9 Cmo 30/2024-95 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Svitavách dne 18. 10. 2022 domáhala se žalobkyně, aby soud určil, že je členkou žalovaného. V žalobě uvedla, že na základě usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 10. 2020, č. j. 31 D 236/2019-67, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2020 (dále jen „dědické usnesení“), nabyla po svém otci , Anonymizováno, (dále jen „zůstavitel“) družstevní podíl v žalovaném, s právem užívat byt č. 4 o dispozici 3+1 ve 2. nadzemním podlaží bytového domu č. p. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , část obce , adresa, (dále jen „družstevní podíl“, „byt“ a „dům“). Žalovaný odmítl uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu na byt s odůvodněním, že zůstavitel byl již v roce 2010 z družstva vyloučen a žalobkyni tedy jako člena družstva neuznává. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť otázka vyloučení zůstavitele z žalovaného družstva byla již soudy řešena jako předběžná, a to v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 88/2011, ve kterém se žalovaný domáhal po zůstaviteli vyklizení bytu. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že zůstavitel trpěl v době, kdy mu bylo rozhodnutí o vyloučení z družstva doručováno, duševní poruchou, která jej činila neschopným listinu právně účinným způsobem převzít. Členství zůstavitele v družstvu ani nájem bytu tedy vyloučením nezanikly.2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2022, č. j. Ncp 923/2022-25, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové.3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dědické usnesení mu nebylo doručeno, a není mu proto známo, jak dědický soud dospěl k závěru, že žalobkyně je členkou družstva. Žalovaný soudní komisařce sděloval, že členství zůstavitele zaniklo vyloučením a zůstaviteli vznikl nárok na vypořádací podíl. Žalovaný několikrát nabízel žalobkyni uzavření nájemní smlouvy, čímž chtěl řešit situaci, kdy žalobkyně byt i nadále užívá a žalovaný se nedomáhá vyklizení bytu. Žalobkyni žalovaný účtuje jen náklady spojené s užíváním bytu ve výši 2 696 Kč, nikoli obvyklé nájemné, na které by měl žalovaný nárok. Žalovaný připouští, že žaloba o vyklizení bytu byla soudem zamítnuta. Zůstavitel ani jeho opatrovník však neučinili žádné kroky k tomu, aby bylo příslušnými orgány družstva, případně soudem rozhodnuto o neplatnosti vyloučení. Zůstavitel, případně jeho opatrovník, se o vyloučení dozvěděl nejpozději v roce 2018, kdy probíhalo řízení o vyklizení bytu. Zůstavitel se však proti usnesení představenstva žalovaného o vyloučení neodvolal k členské schůzi, a proto je usnesení o jeho vyloučení platné.4. Krajský soud v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.) a žalobkyni přiznal náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z dědického usnesení, podle kterého žalobkyně zdědila po zůstaviteli družstevní podíl s právem užívat byt. Soud prvního stupně vyhodnotil dědické usnesení jako veřejnou listinu, která prokazuje to, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, že zůstavitel ke dni své smrti nebyl členem družstva. Žalovaný to podle soudu prvního stupně neprokázal, přestože byl o tom poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dopisem ze dne 8. 12. 2010 sdělil žalovaný zůstaviteli, že představenstvo rozhodlo téhož dne o jeho vyloučení pro závažné, dlouhodobé a opakované porušování členských povinností a hrubé porušování dobrých mravů v domě. Zásilku zůstavitel převzal dne 27. 12. 2010. Soud prvního stupně však vyšel z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 4. 2018, č. j. 9 C 88/2011-169, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného proti zůstaviteli o vyklizení bytu s odůvodněním, že žalovaný trpěl v době doručování rozhodnutí o vyloučení z družstva duševní poruchou, pro kterou mu bylo nařízeno ochranné psychiatrické léčení a která jej činila neschopným listinu právně účinným způsobem převzít (dále jen „rozsudek v řízení o vyklizení bytu“). Soud prvního stupně konstatoval, že předeslaným usnesením není vázán, avšak může z něj vycházet. Připustil, že v projednávané věci nemůže přezkoumávat platnost usnesení o vyloučení, je však povinen přezkoumat, zda vyloučený člen postupoval podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. Žalovaný přitom neprokázal, že by závěry okresního soudu v napadeném usnesení nebyly pravdivé. Tudíž dědicem družstevního podílu se „mohla stát“ žalobkyně.5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný, který nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že dědické usnesení je dokladem o členství žalobkyně v žalovaném. Tento závěr je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR publikovaným pod R 14/92 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90 - pozn. odvolacího soudu). Dědické usnesení má závaznost ve vztahu mezi dědici, nezavazuje však bez dalšího třetí osoby. Žalovaný dále namítl, že rozhodnutí o vyloučení z družstva se prokazatelně dostalo do sféry dispozice zůstavitele, přičemž zůstavitel toto rozhodnutí nenapadl opravnými prostředky. Zda byl zůstavitel způsobilý tyto opravné prostředky podat, nelze posuzovat k tíži žalovaného, který se povinnosti vůči zůstaviteli splnil. Rozhodnutí o vyloučení je tedy závazné a nelze je přezkoumávat jinak, než instituty, které jsou k tomu podle zákona určeny (tj. členskou schůzí, případně návrhem soudu na vyslovení neplatnosti vyloučení). Rovněž podle žalovaného nelze zánik členství posoudit v jiném řízení, tj. v řízení o vyklizení bytu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.8. Soud prvního stupně především přehlédl, že žaloba v projednávané věci je žalobou na určení, že tu je právní poměr (její členství v žalovaném družstvu).9. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.10. Soud prvního stupně se tak měl především zabývat otázkou, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Uvedenou otázku však zcela pominul, přestože žalobkyně určitá (byť kusá) tvrzení v žalobě uvedla.11. „Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá […] Kromě toho je určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o.s.ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění […]“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, s odkazy na starší judikaturu).12. Podle § 729 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“) družstevním bytem nebo družstevním nebytovým prostorem (dále jen „družstevní byt“) se rozumí byt nebo nebytový prostor, který je v budově ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví bytového družstva, nebo který je ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví bytového družstva, a bytové družstvo jej poskytlo do nájmu členovi bytového družstva, který se sám nebo jeho právní předchůdce na jeho pořízení podílel členským vkladem. Rozdíl mezi nájmem družstevního bytu a „běžným“, resp. „komerčním“ nájmem spočívá mimo jiné v tom, že členové, kteří jsou nájemci družstevních bytů, hradí v nájemném bytovému družstvu pouze účelně vynaložené náklady bytového družstva vzniklé při správě těchto družstevních bytů, včetně nákladů na opravy, modernizace a rekonstrukce domů, ve kterých se nacházejí, a příspěvků na tvorbu dlouhodobého finančního zdroje na opravy a investice těchto družstevních bytů (§ 744 odst. 1 z. o. k.), nebo že nájem družstevního bytu nelze vypovědět podle obecných ustanovení občanského zákoníku o výpovědi z nájmu bytu (§ 734 odst. 2 z. o. k.).13. Podle ustálené judikatury se práva a povinnosti