5 Cmo 36/2022-448 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou podanou původně u Okresního soudu v Mostě dne 17. 2. 2017, postoupenou Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému, domáhal proti žalované náhrady imateriální újmy formou omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč a zaplacení náhrady škody ve výši 34 485 Kč vzniklé v důsledku nedůvodně podaného insolvenčního návrhu. Žalobu odůvodnil odkazem na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že žalobce je stabilní, od roku 2012 podnikající společností, a to v oblasti výroby vlákniny, papíru, lepenky, zboží z těchto materiálů a provozuje internetový obchod s příslušenstvím pro elektrospotřebiče. Žalobce deklaroval svoji dobrou pověst a dobré vztahy s obchodními partnery, což se projevovalo např. v tom, že žalobci byla poskytována plnění bez nutnosti hradit zálohové platby a faktury žalobci vystavené měly delší doby splatnosti. Žalovaná podala vůči žalobci v minulosti dva insolvenční návrhy. První insolvenční řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 14520/2014 skončilo odmítnutím insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Druhé insolvenční řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 26805/2016 rovněž skončilo odmítnutím insolvenčního návrhu v souladu s § 128 odst. 1 insolvenčního zákona usnesením z 30. 11. 2016, č. d. insolvenčního rejstříku A-6. Cílem podaných insolvenčních návrhů bylo vytvoření tlaku na žalobce, aby uhradil pohledávky žalované, které považoval žalobce za sporné. Újma se v poměrech žalobce projevila ztrátou zájmu obchodních partnerů žalobce o dodávky, nutností hradit vyšší zálohové platby, nemožností hradit zboží oproti faktuře, což mělo vliv na cashflow žalobce a jeho zisk. Žalobci rovněž v souvislosti s insolvenčním řízením vznikly náklady v podobě zaplacení odměny za právní zastoupení v insolvenčním řízení ve výši 34 485 Kč.2. Žalovaná se bránila tím, že žalobce byl v minulosti natolik „degradován“, že již není možné jej více dehonestovat. Soud by měl jako prejudiciální otázku řešit odstoupení od nájemní smlouvy z 21. 4. 2014 v souvislosti s porušením povinností žalobce jako nájemce, v důsledku kterého hrozil žalované vznik škody ve výši 100 000 000 Kč. Žalobce hradil nájem po dobu dvou a půl roku se zpožděním, neoprávněně odebíral elektřinu v ceně 204 376,03 Kč, za roky 2012 až 2014 neuhradil nedoplatky na službách spojených s nájmem ani zvýšené náklady ve výši 14 000 Kč na protipožární ochranu. Žalovaná zpochybnila tvrzení žalobce, že se dlouhodobě na trhu chová tak, že žalobce své závazky řádně a včas plní, a odkázala na sporná řízení vedená s žalobcem před Okresním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 240/2014 o zaplacení částky 204 376,03 Kč, sp. zn. 8 C 30/2016 o zaplacení částky 320 500 Kč, sp. zn. 9 C 59/2016 o zaplacení částky 1 068 330 Kč. Žalovaná vyčíslila tvrzenou škodu vzniklou v důsledku jednání (opomenutí) žalobce na 2,5 milionu Kč.3. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 6. 4. 2022 v bodu I. výroku uložil žalované povinnost zaslat žalobci na jeho adresu omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V bodu II. výroku zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 34 485 Kč s příslušenstvím. V bodu III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z 200 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V bodu IV. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 232 818,94 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.4. V odůvodnění rozsudku uvedl, že spor mezi žalobcem a žalovanou o nárocích plynoucích ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v objektu , Anonymizováno, , , adresa, , byl ukončen smírem, který byl schválen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 17 C 240/2014-236 z 22. 5. 2019 s tím, že žalobce není povinen uhradit elektřinu odebranou od 18. 1. 2012 do 31. 1. 2014. Řízení o vyklizení pronajaté nemovitosti bylo ukončeno usnesením Okresního soudu Most o zastavení řízení č. j. 11 C 451/2014-34 z 23. 3. 