12 Cmo 38/2024-274 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o opakované žádosti žalovaného 1) o osvobození od soudních poplatků (výrok I.), dále zastavil řízení o odvolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-171 (výrok II.) a uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 506,30 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný 1) podal včasné odvolání proti shora označenému rozsudku a současně požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 7. 8. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-220, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023 č. j. 12 Cmo 135/2023-231, nebylo osvobození od soudních poplatků žalovanému 1) přiznáno. Soud vzal za prokázané, že žalovaný 1) žije s nezletilou dcerou, jíž vyživuje, jeho měsíční příjem činí 612,31 EUR, na nájemném platí 300 EUR měsíčně, nevlastní nemovité věci, ani automobil. Na účtu důchodového spoření má částku 8 014 EUR. Kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2019 prodal rodinný dům za 120 000 EUR. Kupní cena mu byla postupně zaplacena v červenci a srpnu 2019. Další kupní smlouvou ze dne 15. 7. 2019, později nahrazenou smlouvou ze dne 18. 10. 2019, prodal byt za 96 500 EUR. Tuto částku obdržel na účet již 15. 7. 2019 a použil ji ve výši 78 000 EUR na splacení dluhu společnosti Inter-sat LTD. Ze svých účtů vybral v hotovosti 180 000 EUR a 100 000 EUR, které údajně použil na splacení dalších neoznačených dluhů, a pro svou potřebu. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaného 1) nelze považovat za osobu nemajetnou s ohledem na jeho příjmy a prodej nemovitých věcí, když věrohodně nevysvětlil následné použití kupní ceny. Žalovaný vybíral hotovost ze svých účtů a použil ji nezjištěným způsobem. Odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení zdůraznil, že žalovaný 1) nesplnil svou povinnost poskytnout úplný a přesný obraz o svých poměrech, neboť zamlčel, že vykonává funkci statutárního orgánu ve dvou společnostech a tedy nic nesdělil ani o výši odměn, jejichž výplatu lze s ohledem na odpovědnost s výkonem funkce spojenou důvodně předpokládat. Soud dále poukázal na skutečnost, že k převodu majetku žalovaného 1) a následnému výběru finančních prostředků z účtu došlo v době, kdy si již musel být vědom toho, že výstavce směnky není schopen dostát svým závazkům a tedy musel předpokládat, že se směnečný věřitel bude domáhat splnění těchto závazků na směnečných rukojmích. Lze proto dovodit, že zbavení se majetku bylo vedeno snahou žalovaného 1) vyhnout se plnění jakýchkoliv v budoucnu v úvahu přicházejících závazků. Tvrzení žalovaného 1), že částku 280 000 EUR použil na úhradu svých dluhů a pro svou potřebu, nebylo dostatečně konkretizováno a (vyjma úhrady částky 78 000 EUR věřiteli , Anonymizováno, ) ani prokázáno.2. Poté, co rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci, byl žalovaný 1) opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 64 025 Kč a poté podal dne 28. 11. 2023 opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků. Zopakoval, že nemá hodnotný majetek, ani prostředky k úhradě poplatku. Nemůže mu být kladeno k tíži, že původně nepředložil důkazy ke skutečnostem, o kterých nevěděl, že jsou pro soudy v rozhodování relevantní. Žalovaný 1) měl skutečnosti týkající se jeho finančních poměrů za dostatečně prokázané a pro absenci poučení soudu je dále nijak nedokládal. Dále uvedl, že ze svého působení ve dvou společnostech, jejichž předmětem podnikání jsou pronájmy nemovitostí, nemá žádné příjmy. Doložil mzdové listy za roky 2021 až 2023, podle nichž v uvedeném období pobíral ještě nižší mzdu, než v prvním čtvrtletí 2023. K otázce splacení dluhů prostředky získanými z prodeje nemovitostí uvedl, že uhradil svým věřitelům , Anonymizováno, 70 000 EUR, , Anonymizováno, 85 000 EUR a , Anonymizováno, 70 000 EUR, k čemuž předložil kopie jejich čestných prohlášení.3. S odkazem na závěry formulované v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud prvního stupně zdůraznil svou vázanost rozhodnutím, jímž byla zamítnuta žádost o přiznání o osvobození od soudních poplatků, s tím, že později podané žádosti téhož žadatele může být vyhověno pouze tehdy, změní-li se k horšímu poměry, z nichž soud vycházel v původním rozhodnutí. Nedojde-li k takové změně, soud řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a o. s. ř. Při nezměněných poměrech na straně žadatele tak nelze uplatnit jako obranu proti