2 Cmo 163/2022-122 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení ve shora označené věci. Přiznal žalobci vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 17 860 Kč. Soud uvedl, že žalobce se domáhá úhrady dluhopisů emitovaných žalovaným v částce 153 000 Kč se splatností 1. 12. 2021. Dluhopisy jsou úročeny 10% ročně. Za roky 2017, 2018 a 2019 byly úroky hrazeny se zpožděním. Za rok 2020 nebyly uhrazeny vůbec. To vedlo žalobce k podání žaloby. Žalobce vzal posléze žalobu zpět s tím, že 26. 11. 2021 uhradil žalovaný dlužné úroky z dluhopisů, dne 24. 11. 2021 vyplatil samotné dluhopisy a dne 31. 12. 2021 uhradil úroky z prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o § 146 odst. 2 druhá věta o. s. ř. Přiznaná náhrada nákladů řízení zahrnuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby a cestovní náklady žalobce za cesty na jednání před soudem prvního stupně. Soud v této souvislosti poukázal na to, že žalobce hradil úroky z dluhopisů opožděně a úrok za rok 2021 žalovaný uhradil až na základě podané žaloby.2. Proti výroku o náhradě nákladů řízení napadeného usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhl jeho změnu tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 68 348,06 Kč. Uvedl, že v době podání žaloby nebyla částka 153 000 Kč, to je jistina dluhopisů, ještě splatná. Žaloba byla tedy podána předčasně a nedůvodně. Následně byla při splatnosti zaplacena jistina, uhrazeny úroky i dlužné úroky včetně úroku z prodlení. Na předčasnost žaloby poukazoval žalovaný již ve vyjádření k žalobě. Nešlo o žalobu uplatněnou důvodně, a proto měl soud postupovat podle § 146 odst. 2 první věta o. s. ř. a náhradu nákladů řízení přiznat žalovanému proti žalobci, který způsobil, že řízení muselo být zastaveno. Uvažuje také o možnosti postupovat podle § 147 odst. 1 o. s. ř. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že nelze ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. vykládat formalisticky. Předčasné podání žalob před splatností nároku by nevedlo k uspokojení subjektivního práva žalobce, nýbrž k inkasování nákladů řízení.3. Žalobce ve vyjádření k odvolání se zabývá pouze tím, že v odvolání je označen namísto správného „Kurka“ nesprávně jako „Kůrka“. Vyvozuje z toho obmysl žalovaného a neplatnost odvolání.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].5. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána v této věci dne 20. 5. 2021. Žaloba zahrnuje nárok na jistinu dluhopisů v majetku žalobce emitovaných žalovaným a to v částce 153 000 Kč. Částka 12 750 Kč představuje dlužné úroky z těchto dluhopisů, které jsou úročeny sazbou 10% ročně a které jsou splatné vždy k 1. 12. příslušného roku. Zbývající částka do celkem uplatněných 170 000 Kč představuje úroky z prodlení do 30. 4. 2021.6. Podle Smlouvy o úpisu dluhopisů uzavřené mezi účastníky řízení dne 22. 2. 2017 jsou předmětné dluhopisy splatné dne 1. 12. 2021.7. Co se týká označení žalobce v odvolání, je skutečností, že tam jej žalovaný označil nesprávně. Jedná se o písařský nedostatek a nikoliv o záměr sledující záměnu účastníka řízení na straně žalobce. Žalobcem v této věci je , Anonymizováno, již tím, že podal příslušnou žalobu a zmíněná nesprávnost na tom nemůže nic změnit. Okolnost, že se jedná o písařskou chybu, je zřejmá i z toho, že v jiných podáních (na příklad ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 8. 2021) uvádí žalovaný jméno žalobce správně. Tedy odvolací soud vychází z toho, že odvolání je podáno ve věci, kde žalobcem je ten, kdo je tak označen rovněž v záhlaví tohoto usnesení odvolacího soudu.8. Z výše uvedených zjištění je zřejmé, že v době podání žaloby byl žalovaný v prodlení ohledně výplaty úroků z dluhopisů za rok 2020 a že mu vznikla i povinnost zaplatit s tímto dluhem související úroky z prodlení. Není důvodu pochybovat o tom, že úroky za přecházející roky byly hrazeny žalovaným s omeškáním. Naproti tomu jistina dluhopisů v době podání žaloby ještě splatná nebyla. V tomto rozsahu uplatnil žalobce nesplatný nárok. Všechny dlužné částky byly žalovaným v průběhu řízení vyrovnány.9. