5 Cmo 113/2023-197 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným směnečným platebním rozkazem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1 310 000 Kč s 6% úrokem ročně od 2. 2. 2019 do zaplacení (bod I. písm. a/ výroku). Rozhodl dále, že žalobci se náhrada nákladů nepřiznává (bod I. písm. b/ výroku), přičemž odkázal na ustanovení § 142a o. s. ř.2. Žalobce podal proti výroku směnečného platebního rozkazu pod bodem I. písm. b/ o nákladech řízení včasné odvolání, v němž navrhl jeho změnu tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 98 992,80 Kč. Uvedl, že žalobce se obrátil na svého zástupce až 24. 1. 2022, kdy mu udělil plnou moc k zastupování. S ohledem na splatnost směnky a časovou tíseň byl zástupce žalobce nucen přistoupit k podání žaloby bez zaslání předžalobní výzvy. Tuto výzvu zaslal žalovanému den před podáním žaloby sám žalobce. Žalobce zdůraznil, že o povinnosti zaplatit žalovanou částku žalovaný velmi dobře věděl, že mezi žalobcem a žalovaným probíhalo mnoho ústních jednání a že snahou žalobce bylo se smírně se žalovaným dohodnout. Žalobci přitom nešlo o to podat proti žalovanému překvapivý návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Jde mu pouze o to, aby se domohl svého nároku vůči žalovanému. Podle žalobce je tento případ do té míry výjimečný, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř. pro přiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení.3. Odvolací soud přezkoumal směnečný platební rozkaz v odvoláním dotčeném výroku pod bodem I. písm. b/ o nákladech řízení, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.).4. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.5. Podle § 142a odst. 1 o. s. ř. má žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Podle § 142a odst. 2 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.6. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně napadeným směnečným platebním rozkazem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1 310 000 Kč s 6% úrokem ročně od 2. 2. 2019 do zaplacení. Zcela tak vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému přiznání nároků ze směnky vystavené podle tvrzení v žalobě společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , na částku 1 310 000 Kč se splatností dne 1. 2. 2019 a žalovaným avalované. Za situace, kdy žalobce nedoložil odeslání výzvy k plnění žalovanému ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř., nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, pakliže mu náhradu nákladů řízení směnečným platebním rozkazem nepřiznal, neboť v době jeho vydání nebylo možno učinit závěr o tom, že žalovaný byl ve smyslu uvedeného ustanovení žalobcem vyzván k dobrovolnému splnění závazku ze směnky. Pominout však nelze, že žalovaný svůj dluh vůči žalobci v rozsahu žalobou uplatněném nesplnil ani po doručení žaloby a ani jinak nepřivodil jeho zánik a podanými námitkami dal jasně najevo, že plnit žalobci nehodlá. Namístě je proto vyjít z ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř., neboť takové jednání žalovaného odůvodňuje výjimečné přiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci bez toho, že žalovaného zákonem stanoveným způsobem vyzval k plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, publikované pod č. 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 947/2014, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1336/2016, vše dostupné na www.nsoud.cz). Pro úplnost odvolací soud dodává, že na odvoláním napadený výrok o náhradě nákladů řízení, který není výrokem ve věci samé, nelze vztáhnout princip neúplné apelace, v důsledku čehož je nutno při rozhodování o žalobcem podaném odvolání vycházet ze stavu, jaký je v době rozhodování odvolacího soudu (§ 154 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.).7. Z vyložených důvodů odvolací soud směnečný platební rozkaz v jeho výroku pod bodem I. písm. b/ o nákladech řízení změnil podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit jejich náhradu žalobci ve výši 98 992,80 Kč, která odpovídá součtu soudního poplatku za žalobu (65 500 Kč), mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) po 13 540 Kč podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. (5 812,80 Kč).8. O nákladech odvolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. v rozhodnutí, jímž skončí řízení ve věci.