5 Cmo 50/2024-88 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, č. j. 7 Cm 58/2019-78 (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o odvolání ve výši 11 480,70 Kč (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že žalovaný podal včasné odvolání proti rozsudku shora uvedenému. Vzhledem k tomu, že nezaplatil soudní poplatek za odvolání při vzniku poplatkové povinnosti, byl dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSOP“), vyzván k jeho zaplacení ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení výzvy. Žalovaný po doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku požádal o osvobození od jeho placení. Tato žádost byla zamítnuta usnesením ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Cm 58/2019-64, které nabylo právní moci dne 2. 5. 2020. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný soudní poplatek dosud nezaplatil. Odvolací řízení bylo proto po marném uplynutí lhůty zastaveno podle ustanovení § 9 odst. 1 ZSOP. Výrok o nákladech odvolacího řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2, věta první o. s. ř. s tím, že náklady žalobce jsou tvořeny odměnou za 1 úkon ve výši 9 180 Kč, 1 režijním paušálem ve výši 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty.2. Žalovaný se proti usnesení v zákonem stanovené lhůtě odvolal a navrhl zrušení usnesení a zamítnutí žaloby. Uvedl, že v předchozím období byl v insolvenčním řízení formou oddlužení, které bylo ukončeno v prosinci 2023. Namítl zároveň, že v rámci oddlužení mohla žalobkyně přihlásit uvedenou pohledávku do seznamu věřitelů, což se však nestalo.3. Žalobkyně se k podanému odvolání nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 o. s. ř., aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.).5. Podle § 2 odst. 5 ZSOP je poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem odvolatel. Podle § 4 odst. 1 písm. b/ téhož zákona vzniká poplatková povinnost, jde-li o poplatek za řízení, podáním odvolání. Podle § 7 odst. 1 ZSOP je poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, splatný vznikem poplatkové povinnosti. Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, vyzve soud podle § 9 odst. 1 ZSOP poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň patnácti dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.6. V daném případě se žalovaný včas odvolal proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 12. 2019, č. j. 7 Cm 58/2019-39, jímž byl vůči němu ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz téhož soudu ze dne 23. 5. 2919, č. j. 7 Cm 58/2019-14, a jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení. Podáním odvolání vznikla žalovanému poplatková povinnost ve smyslu výše citovaného ustanovení § 4 odst. 1 písm. b/ ve spojení s § 2 odst. 5 ZSOP. V reakci na výzvu soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku požádal žalovaný podáním ze dne 11. 2. 2020 o osvobození od placení poplatku. Žádost byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Cm 58/2019-64. Soud prvního stupně poté přípisem ze dne 21. 5. 2020 vyrozuměl žalovaného o tom, že jeho poplatková povinnost, jak byla stanovena usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 7 Cm 58/2019-52, trvá, a žalovanému poskytl dodatečnou lhůtu k zaplacení poplatku za odvolání v délce pěti dnů ode dne doručení přípisu. Součástí přípisu bylo stejně jako ve výzvě k zaplacení soudního poplatku poučení o tom, že v případě jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě bude odvolací řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že přípis byl žalovanému doručen dne 8. 6. 2020, kdy již byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2020, č. j. MSPH 79 INS 4326/2020-A-19, zjištěn úpadek žalovaného, běžela žalovanému lhůta k zaplacení poplatku až po odpadnutí překážky v podobě přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 140a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. Ani v této dodatečné lhůtě však soudní poplatek za odvolání proti rozsudku ve věci vydanému nebyl žalovaným zaplacen.7. K žádosti žalovaného ze dne 12. 6. 2020 o povolení splátek soudního poplatku odvolací soud uvádí, že obsahově se jedná o žádost o prodloužení soudcovské lhůty k zaplacení poplatků (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. Konf 2/2014). Soud prvního stupně k této žádosti v odůvodnění napadeného usnesení ničeho neuvedl, nicméně z obsahu spisu je zřejmé, že jejího účelu bylo dosaženo tím, že delší lhůta k úhradě poplatku žalovanému byla poskytnuta, neboť k jeho zaplacení měl žalovaný prostor až do uplynutí patnáctého dne ode dne doručení přípisu ze dne 6. 3. 2024, jímž byl po skončení insolvenčního řízení opětovně k úhradě soudního poplatku vyzván. Ani v této lhůtě však nebyl poplatek žalovaným zaplacen, důsledkem čehož je, že v řízení o jím podaném odvolání nelze pokračovat.8. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení v jeho výroku I. potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné.9. K výroku II. napadeného usnesení odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně správně konstatoval, že zastavení odvolacího řízení z procesního hlediska zavinil žalovaný, neboť nesplnil svou poplatkovou povinnost. Jde tak o situaci předpokládanou ustanovením § 146 odst. 2, první věta o. s. ř., kdy povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, jak byly vynaloženy žalobkyní, by stíhala žalovaného. V dané věci je však třeba zohlednit, že žalovanému bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2024, č. j. MSPH 79 INS 4326/2020-B-36, přiznáno osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, a to v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 NSCR 110/2015 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle vydání 7, ročník 2016, na straně 1109, pod pořadovým číslem 83/2016), pro posouzení, zda pohledávka věřitele z titulu práva na náhradu nákladů řízení je peněžitým závazkem, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) a zda jde o pohledávku vzniklou poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), je určující, o příslušenství jaké pohledávky (jistiny) jde. U pohledávky (jistiny), která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, nelze považovat příslušenství pohledávky tvořené soudem přiznanou náhradou nákladů řízení za peněžitý závazek, který dlužníku vznikl až po schválení oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), ani za pohledávku vzniklou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení (§ 409 odst. 2 insolvenčního zákona), bez zřetele k tomu, že toto příslušenství vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí) po schválení oddlužení. V posuzovaném případě je mimo jakoukoli pochybnost, že náklady řízení žalobkyně jsou příslušenstvím pohledávky, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného jako dlužníka. Z toho důvodu nelze na toto příslušenství pohlížet jako na závazek vzniklý dlužníku až po schválení oddlužení, v důsledku čehož se účinky osvobození přiznaného shora uvedeným usnesením insolvenčního soudu vztahují i na povinnost žalovaného platit žalobkyni náhradu nákladů řízení.10. V souvislosti s tím, co výše bylo uvedeno, odvolací soud připomíná, že institut oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku a jeho smyslem a účelem je, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně oddlužen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Judikatura je přitom ustálena v závěru, že na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se vztahuje osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 ICdo 62/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu v čísle vydání 8, ročník 2015, na straně 1204, pod pořadovým číslem 85/2015).11. Usnesení soudu prvního stupně není proto správné v jeho výroku II., jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť v době jeho vydání trvaly účinky přiznaného osvobození (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 155/2017).12. Z vyložených důvodů odvolací soud výrok II. napadeného usnesení změnil podle ustanovení