3 CO 23/2022-513 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) 150 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 850 000 Kč (výrok II.), žalobci b) 500 000 Kč (výrok III.), žalobci c) 200 000 Kč (výrok IV.) a žalobci d) 200 000 Kč (výrok V.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci b), c) a d) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na jejich náhradu 5 400 Kč (výrok VI.) a žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na jejich náhradu 53 820,80 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.). 2. Vyšel z tvrzení žalobců o tom, že žalobce a) byl trestně stíhán od [datum], rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne [XY 2003], č. j. [číslo jednací], byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců s podmíněným odkladem 18 měsíců. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, pak tento rozsudek potvrdil svým usnesením ze dne [XY 2004], č. j. [číslo jednací]. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne [datum] stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem ze dne [XY 2005], sp. zn. [spisová značka] a vrátil věc k novému projednání Okresnímu soudu v Šumperku Okresní soud v Šumperku poté uznal žalobce a) opět vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 4 měsíce s podmíněným odkladem 15 měsíců, to vše rozsudkem ze dne [XY 2006], č. j. [číslo jednací] Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, následně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalobce a) zprostil obžaloby. Trestní stíhání žalobce a), zejména pak doba, kdy byl pravomocně odsouzen, představovalo pro žalobce a) a členy jeho rodiny (ostatní žalobce) mimořádně intenzivní a dlouhodobě traumatizující zážitek. Došlo ke snížení jejich postavení ve společnosti, žalobce a) musel ukončit podnikání, následně mu z důvodu pozbytí bezúhonnosti byla zrušena všechna živnostenská oprávnění a stal se z něho nezaměstnaný člověk s pověstí podvodníka, tato pověst mu zůstala i po zproštění viny. V důsledku nemožnosti žalobce a) podnikat se celá rodina dostala do platební neschopnosti, žalobci nemohli plnit své závazky z pojistných a úvěrových smluv a museli prodat byt. Na členy rodiny žalobce a) dopadal stres a psychické nepohodlí ze stíhání jejich otce a manžela, utrpěla tím i jejich dobrá pověst a byly narušeny dobré vztahy v rodině i jejich sociální okolí. S žalobci c) a d) bylo nakládáno jako s dětmi odsouzeného podvodníka. Žalobci se proto domáhají ochrany svých osobnostních práv ve formě přiměřeného zadostiučinění v penězích podle tehdy platných § 11 a 13 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě učinil nesporným popsaný průběh trestního stíhání žalobce a), má ale za to, že trestní stíhání bylo zahájeno a dále vedeno zcela v mezích zákona, nelze tedy hovořit o„ neoprávněném“ zásahu do osobnostních práv. Žalovaný dále vznesl námitku promlčení žalovaného nároku, s tím, že pokud žalobci uvádějí, že zásah spatřují v době, kdy byl žalobce a) pravomocně odsouzen, tedy od [XY 2004] do léta 2005, pak ale žalobu podali až v [anonymizováno] 2008, tedy až po uplynutí zákonné promlčecí lhůty. Odmítl, že by mu mělo být dáváno k tíži, že okolí žalobce a) vnímalo jako soudně trestaného podvodníka. 4. Soud prvního stupně připomněl, že původně se žalobci domáhali přiznání zadostiučinění ve formě omluvy a v penězích ve výši 5 000 000 Kč pro žalobce a), 2 000 000 Kč pro žalobkyni b), 1 000 000 Kč pro žalobce c) a 1 000 000 Kč pro žalobkyni d). O těchto nárocích rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne [XY 2019], č. j. [číslo jednací], jímž vyhověl nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy a dále přiznal žalobci a) částku 1 000 000 Kč, žalobkyni b) 500 000 Kč, žalobci c) 200 000 Kč a žalobkyni d) 200 000 Kč, ve zbytku peněžitých nároků žalobu zamítl. