7 Cmo 128/2020-121 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 2. 2018 se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 915 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne 1. 4. 2016 do zaplacení ve výši 8,05%. Uvedl, že dne 21. 10. 2014 uzavřel se žalovanou smlouvu, na jejímž základě jí prodal svou část podílu ve společnosti , právnická osoba, . (nyní , právnická osoba, ), identifikační číslo , IČO, , za kterou mu měla žalovaná zaplatit kupní cenu ve výši 1 800 000 Kč. Na kupní cenu mu žalovanou bylo zaplaceno pouze 885 000 Kč, zbývající část ve výši 915 000 Kč mu uhrazena nebyla.2. V průběhu řízení učinil žalobce nesporným tvrzení žalované, že na kupní cenu uhradila žalobci ještě 27 500 Kč a proto dlužná částka činí pouze 887 500 Kč s příslušenstvím.3. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 887 500 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 887 500 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení, ve výroku II. soud žalobu co do částky 27 500 Kč s příslušenstvím zamítl a ve výroku III. uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 97 770,90 Kč. V odůvodnění soud s odkazem na § 153 odst. 1 a § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) uvedl, že žalobě co do 887 500 Kč vyhověl, když dospěl k závěru, že co do této částky byl v řízení nárok žalobce na její zaplacení prokázán. Ve zbývající části však žalobu ze stejného důvodu zamítl. Soud dále uvedl, že nejdříve se zabýval tím, zda žalované vznikla povinnost žalovanou částku zaplatit. Žalobce svůj nárok dovozoval ze smlouvy ze dne 21. 10. 2014, kterou žalované prodal 25% podíl ve společnosti , právnická osoba, za kupní cenu 1 800 000 Kč. Smlouva, kterou jedna osoba jiné za úplatu odevzdá věc a umožní jí nabýt k této věci vlastnické právo, je podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) kupní smlouva. Smlouva ze dne 21. 10. 2014 přitom byla uzavřena platně, když v ní byly ujednány všechny podstatné náležitosti, tj. předmět koupě a kupní cena, a když byla uzavřena ve formě vyžadované zákonem. Jak totiž vyplývá z § 209 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), smlouva, jejímž předmětem je převod podílu ve společnosti s ručením omezeným, musí být uzavřena písemně a podpisy smluvních stran na ní musí být úředně ověřeny (to potvrzuje i § 6 odst. 1 ZOK). A protože smlouva ze dne 21. 10. 2014 je kupní smlouvou, jejímž předmětem je úplatný převod podílu ve společnosti s ručením omezeným ze žalobce na žalovanou, platí pro ni požadavek písemné formy a úředního ověření podpisů, jak je obsažen v § 6 odst. 1 ZOK a v § 209 odst. 2 ZOK. Žalobci vzniklo ze smlouvy ze dne 21. 10. 2014 právo na zaplacení částky 1 800 000 Kč, a to způsobem v této smlouvě sjednaným. V řízení bylo zjištěno, že na kupní cenu bylo žalovanou zaplaceno 1 012 500 Kč, dlužná částka tedy činí 887 500 Kč (to ostatně strany sporu učinily v průběhu řízení nesporným). Dále se soud zabýval obranou žalované, že pohledávka žalobce na zaplacení zbývající části kupní ceny podle smlouvy ze dne 21. 10. 2014 zanikla. Žalovaná dovozovala zánik této pohledávky z ústně učiněné dohody, na základě které měl být žalované tento dluh ze strany žalobce prominut. S tímto tvrzením žalované se zdejší soud ztotožňuje jen v té části, že dluh může platně zaniknout i prominutím dluhu; jde totiž o tvrzení plně vycházející z § 1995 odst. 1 o. z. Pokud jde o posuzovaný případ, tj. pohledávku žalobce na zaplacení zbytku kupní ceny podle smlouvy ze dne 21. 10. 2014, soud dospěl na rozdíl od žalované k závěru, že tato pohledávka prominutím dluhu nezanikla. Pro závazkové právo platí zásada bezforemnosti právního jednání, tedy, že je stranám na vůli, v jaké formě uzavřou smlouvu, v jaké formě se dohodnou na její změně, případně v jaké formě se dohodnou na jejím zrušení. Avšak i z této zásady existují určité výjimky, kdy pro určitou smlouvu zákon vyžaduje konkrétní formu. Tato výjimka se vztahuje podle § 564 o. z. i na změny této smlouvy. A vzhledem k tomu, že smlouva ze dne 21. 