14 Cmo 223/2024-376 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni její účetnictví včetně prvotních dokladů, veškerou smluvní dokumentaci, ostatní dokumentaci jako je korespondence, evidenční listy zaměstnanců, výkazy jejich docházky apod. za dobu od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 69 938 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:- usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2024, č. j. 41 Cm 47/2022-38, které nabylo právní moci dne 13. 7. 2022, bylo řízení částečně zastaveno podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř.,- žalobkyně (dále též jen „společnost“) se tak po žalovaném domáhá již jen vydání účetnictví a s ním souvisejících dokladů (dále též jen „účetnictví“), a to za období od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021, kdy žalovaný vykonával funkci jednatele žalobkyně,- společníky žalobkyně jsou , jméno FO, (dále jen „M. K.“) a žalovaný, každý s obchodním podílem ve výši 50 %,- M. K. byla jednatelkou žalobkyně od 13. 6. 2018 do 1. 5. 2020. Žalovaný byl jednatelem žalobkyně od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021,- usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2022, č. j. 44 Nc 1010/2021-42, byl žalobkyni ustanoven hmotněprávní opatrovník , Jméno advokáta A, , advokát,- valná hromada žalobkyně dne 27. 6. 2022 zvolila jednatelem , jméno FO, ,- , jméno FO, (dále jen „M. Č.“) od vzniku společnosti jednou za rok pro ni zpracoval podklady z účetnictví, vyhotovil účetní závěrku a podal daňové přiznání. Naposledy tak zpracoval účetní závěrku za rok 2019, doklady za rok 2019 vrátil žalovanému, protože M. K. již jednatelkou nebyla, účetnictví společnosti nemá ve svém držení a ani mu není známo, kde se aktuálně nachází,- dne 1. 6. 2019 žalobkyně předávala byt, nikdy se tam (míněno sklep) žádné dokumenty neuchovávaly, pouze obalové materiály jako jsou kelímky atd.; tvrzení žalovaného, že účetnictví žalobkyně by se mělo nacházet ve sklepě (skladu) příslušejícímu k bytu užívaného , jméno FO, , nebylo prokázáno,- podle e-mailová korespondence z 21. 10. 2020 adresované M. K. advokátem , tituly před jménem, , jméno FO, jí bylo sděleno, že „Kontroly dopadly dobře. Bylo zjištěno, že společnost dodržuje zákonné vyhlášky a nařízení. Podaná oznámení a stížnosti vůči společnosti byla neopodstatněná. Kontrola také prokázala, že společnost má důsledně vedenou veškerou agendu.“,- podle smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání společnosti (dále je „pronajaté prostory“), listiny dokládající ukončení nájemních vztahů v roce 2021 a předávacích protokolů pronajatých prostor, kdy za žalobkyni je pronajímatelům předával žalovaný, v pronajatých prostorách účetnictví žalobkyně nezůstalo. Následně dříve společností pronajaté prostory byly pronajaty společnosti , právnická osoba, , zastoupené jejím jednatelem – žalovaným,- žalovaný byl na jednání dne 21. 2. 2024 podle § 118a o. s. ř. poučen a vyzván k prokázání svého tvrzení (písemné podání žalovaného ze dne 2. 10. 2022), že „účetnictví, které jako jediný jednatel vedl dle zákona, „bylo v dispozici společnosti (předáno)“, a to ve lhůtě do 21. 3. 2024 (dále jen „výzva“). Na výzvu žalovaný žádným způsobem nereagoval. V podání zástupce žalovaného ze dne 5. 4. 2024 se mimo jiné uvádí, že předáním účetnictví měl žalovaný na mysli tu skutečnost, že se účetnictví žalobkyně stále nacházelo na její provozovně, avšak žalovaný s ním již nikterak nenakládal.,- podle předžalobní upomínky ze dne 8. 4. 2022 a výzvy ze dne 28. 3. 2022 (včetně dokladů o jejich doručení žalovanému) by žalovaný vyzýván k vydání účetnictví a ke sdělení požadovaných informací shodně tak, jak bylo předmětem původní žaloby.3. Soud prvního stupně měl na základě výše uvedených zjištění za prokázané, že M. K. jako druhá jednatelka za dobu výkonu své funkce, to znamená od 13. 6. 2018 do 1. 5. 2020, vedení účetnictví nezajišťovala, ve své držbě je neměla. Byl to žalovaný, kdo po dobu výkonu své funkce jednatele žalobkyně, tedy v období od 13. 6. 2018 do 10. 11. 2021, zajišťoval řádné vedení předepsané evidence a účetnictví a měl je ve své dispozici. Při takovémto skutkovém závěru vycházel i z vyjádření žalovaného v jeho písemném podání ze dne 2. 