoval, že nelze vyloučit, že odvolání žalovaných budou úspěšná a zabýval se proto jejich poměry.2. Vzal za prokázané, že žalovaný 1. má po odečtení exekučních srážek měsíční čistý příjem 24 000 Kč. Jeho měsíční výdaje představuje částka 13 620 Kč. Má sice spoluvlastnické podíly na nemovitostech, ty jsou však zatíženy exekučním zástavním právem.3. V případě žalované 2. soud zjistil, že má čistý měsíční příjem 36 473 Kč. Je na ní finančně závislá její dcera ve věku 23 let, která studuje vysokou školu. Její výdaje dosahují asi 18 000 Kč. Má závazek 5 000 Kč z důvodu nedoplatku za plyn a z důvodu jistoty k nájemní smlouvě má závazek 26 000 Kč. Uplatňovala také závazek, který je předmětem tohoto řízení, ale s tím soud prvního stupně neuvažoval, když o něm není doposud pravomocně rozhodnuto.4. Soud předně konstatoval, že okolnost, že jsou proti žalovanému 1. vedeny exekuce, není sama o osobě důvodem pro moderaci poplatkové povinnosti. Vyšel při tom také z toho, že okolnost, že poplatník soudního poplatku má kromě zákonné poplatkové povinnosti další závazky, není podstatná, když nelze z ničeho dovodit, že tyto ostatní závazky mají přednost před povinností uhradit soudní poplatek. Poukázal také na to, že žalovanému 1. po odečtení exekučních srážek a jím vyčíslených nákladů zbývá ještě k dispozici asi 11 000 Kč.5. Ohledně žalované 2. uvedl, že jí uváděné závazky jsou jednorázové povahy, a proto s nimi neuvažoval. Vzal v úvahu vyživovací povinnost k její dceři. Uvedl nicméně, že s ohledem na její věk je v jejích možnostech určitým přivýdělkem zlepšit příjmovou situaci domácnosti. Žalované 2. zbývá po odečtení výdajů částka asi 18 000 Kč.6. Konečně konstatoval, že poplatková povinnost obou žalovaných činí společně 22 900 Kč, jejich společné volné finanční prostředky představují částku 29 000 Kč a je tedy v jejich společných silách, aby byl jimi předmětný soudní poplatek uhrazen. Proto navrhované osvobození nepřiznal žádnému z nich.7. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný 1. a navrhl jeho změnu tak, že mu bude osvobození přiznáno v plném rozsahu. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nelze zohlednit probíhající exekuce vedené proti němu. Uvedl, že jeho majetek je v důsledku exekucí zcela zablokován. Po exekučních srážkách mu zbývají pouze prostředky na obživu bez možnosti uspořit jakékoliv prostředky na soudní poplatky. Nesprávnost závěru soudu o nevýznamnosti exekucí vyplývá také z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3112/17. Nepřiznáním navrhovaného osvobození mu brání soud v přístupu k soudu a porušuje tak jeho ústavní právo na spravedlivý proces.8. Proti tomuto usnesení se včas odvolala rovněž žalovaná 2. a navrhla jeho změnu tak, že jí bude osvobození přiznáno v plném rozsahu anebo toto usnesení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po zaplacení nájemného a energií jí skutečně zbývá asi 18 000 Kč, jak soud uvedl. Z této částky však musí hradit výdaje spojené s nutnými životními náklady jí samotné a její dcery. Vyživovací povinnost k dceři nelze přejít poukazem na to, že ta si může případně přivydělat. Musí předně dostát svým studijním povinnostem. Možnosti přivýdělku jsou s ohledem na situaci na trhu práce jen omezené. Soud nevzal v úvahu, že žalovaná 2. je zcela nemajetná. Nemá také nic společného s žalovaným 1. a je proto nesprávné míchat jejich poměry. Poukázala i na to, že v řízení u Nejvyššího správního soudu jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70% ve vztahu k soudnímu poplatku ve výši 5 000 Kč. Je nepřípustné, aby v totožných věcech rozhodovaly jednotlivé soudy různě. Jestliže Nejvyšší správní soud u ní shledal důvody pro přiznání částečného osvobození od soudních poplatků, napadené usnesení soudu prvního stupně nemůže obstát, když dospívá k závěru opačnému. Poukázala rovněž za překotný inflační vývoj.9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Odvolací soud vyšel z okolností, které považoval za osvědčené již soud prvního stupně.10. V rámci odvolacího řízení nebyly žádné nové okolnosti uplatněny a ani jinak nevyšly najevo. Okolnost, že v současnosti panuje nebývalá výše inflace, je okolností notoricky známou. Stejně tak je obecně známé, že inflaci táhnou vzhůru zejména ceny paliv, energií a potravin, tedy komodit, jejichž spotřebě se prakticky nelze