7 Cmo 147/2023-161 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 23. 5. 2018 domáhá po žalované poskytnutí informací dle § 156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“).2. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl výrokem I., že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 60/2018 se dle § 111 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pokračuje, když řízení ve věci 73 Cm 214/2014 bylo pravomocně skončeno. Výrokem II. soud rozhodl, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 60/2018 se přerušuje do pravomocného skončení dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 73 Cm 214/2014. Usnesení není s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno.3. Do výroku II. tohoto usnesení podal včasné odvolání žalobce a , tituly před jménem, , adresa, , IČO , IČO žalobce B, , sídlem , Adresa žalobce B, , coby insolvenční správce dlužníka , Jméno žalobce C, , nar. , Datum narození žalobce C, , bytem , Adresa žalobce C, (dále též jen „insolvenční správce“).4. Žalobce ve svém odvolání namítá nesprávnost a nehospodárnost přerušení řízení a dále nedostatek důvodů napadeného usnesení. Žalobce navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené usnesení ve výroku II. tak, že se řízení nepřerušuje.5. K odvolání se vyjádřila žalovaná s tím, že vyvracela odvolací námitky žalobce a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení jako správné potvrdil.6. Dříve než odvolací soud přistoupil k věcnému přezkoumání napadeného usnesení, zabýval se přípustností odvolání podaného insolvenčním správcem.7. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.8. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.9. Insolvenční správce není účastníkem řízení o poskytnutí informací.10. Za této situace postupoval odvolací podle § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání insolvenčního správce bez věcného projednání odmítl, neboť odvolatel není účastníkem řízení a k podání odvolání není tudíž podle § 201 o. s. ř. oprávněn.11. Nákladový výrok je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 3 o. s. ř., dle kterého by měla žalovaná vůči insolvenčnímu správci nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože však žalované vůči insolvenčnímu správci náklady odvolacího řízení nevznikly, odvolací soud vyslovil, že ve vztahu mezi žalovanou a insolvenčním správcem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.12. K odvolání žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení přezkoumat nelze.13. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.14. Podle § 169 odst. 2 o. s. ř. vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě, jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.15. Usnesení o přerušení řízení, právě tak jako usnesení, jímž soud návrh na přerušení řízení zamítl, není usnesením o vedení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 837/2001 veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dle právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1306/2021 veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách „Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí do značné míry na úvaze soudu a musí odrážet okolnosti konkrétního případu.“ V odůvodnění je uvedeno, že „Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dostupném na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Stejný závěr přitom vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, na jehož závěry odkazují dovolatelé. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám, podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení, spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013 (uveřejněné pod č. C 13 683 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, které zmiňují dovolatelé, ale i mnohá další]. Z uvedeného vyplývá, že posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí do značné míry na úvaze soudu a musí odrážet okolnosti konkrétního případu.“16. Napadené usnesení jakékoliv posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu postrádá. Je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.17. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.18. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).