10. 2014 je smlouva, pro kterou je předepsána písemná forma a úřední ověření podpisů, platí pro ni podle § 564 o. z., že i veškeré její změny musí mít písemnou formu a úřední ověření podpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani netvrdila, že prominutí dluhu bylo učiněnou písemně a s úředně ověřenými podpisy (tvrdí, že bylo učiněno ústně), nezbylo soudu než uzavřít, že pohledávka na zaplacení zbývající části kupní ceny podle smlouvy ze dne 21. 10. 2014 nezanikla. O příslušenství pohledávky soud rozhodl dle § 1970 o. z. Nákladový výrok je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 137 o. s. ř.4. Do všech výroků tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, doplněné podáním ze dne 21. 2. 2020, z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že podíl ve společnosti , právnická osoba, koupila coby investor s cílem podílet se na podnikatelském záměru této společnosti v oblasti plazmové recyklace a výroby pelet. Postupně hrazená kupní cena sloužila původně jako financování projektu. V důsledku neuskutečnění projektu ze strany žalobce se strany dohodly na ukončení spolupráce. Jelikož v době tohoto jednání nedošlo ke splacení celé kupní ceny podílu, žalobce výslovně žalované zbývající částku prominul. Na oplátku došlo k dohodě, že žalovaná nebude po žalobci požadovat již zaplacenou částku zpět. Z důvodu vzájemného přátelského vztahu proběhlo celé jednání ústně. Ustanovení § 564 o. z. na prominutí dluhu aplikovat nelze a pro prominutí dluhu nejsou zákonem předepsány formální náležitosti, tudíž lze toto právní jednání učinit i neformálně. Dle žalované i z teleologického výkladu vyplývá, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu vztáhnout účinky § 564 o. z. i na zrušení závazků, není důvod, proč by tak explicitně neučinil. Setrvává proto na stanovisku, že její závazek vůči žalobkyni řádně zanikl prominutím dluhu, proto neexistuje a podaná žaloba je nedůvodná. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se žaloba zamítá.5. Žalobce ve vyjádření k odvolání vyvracel odvolací námitky žalované s podrobnou argumentací. Aplikaci § 564 o. z. považuje za správnou a proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolací soud potvrdil.6. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda odvolání do výroku II. bylo podáno osobou oprávněnou.7. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.8. S odkazem na komentářovou literaturu odvolací soud uvádí, že „Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí.” (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1745 s.).9. V dané věci prvostupňový soud ve výroku II. žalobu co do částky 27 500 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalovaná tak není k podání odvolání do tohoto výroku subjektivně oprávněna.10. Za této situace odvolací soud odvolání žalované do výroku II. bez věcného přezkumu odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř.11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.12. Podle § 209 odst. 2 ZOK ve znění účinném do 31. 12. 2020 převod podílu je vůči společnosti účinný doručením účinné smlouvy o převodu podílu s úředně ověřenými podpisy.13. Podle § 564 o. z. vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.14. Podle § 1995 o. z. promine-li věřitel dlužníku dluh, má se za to, že dlužník s prominutím dluhu souhlasí, pokud neprojevil bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu (odst. 1). K prominutí dluhu dojde i v případě, že věřitel vydá dlužníku kvitanci nebo mu vrátí dlužní úpis, aniž dluh splnil; vydá-li věřitel kvitanci nebo vrátí-li dlužní úpis na celý dluh jednomu ze spoludlužníků, má se za to, že věřitel prominul dluh všem spoludlužníkům (odst. 2).15. Dle komentářové literatury „Nový občanský zákoník daleko více akcentuje zásadu neformálnosti právních jednání, která se uplatňuje i u právních jednání, jimiž se disponuje s právy a povinnostmi založenými formálními projevy vůle. Obecná úprava obsažená v ustanovení §