3 Cmo 16/2025-232 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 9 727 097,40 Kč (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 737 247,36 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit náklady České republice v rozsahu 100 % s tím, že jejich výše bude určena v samostatném usnesení (výrok III.). Usnesením ze dne 20. 12. 2024, č. j. 41 Cm 14/2023-153, určil soud prvního stupně náklady státu částkou 0 Kč (výrok I.) a žalovaným vrátil část zálohy složené na znalečné ve výši 2 000 Kč (výrok II.).2. Vyšel ze žaloby podané 5. 6. 2023, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 6 752 250 Kč (později navýšené na 9 727 097,40 Kč - připuštěno usnesením ze dne 11. 4. 2024, č. j. 41 Cm 14/2023-57), způsobené vydáním předběžného opatření. To bylo nařízeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 2 Nc 1010/2022-17 a žalobci jako tamnímu odpůrci jím bylo uloženo, aby se do doby skončení ochrany nebo platnosti patentu žalovaných EP č. , Anonymizováno, , validovaného i v ČR, zdržel nabídky, prodeje, distribuce, dovozu a uvádění na trh léku s názvem , Anonymizováno, (dále i jen „lék žalobce“) a do stejné doby mu bylo zakázáno převést registraci tohoto léku. Žalobou ze dne 8. 3. 2022 se pak žalovaní v pozici žalobců v následně zahájeném řízení domáhali, aby se žalobce jako tamní žalovaný zdržel nabídky předmětného léku, přičemž svá práva opírali o evropský patent EP č. , Anonymizováno, . Usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 2 Cm 9/2022-226, bylo řízení o této žalobě zastaveno a žalobci byla přiznána náhrada jeho nákladů, protože žalobci vzali svou žalobu zpět. Jelikož předběžné opatření zaniklo výhradně z důvodu zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, domáhá se žalobce podle § 77a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) náhrady škody, která mu předběžným opatřením vznikla, když po dobu jeho trvání, tj. od 22. 2. 2022 do 3. 12. 2023 (resp. za dobu 9 měsíců, jak žalobce žádá), byl omezen v prodeji svého léku č. reg. , Anonymizováno, čímž mu ušel zisk, který v žalobě (a jejím pozdějším doplnění) vyčísluje.3. Podle žalovaných je žaloba nedůvodná, protože předběžné opatření zaniklo z důvodu, že práva žalovaných byla uspokojena, a to tím, že po dobu trvání jejich evropského patentu byla předběžným opatřením ochráněna jejich práva. Nejsou proto splněny předpoklady § 77a o. s. ř. Žalovaní dále namítají, že jelikož v návaznosti na vydané předběžné opatření podali žalobu negatorní, pak poté, co uplynula doba práv z předmětného patentu, nebyl již pro další vedení řízení dán důvod, protože po zániku patentu již k porušování práv nedocházelo. Žalovaní také namítají, že žalobci škoda nevznikla, protože patentová ochrana je postavena na tom, že kromě majitele patentu nemůže nikdo jiný bez zákonného důvodu vykonávat práva s patentem spojená. Jestliže tedy žalobce tvrdí, že by, nebýt předběžného opatření, získal prospěch, stalo by se tak porušováním patentu, nešlo by o zisk legální. Žalovaní dále sporovali i výši tvrzené škody a uvedli také, že předběžné opatření bylo ze strany žalobce porušováno.4. Soud prvního stupně po provedení důkazu spisem zn. 2 Cm 9/2022, výpisem z databáze Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen „ÚPV“) předmětného evropského patentu, výslechu znalce , tituly před jménem, a účastnické výpovědi jednatele žalobce , Anonymizováno, s odkazem na § 77a odst. 1 o. s. ř. a judikaturu nejprve zmínil, že odpovědnost za újmu způsobenou předběžným opatřením je vystavěna jako odpovědnost objektivní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1619/2019) a nese ji vždy navrhovatel, který musí počítat s tím, že bude-li jeho návrhu vyhověno a posléze předběžné opatření zanikne z jiného důvodu než proto, že jeho právo bylo uspokojeno (a řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno) nebo proto, že bylo jeho nároku ve věci samé vyhověno, může být zatížen povinností nahradit druhé straně škodu, která mu předběžným opatřením vznikla. To platí dokonce i tehdy, bylo-li předběžné opatření nařízeno v důsledku pochybení soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3137/2007). Zprostit se této odpovědnosti navrhovatel může jen tehdy, pokud prokáže, že škoda nebo jiná újma by povinnému z předběžného opatření vznikla i jinak.5. Dále soud prvního stupně uzavřel, že jelikož řízení ve věci samé bylo zastaveno, předmětné předběžné opatření zaniklo z jiného důvodu než proto, že by návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo proto, že by nárok