9 Cmo 165/2024-558 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl v rámci svého již druhého rozhodnutí rozsudku ze dne 15. března 2021 č. j. 76 Cm 204/2009-450, výrokem I. tak, že „Změna žaloby k návrhu žalobců ze dne 6. 9. 2012, aby soud rozhodl tak, že se vyslovuje neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ shromáždění žalovaného konaného dne 6. 11. 2009, se připouští.“ a výrokem II. žalobu zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 9. 2. 2022 č. j. 6 Cmo 150/2021-478 rozsudek soud prvního stupně v rozsahu výroku II. a III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.2. Městský soud v Praze rozhodl ve věci již třetím rozhodnutím - rozsudkem ze dne 26. února 2024 č. j. 76 Cm 204/2009-530 (v záhlaví označeným) tak, že: „Žaloba, aby soud vyslovil neplatnost usnesení schváleného pod bodem 2 nazvaného „schválení nákladů za rok 2006, 2007 a 2008“ shromáždění žalovaného konaného dne 6. 11. 2009, se zamítá.“ (výrok I.), „Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 74 995 Kč, k rukám zástupce žalovaného , Jméno advokáta B, , advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ (výrok II.).3. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že po provedeném dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobci, jsou vyjma žalobkyně i/ , Jméno žalobce H, vlastníky bytových jednotek v domě č.p. , Anonymizováno, č. p. , Anonymizováno, na pozemku , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obci , adresa, , zapsané na LV č. , Anonymizováno, . Dne 6. 11. 2009 se konalo na základě řádně doručené pozvánky shromáždění vlastníků jednotek a projednalo všechny body uvedené na pozvánce. Před shromážděním bylo možno nahlédnout do podkladů týkajících se programu společenství. Žalobci hlasovali proti napadeným usnesením, jimiž byly schváleny náklady SVJ za roky 2006-2008. Žalobci vidí v těchto rozhodnutích důležitou záležitost, vzhledem k tomu, že nemají jinou možnost domoci se vynětí neoprávněných nákladů majoritního vlastníka z nákladů SVJ a následného řádného vyúčtování na jednotlivé jednotky s ohledem na zkušenosti s obvodními/okresními soudy, které odkazují na to, že platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků jednotek je možné přezkoumat k návrhu vlastníka jednotky jen podle ustanovení § 11 odst. 3 BytZ.4. K právnímu posouzení uvedl soud následující. Předně dovodil, že právní poměry vzniklé přede dnem 1. 1. 2014 se řídí dosavadními právními předpisy (oddíl I § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zde zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (BytZ). Na procesní stránku se o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2010. Dále soud citoval § 11 odst. 3 BytZ s tím, že při rozhodování soudu o neplatnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků je nutné zabývat se tím, zda jsou splněny podmínky pro přezkum takových rozhodnutí ve smyslu ust. § 11 odst. 3 BytZ, který dává možnost obrátit se na soud přehlasovanému vlastníkovi, jde-li o důležitou záležitost, a to jen ve stanovené lhůtě. Důležitou záležitostí ve smyslu § 11 odst. 3 BytZ se rozumí taková skutečnost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007). Teprve pak může následovat věcný přezkum přijatých rozhodnutí soudem, a to posouzení, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství vlastníků. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněného pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, aniž by byla nejprve uzavřena dohoda, jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek, předvídaná tímto ustanovením. Citované rozhodnutí tedy řešilo otázku, kdy a za jakých podmínek se lze odchýlit od klíče stanovení výše příspěvků na správu domu jednotlivým vlastníkům; otázkou placení a rozúčtování nákladů služeb podle § 9a odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (§ 11 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.) se vůbec nezabývalo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1503/2017 