5 Cmo 51/2023-470 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2016 se žalobce domáhal na žalované zaplacení náhrady škody v celkové výši 4 480 000 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení od 26. 6. 2013 do zaplacení sestávající z náhrady ušlého zisku ve výši 3 000 000 Kč za období od června 2013 do července 2016 v důsledku převzetí zákazníků žalobce žalovanou, z náhrady nájemného ve výši 70 000 Kč a 110 000 Kč v důsledku přemístění sídla žalobce do nových pronajatých prostor v , adresa, , z náhrady osobních movitých věcí žalobce ve výši 700 000 Kč zadržených žalovanou a z náhrady za poškození dobrého jména žalobce na trhu, jež ocenil na 1 000 000 Kč.2. Žalobce v souvislosti s tímto uplatněným návrhem uvedl, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2016, č. j. 27 INS 17824/2013 došlo k zamítnutí insolvenčního návrhu žalované na žalobce z důvodu, že žalovaná neprokázala svou aktivní věcnou legitimaci a neosvědčila existenci splatné pohledávky vůči žalobci.3. Písemným podáním ze dne 10. 11. 2016 žalobce rozšířil svůj návrh o náhradu mzdových nákladů za své zaměstnance ve výši 1 618 446 Kč dle příslušné specifikace s 8,05 % úrokem z prodlení z celkové částky 5 798 446 Kč od 10. 5. 2016 do zaplacení s tím, že návrh na náhradu osobních movitých věcí ve výši 700 000 Kč vzal zpět.4. Písemným podáním ze dne 30. 10. 2019 žalobce rozšířil svůj návrh o další náhradu ušlého zisku ve výši 5 750 000 Kč, což představuje celkem 8 750 000 Kč, o náhradu z poskytnutých půjček žalobci ze strany rodičů manželky žalobce ve výši 600 000 Kč a ze zrušeného životního spoření dcery ve výši 500 000 Kč (náhrada z půjček v celkové výši 1 100 000 Kč) a o další náhradu z poškození dobrého jména ve výši 6 000 000 Kč, což celkem představuje újmu ve výši 7 000 000 Kč.5. Písemným podáním ze dne 4. 11. 2019 žalobce rozšířil svůj návrh o další náhradu z poskytnutých půjček žalobci ze strany jeho rodičů ve výši 680 000 Kč.6. Usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 44 Cm 136/2018-124 soud prvního stupně připustil změnu žaloby v rozsahu 5 750 000 Kč představující ušlý zisk a v rozsahu 6 000 000 Kč představující náhradu újmy za poškození dobrého jména žalobce. Současně nepřipustil změnu žaloby v rozsahu 1 100 000 Kč představující náhradu z poskytnutých půjček.7. Usnesením ze dne 13. 1. 2020, č. j. 44 Cm 136/2018-143 soud prvního stupně nárok na zaplacení náhrady újmy ve výši 7 000 000 Kč vyloučil k samostatnému projednání.8. Předmětem žaloby zůstal nárok z titulu náhrady ušlého zisku ve výši 8 750 000 Kč, náhrady nájemného ve výši 180 000 Kč a náhrady mzdových nákladů zaměstnanců ve výši 1 618 446 Kč, tj. celkem 10 548 446 Kč s příslušenstvím.9. Žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 15. 12. 2017 zejména uvedla, že k zamítnutí insolvenčního návrhu došlo z důvodu, že k prokázání existence pohledávek žalované vůči žalobci by bylo potřeba provést rozsáhlejšího dokazování, než jaké připouští insolvenční řízení. Z obsahu žaloby není zřejmá souvislost s insolvenčním řízením s tím, že žalobce neuvedl, jaké zákazníky měla žalovaná převzít od žalobce. Z tohoto důvodu je výpočet ušlého zisku pro žalovanou nesrozumitelný. Pokud žalobce ukončil v roce 2013 obchodní spolupráci včetně nájemního vztahu s žalovanou, neexistuje zde žádná souvislost s insolvenčním řízením. Důvodem ukončení spolupráce byla závažná ztráta důvěry a platební morálka žalobce. Výběr prostor k podnikání je zcela na volbě podnikatele včetně nákladů na platy zaměstnanců.10. Žalovaná v rámci projednání věci u soudu prvního stupně dne 21. 10. 2019 doplnila, že k ukončení spolupráce mezi účastníky došlo v únoru 2013, kdy žalovaná přestala dodávat zboží žalobci a ten je tak nemohl dodávat svým zákazníkům s tím, že insolvenční návrh byl podán až v červnu 2013.11. Žalovaná v písemném podání ze dne 8. 1. 2020 dále uvedla, že v důsledku ukončení obchodní spolupráce nebyl žalobci od 14. 2. 2013 umožněn vstup do areálu žalované v , Anonymizováno, . Sám žalobce uvedl, že již dne 14. 2. 2013 přišel o své odběratele, kdy ukončil obchodní činnost, novou nájemní smlouvu uzavřel dne 29. 3. 2013 a mzdové nároky zaměstnanců uplatnil od 1. 2. 2013. Rovněž půjčky od rodičů čerpal od 13. 3. 2013. I když ust. § 147 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona opravňuje žalobce uplatnit nároky na náhradu škody do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu (jinak tato práva zanikají), žalobce rozšiřoval tyto nároky po uplynutí zákonné lhůty.12. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. žalobu v plném rozsahu ve výši 10 548 446 Kč zamítl a ve výroku II. uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 213 846,93 Kč. Mezi účastníky nebylo sporným, že žalovaná uplatnila dne 24. 6. 2013 vůči žalobci insolvenční návrh z důvodu splatné pohledávky ve výši 620 010,41 Kč a bylo ji známo, že dlužník má závazek vůči třetí osobě z titulu nesplacené půjčky ve výši 2 700 000 Kč s tím, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2016, č. j. KSPL 27 INS 17824/2013-A-46 byl insolvenční návrh zamítnut. Ve shodě s § 147 odst.4 a 5 zák.č. 182/2006 Sb. je dlužník povinen uplatnit případný nárok na náhradu škody v případě zamítnutí insolvenčního návrhu ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se řízení končí. Vzhledem k tomu, že se jedná o lhůtu prekluzivní, pak marným uplynutím této lhůty právo zaniká. Soud prvního stupně dovodil, že ve stanovené lhůtě je třeba uplatnit nejen základ nároku, ale též určení jeho výše, lze-li jej ke dni podání návrhu vyčíslit. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce v rámci této lhůty včas uplatnil nárok na zaplacení ušlého zisku ve výši 3 000 000 Kč a rovněž tak „pokračující škodu“ ve výši 5 750 000 Kč, neboť základ nároku byl uplatněn včas, a dále byl ve lhůtě uplatněn nárok na úhradu nájemného ve výši 180 000 Kč. Soud za včasný však nepovažoval dle § 147 odst. 4 zák.č. 182/2006 Sb. uplatněný nárok na náhradu mzdových nákladů ve výši 1 618 446 Kč, jež byl poprvé uplatněn dne 10. 11. 2016 po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty a i z tohoto důvodu nebylo tomuto nároku vyhověno. Soud prvního stupně uvedl, že v daném případě byla dána obecná odpovědnost žalované za škodu v důsledku neúspěšně podaného insolvenčního návrhu. I přes výzvy a poučení soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce svá skutková tvrzení nedoplnil a neupřesnil ohledně nároku na náhradu škody v důsledku ušlého zisku a úhrady nájemného ve výše uvedeném rozsahu. Žalobce zcela konkrétně neuvedl, jakým způsobem dospěl k těmto částkám a v čem spatřuje souvislost s insolvenčním řízením, přičemž žalobce pouze shrnul a zopakoval svá původní tvrzení. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění zdůraznil, že skutková tvrzení nelze nahrazovat důkazními prostředky, ze kterých by v průběhu řízení vyvodil svůj skutek. Na základě nedostatečných skutkových tvrzení byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a úspěšné žalované byly přiznány náklady řízení za podmínek § 142 odst.1 o. s. ř.13. Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odvolání zejména uvedl, že byl opakovaně soudem prvního stupně vyzván k doplnění skutkových tvrzení, což učinil a má za to, že korespondují s listinnými důkazy, se kterými se však již soud nezabýval. Žalobce je přesvědčen o tom, že skutková tvrzení spolu s listinnými důkazy svědčí o existenci a oprávněnosti jeho nároku, který včas uplatnil. Pokud soud prvního stupně připustil změnu žaloby a rozšířil návrh o 5 750 000 Kč, pak se tímto návrhem nepochybně zabýval. Vzhledem k tomu, že skutečnosti vyplývající z předložených listinných důkazů vyžadují odborný přístup, navrhl žalobce soudu prvního stupně ustanovení znalce z oboru účetnictví a ekonomie, který by potvrdil příčinnou souvislost skutkových tvrzení s listinnými důkazy, čemuž nebylo vyhověno.14. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 28. 4. 2023 k odvolání žalobce uvedla, že odvolání neobsahuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., zejména není jednoznačně a srozumitelně uveden odvolací důvod, když důvody nesouhlasu s rozsudkem soudu prvního stupně nejsou zcela zřejmé. Žalovaná má za to, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, neboť tvrzení a prokázání nároku je břemenem žalobce. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, které nároky žalobce uplatnil až po uplynutí prekluzivní lhůty. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku žalobce neuvedl, jakým způsobem dospěl k žalované částce, na místo toho předložil soudu značné množství listinných důkazů. Žalobce rovněž nevylíčil, v jaké příčinné souvislosti vznikla škoda se zahájením insolvenčního řízení, když vzniklá újma má svůj původ v ukončené obchodní spolupráci mezi účastníky sporu ke dni 14.2.2013 s odkazem na výše uvedené vyjádření ve věci.15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.16. Ve shodě se soudem prvního stupně není sporným, ž