vyhnout.11. Především je nutno uvést, že soud prvního stupně vychází z nesprávného právního názoru, že žalovaní mají společnou poplatkovou povinnost a že soudní poplatek z odvolání mají zaplatit společně. Žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně (původně , Anonymizováno, ), uplatňuje v tomto řízení vůči žalovaným nároky ze směnky jako proti směnečným dlužníkům. Podle čl. I. § 47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., dále jen ZSŠ, jsou směneční dlužníci vždy dlužníky solidárními. To však nic nemění na skutečnosti, že z hlediska procesního se jedná o samostatné účastníky řízení. Tedy každý z nich vystupuje v řízení jen sám za sebe a ohledně jeho procesních poměrů jsou významné jen ty procesní úkony, které sám učiní. Proto také proti soudním rozhodnutím ve směnečných věcech brání se každý ze žalovaných dlužníků jen sám za sebe. Obrana uplatněná jedním ze žalovaných směnečných dlužníků nemá žádný dopad do procesních poměrů ostatních žalovaných směnečných dlužníků. To platí i ohledně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým ten ponechává v platnosti před tím vydaný směnečný platební rozkaz. Každý ze žalovaných dlužníků se sám rozhodne, zda odvolání proti takovému rozsudku podá anebo nikoliv. Podá-li je pouze některý z nich, bude v odvolacím řízení projednáno pouze jeho odvolání. Ve vztahu k těm žalovaným, kteří odvolání nepodali, nabude rozsudek a také směnečný platební rozkaz dříve vydaný právní moci. Podá-li odvolání více žalovaných, může s ním každý z nich zcela samostatně disponovat, a to opět pouze s účinky vůči němu samému. Tedy zpětvzetí jednoho z odvolání nebránilo by projednání ostatních odvolání a rozhodnutí o nich.12. Nemůže být rozhodné, zda příslušný procesní úkon, tedy podání odvolání učiní každý ze žalovaných samostatným podáním anebo dokonce postupně více podáními (typicky doplnění blanketního odvolání), nebo zda tak učiní podáním společným. Skutečnost, že tak učiní prostřednictvím jediné písemnosti, nic nemění na tom, že do této písemnosti byly spojeny dva anebo více procesních úkonů různých účastníků řízení. Důvody tohoto spojení mohou spočívat ve společném právním zastoupení anebo, jak tomu je v této věci, ve shodných odvolacích důvodech. Důvody mohou být i jiné. Tyto důvody však žádný právní význam nemají. Stále se jedná o samostatné účastníky řízení.13. Z toho vyplývá, že každý ze žalovaných směnečných dlužníků, který se odvolává, má samostatnou povinnost uhradit soudní poplatek. Je každý z nich také samostatným poplatníkem soudního poplatku podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Předpis § 2 odst. 8 téhož zákona se neuplatní. Tento předpis nestanoví, kteří účastníci řízení mají nebo nemají společnou poplatkovou povinnost. Upravuje jen jejich vzájemný poplatkový vztah pro případ, že z jiných ustanovení vyplývá, že jim společná poplatková povinnost vznikla. Jen pro ten případ stanoví jejich poplatkovou solidaritu. Proto mají v této věci žalovaní každý z nich samostatnou poplatkovou povinnost ve výši 22 900 Kč.14. Z toho vyplývá, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků je nutno u každého ze žalovaných v této věci posoudit samostatně. Tak ostatně soud prvního stupně také v této souvislosti postupoval, ovšem s problematickou výjimkou uvedenou ve 13. odstavci odůvodnění.15. Ustanovení § 138 o. s. ř. dává soudu oprávnění poskytnout účastníku řízení částečnou úlevu na soudním poplatku, jestliže nejde o zjevně bezúspěšné bránění práva a odůvodňují-li to poměry účastníka. Předmětné ustanovení neuvádí, co se těmito poměry má rozumět, ale nepochybně sem patří žalovanými uplatňované okolnosti povahy majetkové a příjmové. Zcela lze od soudních poplatků osvobodit pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.16. Je ovšem nutno vzít také v úvahu, že význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby pro tyto a podobné okolnosti nebyl účastník vyloučen z výkonu svých ústavních práv chránit svá práva před soudem. Zejména má toto ustanovení vyloučit, aby výkon těchto práv byl podroben faktickému majetkovému cenzu, který je psanému právu nejen neznámý, ale byl i v rozporu s uvedenými ústavními právy. Nelze ovšem odhlédnout ani od skutečnosti, že poplatková povinnost je dána zákonem a není ani v nejmenším závislá na jakýchkoliv poměrech kteréh