2015, když žalobce nemovitost dobrovolně vyklidil.5. Soud měl za to, že neoprávněnost obou podaných insolvenčních návrhů vyplývala z daňových přiznání žalobce k dani z příjmů za roky 2013, 2015 až 2017 a z rozvahy pro roky 2014 a 2016, když z těchto dokladů nevyplývalo, že by žalobce splnil podmínky pro prohlášení konkursu. Skutečnost, že na žalobce byly podány dva insolvenční návrhy, je dosud zřejmá z obchodního rejstříku. Soud měl za prokázanou obchodní spolupráci mezi žalobcem a , právnická osoba, .6. Po podání druhého insolvenčního návrhu ze strany žalované v roce 2016 byl žalobce vyzván k vyjádření ohledně domnělého úpadku a to společnostmi , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Společnost , Anonymizováno, v souvislosti s podaným insolvečním návrhem upozornila žalobce, že se ocitl na seznamu společností s vyšší mírou rizika, což má za následek nemožnost dodávat žalobci zboží na faktury s odloženou splatností. Skutečnost, že informace o podání insolvenčního návrhu vůči žalobci měla nadále dopad na obchodní vztahy žalobce, se projevila i při odběru zboží od , právnická osoba, ., která žádala platbu za zboží předem.7. Soud konstatoval, že proti žalobci podala žalovaná dva insolvenční návrhy, i když v případě prvně podaného insolvenčního návrhu uplynula šestiměsíční lhůta pro podání žaloby ve smyslu § 147 odst. 5 insolvenčního zákona. Žaloba byla ve vztahu k druhému insolvenčnímu návrhu žalované podána včas dne 17. 2. 2017, byť k věcně a místně nepříslušnému Okresnímu soudu v Mostě.8. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na smír schválený usnesením č. j. 17 C 240/2014-236 z 22. 5. 2019 v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 neměla žalovaná vůči žalobci pohledávku z titulu pronájmu nemovitostí a souvisejících služeb spojených s užíváním nemovitostí ve výši 1 919 552,67 Kč, jejichž existenci ostatně žalovaná neprokázala ani v rámci insolvenčního řízení.9. Soud měl za prokázané, že žalovaná zavinila odmítnutí insolvenčního návrhu z důvodu nesplnění formálních podmínek. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1726/2019-497 z 30. 7. 2019 a uvedl, že prokázání vzniku škody (újmy) a jejího rozsahu tíží toho, kdo nárok uplatňuje. Poškozený (žalobce) musí doložit, že mu vznikla škoda a že vznikla v příčinné souvislosti se zahájením insolvenčního řízení v r. 2016. Skutečnosti týkající se nemajetkové újmy (§ 2951 občanského zákoníku) je prokázána žádostí společností , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , aby se žalobce vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, jakož i odmítnutím společnosti , Anonymizováno, poskytnout plnění na fakturu s odloženou splatností. Důsledky podaného insolvenčního návrhu se projevily i určitou dobu poté, když v roce 2018 odmítl , právnická osoba, . poskytnout zboží bez platby předem. Soud dovodil, že taková změna v chování obchodních partnerů žalobce souvisela s podáním insolvenčního návrhu a byla spojena s poškozením dobrého jména žalobce. Soud odkázal mj. na negativní hodnocení žalobce dne 23. 1. 2017 na portálu www.firmy.cz, kde zástupce žalované napadl žalobce, že mu „ukradl“ elektřinu v hodnotě 198 000 Kč a dopustil se „brachiálního násilí“. Soud hodnotil tuto skutečnost jako záměr žalované poškodit žalobce v souvislosti s nájmem a domnělou pohledávkou žalované za odebranou elektřinu.10. Soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 z 28. 6. 2017, podle kterého lze přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích za imateriální újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby tehdy, pokud nedostačuje nepeněžitá forma zadostiučinění zpravidla ve formě omluvy; přitom se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti, přičemž může být prokázán i opak. Soud na základě shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že s ohledem na podaný insolvenční návrh (dokonce dvakrát) byla pověst žalobce poškozena. S ohledem na skutečnost, že proti žalobci byl podán již druhý insolvenční návrh a vztahy žalobce a žalované byly zatíženy dalšími skutky, dospěl soud k závěru, že nepeněžitá forma zadostiučinění se nejeví jako dostačující. Soud uvedl, že žalovaná jednala v rozporu s obecnou prevenční povinností (§ 2900 občanského zákoníku) a v důsledku jednání žalované došlo k poškození dobré pověsti žalobce. Soud vzal rovněž v úvahu, že žalobce byl poškozen šikanozně podaným insolvenčním návrhem a nemá možnost dosáhnout výmazu z historie zápisů v obchodním rejstříku. Proto soud shledal, že žalobce má nárok na přiznání omluvy (bod I. výroku) a rovněž na zadostiučinění v peněžní formě (bod III. výroku).11. Soud shledal návrh žalobce na přiznání zadostiučinění v peněžní formě co do rozsahu 200 000 Kč jako přiměřený a to s ohledem na význam obchodních partnerů žalobce (, právnická osoba, , do jehož portfolia spadají značky , právnická osoba, ), když dospěl k závěru, že žalobce obchodoval s významnými obchodními společnostmi