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu se ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 526/19)]. Je nutné rozlišovat, zda usnesením vlastníků jednotek bylo rozhodnuto o rozúčtování nákladů na služby ve smyslu § 9a odst. 2, či nákladů ve smyslu § 15 odst. 1 BytZ.5. Ohledně aktivní legitimace neměl soud prvního stupně pochyb o tom, že „ve světle rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2022, čj. 6Cmo 150/2021-478“ jsou žalobci aktivně legitimováni, neboť jsou členy SVJ a žaloba byla podána v propadné 6měsíční lhůtě a hlasovali proti přijetí napadeného rozhodnutí. Výjimku tvoří žalobkyně , Jméno žalobce H, , která v průběhu soudního řízení bytovou jednotku prodala, avšak její právní zájem spočívá v možnosti vymoci zpět částku zaplacenou v případě prokázání chybného rozúčtování od žalovaného SVJ.6. Předmětem sporu bylo vyslovení neplatnosti přijatého usnesení, kterým byly schváleny náklady SVJ za roky 2006-2008. Soud prvního stupně zůstal stále přesvědčen, že ve světle ustálené rozhodovací praxe náklady SVJ nelze považovat za důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 BytZ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007 a dále 26 Cdo 2050/2020), neboť náklady vznikly, a shromáždění SVJ nepřísluší je schvalovat, neboť to nespadá do jeho působnosti, když shromáždění tuto rozhodovací činnost ve svých stanovách nemá (čl. VII., bod 3). V tomto případě se nejedná o rozúčtování na správu domu a pozemku, kdy je třeba souhlas všech vlastníků, ale otázkou rozúčtování nákladů služeb SVJ jako celku ve smyslu § 9a odst. 2 BytZ. Výše příspěvků nebyla zmiňována, ani nebyla dle soudu prvního stupně sporována. V rámci názoru vrchního soudu se soud prvního stupně zaměřil na to, zda se nejednalo o extrémní rozúčtování plateb na chod domu, přičemž neshledal žádné extrémy. Vycházel zejména ze znaleckého posudku vypracovaného dne 23. 2. 2011 pod č. , Anonymizováno, , znalcem , právnická osoba, ., který byl jedním z důkazních prostředků, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logickému odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud tedy věcnou správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015). V souladu s touto ustálenou soudní praxí soud hodnotil, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat. V souzeném případě soud nepochyboval o jeho správnosti a závěrech. Znalec se se zadaným úkolem náležitě vypořádal a své závěry řádně odůvodnil. Znalec uvedl, že způsob rozúčtování nákladů, který byl schválen na shromáždění vlastníků jednotek dne 7. 8. 2009 (z něhož vychází i napadené usnesení), se nejvíce blíží výpočtu znalce, který zvolil jiný postup, ale dobral se stejného výsledku. Výpočet rozúčtování provedený znalcem je přibližně stejný jako ten, který byl schválen na shromáždění vlastníků. Rovněž propočet výše koeficientů k jednotlivým položkám se blíží koeficientům schváleným na schůzi shromáždění. Znalec uzavřel, že rozúčtování nákladů je optimální. Nejde tudíž o extrém, a proto není zásadně dán důležitý důvod pro přezkum usnesení shromáždění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016). Do postavení žalobců jako vlastníků bytů přijaté rozhodnutí nezasáhlo.7. Dále soud prvního stupně konstatoval, že žalobci předkládali soudu k důkazu svoje rozúčtování náklady na jednotku. Tvrdí, že nebylo rozúčtováno na jednotky podle podlahové plochy (tj. dle jejich názoru zákonným způsobem). Soud k tomu namítl, že předmětem sporu nebyla správnost rozúčtování nákladů na jednotky jednotlivých žalobců s tím, že v tomto případě by nebyl věcně příslušný. Žalobci dle soudu také uváděli, že do jejich vyúčtování byla zahrnuta daň z nemovitosti, což však bylo vysvětleno tím, že se jedná o garáže případně o sklepy, které jsou ve spoluvlastnictví a poměrná část daně pak byla přeúčtována jednotlivým spoluvlastníkům v rámci ročního vyúčtování na jednotku v poměru vlastnictví. Jde o praktickou záležitost, nikdo