zastavení řízení o žádosti na osvobození opětovnou argumentaci nepříznivými poměry. V daném případě z opakované žádosti žalovaného 1) vyplývá, že jejím důvodem není změna poměrů, ale nesouhlas žadatele s právními závěry soudů obou stupňů, s tím, že hodlá vyvracet zejména závěr odvolacího soudu o tom, že řádně nedoložil své majetkové poměry a označuje věřitele, jimž měl z prostředků získaných prodejem nemovitých věcí splatit dluhy. Je zjevné, že tyto skutečnosti měl žadatel uvést již nejpozději v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Tím by vyvrátil pochybnosti o tom, že věrohodně osvědčil své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení jeho žádosti.4. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že opakovaná žádost žalovaného neobsahuje vylíčení skutečností, které by zakládalo změnu poměrů žadatele k horšímu oproti stavu, jaký tu byl v době rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož je dána překážka věci rozhodnuté. Řízení o opakované žádosti žalovaného bylo proto zastaveno.5. Jak dále uvedl soud prvního stupně, poté, co jeho rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalovanému 1) nabylo právní moci, byl žalovaný 1) usnesením ze dne 14. 11. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-240 vyzván k zaplacení poplatku za odvolání ve výši 64 025 Kč. Usnesení bylo zástupci žalovaného doručeno dne 20. 11. 2023, poslední den stanovené patnáctidenní lhůty tedy připadl na den 5. 12. 2023. Protože žalovaný 1) v uvedené lhůtě poplatek nezaplatil, postupoval soud podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb, o soudních poplatcích, a řízení o odvolání žalovaného 1) zastavil.6. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., Žalovaný 1) nezaplacením soudního poplatku zavinil zastavení řízení, žalobkyni byla proto přiznána náhrada nákladů tohoto řízení ve výši 8 506,30 Kč.7. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl, aby bylo napadené usnesení ve výroku I. změněno tak, že mu bude přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně, aby byly výroky II. a III. zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že řízení o později podané žádosti o osvobození od soudních poplatků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté a namítl, že je zde několik změn, jimiž se jeho současná situace odlišuje od situace, z níž vycházely soudy v původním řízení. Zmínil výši inflace ve Slovenské republice za rok 2023, s tím, že jeho kupní síla se při nezměněném příjmu reálně snížila o více než 10 %, což soud prvního stupně nevzal v úvahu. Namítl dále, že v původním řízení soud vycházel z předpokladu, že žalovaný 1) pobírá za výkon funkce ve dvou společnostech odměnu, přestože tomu tak nebylo a není, což dokládá potvrzeními osob, pověřených vedením účetnictví v těchto společnostech. K výhradě soudu ohledně neprokázaného naložení s kupní cenou nemovitých věcí uvedl, že v řízení o opakované žádosti řádně tvrdil a prokázal použití uvedených prostředků potvrzeními osob, které byly jejich příjemci. Zbylou část pak žalovaný 1) použil na úhradu svých běžných životních nákladů. Žalovaný 1) dále vytkl soudu prvního stupně přepjatý formalismus při rozhodování o jeho žádosti a poukázal na to, že v jiném řízení u téhož soudu (ve věci sp. zn. 7 Cm 81/2021) mu bylo částečné osvobození od soudních poplatků přiznáno. S odkazem na princip důvodného očekávání jednotného rozhodování (§ 13 občanského zákoníku) žalovaný 1) očekával, že o posouzení shodné otázky u stejné osoby bude rozhodnuto stejně. Tím, že tomu tak nebylo, se soud prvního stupně dopustil porušení právních předpisů, ale i zásahu do ústavně zaručených práv žalovaného 1). Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud přitom netvrdí, že by majetková situace žalovaného 1) byla taková, že by úhradu poplatku umožňovala. Žalovaný 1) dále oponoval rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o jeho odvolání proti rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 40 Cm 44/2020-171 a v dané souvislosti argumentoval zejména judikaturou Ústavního soudu, podle níž je srávným postupem soudu, podá-li účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud tento soud nechce, byť zčásti, návrhu vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a následně znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku. V daném případě soud prvního stupně pochybil, když žalovanému 1) poté, co nevyhověl jeho návrhu na přiznání osvobození