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [XY 2020], č. j. [číslo jednací]. Následně oba rozsudky Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne [XY 2021], č. j. [číslo jednací], zrušil v rozsahu, v jakém bylo žalobcům vyhověno v jejich nárocích na přiznání nemajetkové újmy v penězích, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku došel k závěru, že soudy při stanovení výše přiznaného zadostiučinění nepopsaly rozdíly mezi posuzovanou věcí a porovnávanými případy, a tedy učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými. 5. Soud prvního stupně v dalším řízení skutkový stav zjištěný z nesporných tvrzení účastníků a z provedeného dokazování posoudil podle § 11, § 13 a § § 101 obč. zák., uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016) je třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Dané rozhodnutí způsobilo újmu v nemajetkové sféře žalobců a je tedy třeba dovodit, že ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) se pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy v období před účinností tohoto zákona neuplatní. Jedná se tedy o věc ochrany osobnosti ve smyslu tehdy platného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.). Dovodil, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, zatímco žalobce a) je ve věci legitimován aktivně. Pokud jde o žalobce b) až d), tito tvoří rodinu žalobce a) (manželka, syn a dcera), která s ním po dobu předmětného trestního stíhání sdílela společnou domácnost. Předmětné trestní stíhání však nesměřovalo proti nim, a proto veškeré tvrzené a prokazované zásahy do jejich osobnostních práv vznikly pouze odvozeně, v důsledku jejich blízkého vtahu k žalobci a). Soud k tomu uvedl, že v takovém případě se již judikatura ustálila v právním názoru, že rozšíření nároku na náhradu nemajetkové újmy i na osoby blízké obviněnému by tento nárok nepřípustně rozšířilo a aktivní legitimace dopadá pouze na osoby, proti nimž bylo vedeno trestní řízení (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2016, č. j. 18 C 197/2015-58, potvrzený rozsudkem Městského soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 22 Co 169/2016-82, nález Ústavního soudu IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012). Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání již z principu počítá se zásahem do osobnostních práv osobám blízkým, což se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které bývá přiznáno osobám, proti nimž bylo trestní stíhání vedeno. Se závěrem, že žalobci b) až d) nejsou ve věci aktivně legitimování, proto žalobu v rozsahu jimi uplatněných nároků zamítl. Pokud jde o nárok uplatněný žalobcem a), tento shledal částečně důvodným. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 vzal za prokázané, že trestní stíhání žalobce a) bylo nezákonné a objektivně tím došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry. Podle soudu je nepochybné, že sdělení obvinění a podání obžaloby jsou intenzivním zásahem do osobnostní sféry každé osoby. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu pak soud prvního stupně provedl komparaci předmětné věci s aktuální judikaturou, která se zabývá podobnou problematikou, tj. výší přiznaného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv způsobený nezákonným trestním stíháním. Vyšel tak z nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [XY 2021], sp. zn. [XY 2021], kterým byla přiznána částka 1 730 000 Kč s příslušenstvím v situaci, kdy trestní stíhání trvalo 5 let a 8 měsíců a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody na 5 až 10 let, a to pro trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 69 Co 99/2016-419, kterým byla přiznána částka 1 440 000 Kč v situaci, kdy stíhání trvalo 12 let (z toho rok strávil obžalovaný ve vazbě) a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody na 5 – 12 let pro trestný čin podvodu, přičemž stíhání bylo medializováno v místním tisku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2013, č. j. 10 C 45/2012-50, kterým byla přiznána částka 4 880 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 18 let, a to pro sexuálně motivovaný trestný čin, za který hrozil trest 2 - 8 let, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2021, č. j. 14 C 150/2019-100, kterým byla přiznána částka 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 5 let, a to pro trestný čin loupež a porušování domovní svobody, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2236/2017, kterým bylo přiznáno 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 7 let a 8 měsíců, a to pro trestný čin znásilnění, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2015, č. j. 31 C 617/2014-176, kterým bylo přiznáno 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců a obžalovanému hrozil