10. 2022, ve kterém žalovaný uvedl, že vedl účetnictví dle zákona a bylo v dispozici společnosti (předáno). Žalovaný tedy držbu (detenci) nabyl, což nemusí znamenat, že je nadále v době vydání rozhodnutí držitelem (či dententorem).4. Soud prvního stupně věc právně posoudil podle dle § 1040 odst. 1 ve spojení s § 489 a § 496 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a při aplikaci závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2006/2014, uzavřel, že „základní předpoklad možnosti úspěšně vindikovat, kterým je skutečnost, aby žalovaný účetnictvím žalobkyně v jí požadovaném rozsahu disponoval, měl je ve svém držení, a tudíž je mohl žalobkyni vydat, byl naplněn. Žalobkyně splnila svoji důkazní povinnost ohledně tvrzení o nabytí účetních dokladů žalovaným, žalobkyní požadované účetní dokumenty přešly do držby žalovaného, tedy byly v jeho faktické moci, a bylo právě na žalovaném, aby prokázal, že tyto doklady již ve své moci nemá, že jejich držbu pozbyl. Protože žalovaný takovéto důkazní břemeno neunesl, bylo rozhodnuto v jeho neprospěch.“.5. O náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 69 938 Kč, vzniklých jí zastoupením advokátem, jež specifikoval a určil v odstavci 9 odůvodnění.6. Proti rozsudku se odvolal žalovaný, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.7. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť má za to, že jej nelze odůvodnit pouhým odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které samo o sobě postrádá odůvodnění na základě, jakých úvah a skutečností dospěl soud k závěru, že důkazní břemeno má ležet na žalovaném. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je samo o sobě excesivním a naprosto se vymykajícím soudní praxi, podle které ve věci žaloby na vydání nelze uložit povinnost vydat věc, pokud není splněna podmínka, že žalovaný tuto věc má svém držení, či mu svědčí právní titul, na jehož základě by se mohl vydání této věci domáhat od třetí osoby. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3312/2011. Odvolatel argumentuje i tím, že soud prvního stupně pominul změnu právní úpravy, pro kterou na danou věc rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze aplikovat, protože se dotýká § 569 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, o povinnosti mandatáře, přičemž nová právní úprava již mandátní smlouvu neupravuje. Podle odvolatele se ze strany žalobkyně jedná o šikanózní žalobu, která vede zjevně k nežádoucí situaci, že soud vydává nevykonatelné rozhodnutí. Žalobkyně v tomto případě nepředložila žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že žalovaný účetnictví skutečně drží, to neplyne ani ze svědecké výpovědi M. Č. a ani z písemného podání odvolatele ze dne 2. 10. 2022. V průběhu řízení odvolatel opakovaně uváděl na pravou míru, že slovním obratem „předáno“ chtěl vyjádřit, že se účetnictví nacházelo na provozovně žalobkyně, avšak žalovaný s ním nikterak nenakládal. Pokud tedy žalobkyně nepředložila žádný důkaz prokazující skutečnost, že žalovaný u sebe drží požadované účetnictví, tak jak tvrdí, nelze mít podle odvolatele za to, že unesla důkazní břemeno, a v takovém případě by měla být v předmětném sporu neúspěšná. Odvolatel nemá za správné ani rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni. Ne všechny náklady byly účelně vynaloženy, neboť zástupce žalobkyně je navyšoval množstvím podávaných vyjádření, která se svým obsahem opakovala a nepřinášela nic nového.8. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasí, což věcně odůvodnila. Při jednání odvolacího soudu navrhla provedení důkazu listinami, jež předložil žalovaný se svým vyjádřením ze dne 7. 4. 2025 v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 31 Cm 25/2022. Těmito důkazy má být vyvráceno tvrzení žalovaného, že účetnictví společnosti již nedrží. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil pro jeho věcnou správnost a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení podle jí předloženého vyučtování, k čemuž doložila Osvědčení o registraci vozidla.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.10. Předně odvolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu prvního