navrhovatele byl uspokojen, protože uplynutí doby ochrany nelze považovat za uspokojení žalobcova nároku, jímž by bylo jen dobrovolné zdržení se tvrzeného závadného jednání (prodeje žalobcova léku).6. Následně se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda nebyl naplněn liberační důvod dle § 77a odst. 1 o. s. ř., tj. zda by k tvrzené újmě na straně žalobce došlo i jinak. S odkazem na příslušná ustanovení Úmluvy o udělování evropských patentů (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 69/2002 Sb. m. s.) a zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, pak soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalovaných o tom, že žalobci nemohla vzniknout újma ve formě legálního zisku, protože po celou dobu trvání patentu žalovaných (a tedy i po dobu trvání předběžného opatření) žalobcův lék tento patent porušoval, neboť v tomto řízení (o žalobě podle § 77a odst. 1 o. s. ř.) bylo prokázáno, že jeho složení spadalo do celého nezávislého nároku č. 12 patentu. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobce by z uvedených důvodů nemohl a nesměl do doby platnosti patentu dosáhnout žádného zisku z prodeje svého léku, takže odpovědnost žalovaných je v tomto případě vyloučena. Při přijetí tohoto závěru soud prvního stupně přihlédl k obraně žalovaných, kteří uvedli, že v situaci, jaká nastala v projednávaném případě, tj. že jejich patent zanikl dříve, než bylo pravomocně skončeno řízení ve věci samé o zdržení se zásahu do práv z něj plynoucích, by bez možnosti liberace odpovědnosti za újmu vzniklou předběžným opatřením, fakticky ztratili možnost být ve věci samé úspěšným. Popsanou situaci by podle soudu prvního stupně nevyřešil ani po zániku patentu podaný návrh na změnu žaloby na žalobu o určení, že k zásahu došlo, protože jednak ani vyhovující rozsudek by striktně vzato nebylo možno považovat za úspěch ve věci samé, která by korespondovala s vydaným předběžným opatřením ve smyslu § 77a o. s. ř., jednak je sporné, zda by byl na takovém určení byl dán naléhavý právní zájem.7. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že liberační důvod podle § 77a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn, takže odpovědnost žalovaných za újmu vzniklou žalobci předběžným opatřením (jejíž existenci a výši ani příčinnou souvislost s nařízeným předběžným opatřením nijak nezkoumal) není dána, a proto žalobu zamítl. Náhrada nákladů řízení byla přiznána zcela úspěšným žalovaným podle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Proti rozsudku se včas odvolal žalobce. V odvolání namítá, že se jedná o rozhodnutí vnitřně rozporné a nesrozumitelné, pokud soud na jedné straně uzavřel, že žalobci nemohl (legální) zisk z prodeje jeho léku uniknout, tj. jinak řečeno, že žalobci žádná škoda nevznikla, aby na druhé straně uzavřel, že existuje liberační důvod podle § 77a o. s. ř. (že by škoda vznikla i jinak), který ovšem dopadá pouze na situace, kdy škoda předběžným opatřením povinnému (žalobci) vznikla, ale navrhovatel předběžného opatření za ní neodpovídá. Žalobce dále opakovaně namítá, že hmotněprávní přezkum důvodnosti žalobních nároků z ukončeného řízení ve věci samé, je v řízení podle § 77a o. s. ř. zapovězen judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 22. 7. 2020, č. j. 23 Cdo 1619/2019-214), kterou soud prvního stupně odmítl aplikovat s lakonickým konstatováním, že se jedná o „odlišnou situaci“. Je logické, že žádná dvě řízení nejsou zcela totožná, ovšem podle žalobce jsou závěry zmíněného rozsudku i na tuto věc plně aplikovatelné, když v obou případech došlo k zániku předběžného opatření (v jednom byla žaloba v meritorní věci zamítnuta, ve druhém došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, aniž by byl nárok žalobce uspokojen), když § 77a odst. 1 o. s. ř. mezi jednotlivými důvody zániku (zrušení) předběžného opatření nerozlišuje a podmínky uplatnění nároku na náhradu škody z takového předběžného opatření formuluje identicky. Z textu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že z hlediska zániku předběžného opatření „je nerozhodné, zda žaloba byla zamítnuta či odmítnuta či zda řízení o ní bylo zastaveno“ a dále, že „v případě zániku či zrušení předběžného opatření lze posuzovat úspěšnost navrhovatele v řízení ve věci samé pouze z hlediska procesního. (…) Samotná opodstatněnost žaloby ve věci samé (resp. existence subjektivního práva žalobce uplatněného žalobou) nemůže být v řízení o náhradě škody či jiné újmy podle § 77a odst. 1 o. s. ř. jakkoliv (znovu) řešena. Jestliže soud prvního stup