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že účastník řízení, který způsobil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit náklady zastaveného řízení. Judikatura se již dávno ustálila na závěru, že zpětvzetí žaloby je takovým procesním zaviněním zastavení řízení. Podle toho by skutečně svědčilo právo na náhradu nákladů řízení v tomto případě žalovanému proti žalobci.10. Tato zásada podle stejného předpisu však neplatí v případě, kdy ke zpětvzetí žaloby, která byla podána důvodně, dojde pro chování opačné strany sporu. Je zcela zjevné, že důvodem, proč žalobce vzal žalobu zpět, byla skutečnost, že žalovaný všechny svoje závazky vyrovnal. Tedy jde o chování žalovaného. Nelze ovšem přehlédnout, že žaloba byla v době, kdy došla soudu, uplatněna důvodně pouze z menší části. Podstatná část uplatněného nároku, tedy částka 153 000 Kč představovala právo doposud nesplatné s tím, že splatnost měla nastat po více než půlroce. Tedy v případě, že by soud o žalobě rozhodl bezprostředně, musel by žalobu v tomto rozsahu zamítnout právě pro její předčasnost. Jen konkrétní poměry této věci způsobily, že dříve, než toto řízení skončilo, nastala splatnost také ohledně jistiny dluhopisů. Tuto jistinu žalovaný zaplatil při její splatnosti. Potom ovšem lze, a to při plném souhlasu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, těžko hovořit v tomto rozsahu o žalobě podané důvodně. Důvodná v době jejího podání byla jen ohledně úroků za rok 2020 a s těmito úroky souvisejícími úroky z prodlení. Proto nebylo použití § 146 odst. 2 druhá věta o. s. ř. v tomto případě namístě. Potom by pak ovšem bylo na žalobci, aby nahradil žalovanému podstatnou část jeho nákladů řízení.11. Od tohoto pravidla je možné se odchýlit v podstatě jen postupem podle § 150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je možné tomu, kdo by jinak na náhradu nákladů řízení měl právo, tuto náhradu nepřiznat zcela anebo zčásti, jsou-li dány okolnosti hodné zvláštního zřetele. Je třeba zdůraznit, že podle tohoto ustanovení lze náhradu nákladů zcela anebo zčásti nepřiznat, nelze však povinnost k náhradě nákladů řízení podle tohoto ustanovení zcela obrátit.12. V tomto případě emitovala předmětné dluhopisy obchodní společnost, tedy podnikatel. Žalobce naproti tomu podnikatelem není, a proto se jedná o vztah spotřebitelský. Jde tedy o vztah profesionála a laika. Žalobce mimo to je tak zvaným neprofesionálním zákazníkem ve smyslu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Žalobce je tedy z obou hledisek oproti žalovanému osobou slabší.13. Ve vzájemném vztahu žalobce a žalovaného nepostupoval žalovaný korektně, úroky z dluhopisů hradil s prodlením. I proto byla žaloba podaná v této věci v době jejího podání zčásti důvodná. Bylo by samozřejmě nepřípustnou spekulací uzavírat, zda by žalovaný jistinu zaplatil při splatnosti, nebylo-li tohoto řízení, anebo nikoliv. Je však zřejmé, že žalobce k podání předmětné žaloby vedla právě zcela pochopitelná obava, zda se mu do dluhopisů investované prostředky vrátí v souladu se smlouvou. A bylo to právě nekorektní jednání žalovaného, které tuto obavu vyvolalo. Zmíněný nález Ústavního soudu vskutku v mnohém vychází z obdobných poměrů, jako panují i v této věci. Přece však nelze pominout, že v tomto projednávaném případě nebyl postup žalobce jen pouhou svévolí, jak to měl na mysli Ústavní soud, nýbrž se jednalo o důsledek výše popsané obavy. Proto by v této věci bylo dalším formalizmem vycházet mechanicky ze zmíněného nálezu. Je proto nutno uznat, že v tomto případě jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které není namístě žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení, na kterou by jinak měl podle § 146 odst. 2 druhá věty o. s. ř. právo.14. Proto bylo usnesení soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu změněno podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému z účastníků.15. Co se týká náhrady nákladů odvolacího řízení, potom žalovaný sice uspěl potud, že nebude povinen hradit žalobci náklady řízení, neuspěl však v tom, nakolik se domáhal, aby jemu samému bylo právo na náhradu řízení přiřčeno. Tedy úspěch i neúspěch jsou v tomto případě v rovnováze a proto nebyla náhrada nákladů odvolacího řízení přiznána žádnému z účastníků