12 Cmo 195/2024-120 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 887 000 Kč s úrokem 6 % p. a. od 24. 4. 2012 do zaplacení (výrok I.), dále zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II.), a konečně zaplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 44 350 Kč (výrok III.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že původní žalobce , Anonymizováno, , nar. , Anonymizováno, , se domáhal žalobou ze dne 21. 4. 2015 na žalovaném jako výstavci vlastní směnky ze dne 17. 4. 2012 v , adresa, na řad , Anonymizováno, a splatné dne 23. 4. 2012 zaplacení 887 000 Kč s příslušenstvím. Původní žalobce byl na návrh osvobozen od soudního poplatku v rozsahu 50 % (22 175 Kč), před pravomocným rozhodnutím o návrhu na osvobození v dalším rozsahu původní žalobce dne 5. 12. 2016 zemřel. Do skončení dědického řízení bylo řízení přerušeno; usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 24 Cm 61/2015-89 následně soud rozhodl o procesním nástupnictví žalobce. Dne 23. 4. 2024 soud vydal směnečný platební rozkaz č. j. 24 Cm 61/2015-98, který byl zrušen usnesením ze dne 15. 5. 2024 pro nemožnost jeho doručení žalovanému. K jednání nařízenému na 11. 9. 2024 se žalovaný nedostavil, k žalobě se přes výzvu soudu nevyjádřil; soud proto věc projednal v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce jako právní nástupce původního majitele směnky opírá svůj nárok o platnou vlastní fixní směnku, kterou se žalovaný zavázal zaplatit remitentovi žalovanou směnečnou sumu, nárok žalobce je tedy důvodný. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci přiznal paušální náhradu nezastoupeného účastníka za jeden úkon (účast na jednání) ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhradu za přípravu na jednání dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky soud žalobci nepřiznal, když vzhledem k jednoduchosti věci tento náklad nepovažoval za účelně vynaložený. Soud dále dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o přenosu soudního poplatku z osvobozeného žalobce na žalovaného.2. Žalobce podal včasné odvolání proti výroku II. shora uvedeného rozsudku. V něm uvedl, že požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za návrh ve věci samé dle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., která mu nebyla přiznána s odůvodněním, že vyhláška nebyla v době podání návrhu v účinnosti; dle žalobce by se v takovém případě však mělo o nákladech rozhodovat podle předpisu účinného v době rozhodnutí soudu. Poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, podle něhož v době neexistence vyhlášky by soud měl přiznat paušální náhradu nákladů i nezastoupenému účastníkovi, pokud by v takovém případě přiznal náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu účastníkovi zastoupenému advokátem. Dle žalobce je nerozhodné, že návrh na zahájení řízení podal jeho právní předchůdce. K nepřiznání náhrady nákladů za přípravu k účasti na jednání žalobce uvedl, že paušální náhrada nákladů dle vyhlášky se neodvíjí od složitosti věci, ale od administrativních nákladů spojených s každou věcí včetně jednoduché přípravy na jednání. Uvedená částka není odměnou ve smyslu advokátního tarifu, navíc se jedná o částku z hlediska dnešních cen a skutečných nákladů téměř zanedbatelnou, není důvod ji žalobci nepřiznat. Žalobce je organizační složkou státu, zde však vystupuje jako soukromoprávní subjekt. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalobci přizná na náhradě nákladů před soudem prvního stupně částku 900 Kč (za návrh ve věci samé, přípravu k účasti na jednání, účast na jednání), a dále aby přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení dle vyhlášky.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok o náhradě nákladů řízení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.4. Z obsahu spisu se podává, že , Anonymizováno, , nar. , Anonymizováno, , zemřelý , Anonymizováno, , se jako původní žalobce domáhal žalobou ze dne 21. 4. 2015 po žalovaném zaplacení směnečného peníze 887 000 Kč s příslušenstvím z titulu směnky vlastní vystavené v , adresa, dne 17. 4. 2012 na řad , Anonymizováno, splatné dne 23. 4. 2012. Původní žalobce byl částečně osvobozen od soudního poplatku usnesením ze dne 8. 9. 2016, č. j. 24 Cm 61/2015-25. Před rozhodnutím o návrhu na osvobození ve zbývajícím rozsahu bylo zjištěno, že původní žalobce zemřel. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 46 D 16/2017-292 soudní komisař potvrdil, že veškerý majetek zůstavitele, včetně pohledávky za , Jméno žalovaného, z titulu směnky na 887 000 Kč, připadl státu. Usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 24 Cm 61/2015-89, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude dle § 107 o. s. ř. pokračováno na straně žalobce s , právnická osoba, . Soud prvního stupně následně vydal směnečný platební rozkaz ze dne 23. 4. 2024, č. j. 24 Cm 61/2015-98, který byl zrušen, když se jej nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou. Dne 11. 9. 2024 se konalo před soudem prvního stupně ústní jednání, na něž se žalovaný nedostavil, k žalobě se přes výzvu nevyjádřil. Žalobce navrhoval žalobě vyhovět a požadoval přiznání paušální náhrady nákladů řízení za dva úkony (přípravu na jednání a účast na jednání) ve výši 300 Kč za jeden úkon. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím a přiznal žalobci náhradu nákladů za jeden úkon (účast na jednání) ve výši 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. s odůvodněním, že vzhledem k jednoduchosti věci nepovažuje náklady za přípravu na jednání za účelně vynaložené.5. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2.6. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.7. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.8. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně nepovažuje náklady žalobce vynaložené v souvislosti s přípravou na jednání za neúčelné. I přes soudem namítanou jednoduchost věci musel určité hotové výdaje v souvislosti s přípravou na jednání vynaložit, zejména na seznámení se spisem, když se stal právním nástupcem původního žalobce. Nelze mu přičítat k tíži např. skutečnost, že se žalovaný nevyjádřil k žalobě ani se nedostavil k jednání konanému soudem prvního stupně. Žalobce měl ve věci úspěch a má tak nárok na náhradu hotových výdajů dle citovaných ustanovení.9. Za opodstatněný nelze naopak považovat požadavek žalobce na přiznání náhrady za podání návrhu ve věci samé. Vyhláška č. 254/2015 Sb. stanoví výši paušální náhrady hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobu podal již jeho právní předchůdce, žalobce jako právní nástupce tak v souvislosti s tímto úkonem nevynaložil žádné hotové výdaje, jejichž náhradu by bylo možné přiznat.10. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, odvolací soud mu proto ve výroku II. tohoto usnesení přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč za jeden úkon (odvolání) v souladu s § 1 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.