5 Cmo 53/2025-314 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 3. 2025 v bodu I. výroku zastavil řízení. V bodu II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V bodu III. výroku soud vrátil žalobci poměrnou část soudního poplatku ve výši 308 213,60 Kč po právní moci usnesení. V bodu IV. výroku soud vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu pro vrácení soudního poplatku ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení usnesení.2. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 24. 1. 2023, podanou k Okresnímu soudu Praha - západ, domáhal vůči žalovanému náhrady škody podle § 98 a § 99 insolvenčního zákona ve výši 7 705 333,47 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil žalobce tím, že žalovaný coby statutární ředitel společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále též „Společnost“), porušil svou povinnost podat na Společnost dlužnický insolvenční návrh.3. Usnesením č. j. Ncp 143/2023-19 ze dne 9. 3. 2023 Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc byla postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem.4. Žalobce podal dne 15. 1. 2020 u Okresního státního zastupitelství v Chomutově trestní oznámení vůči žalovanému pro podezření ze spáchání trestných činů podvodu, zvýhodnění věřitele, poškození věřitele a způsobení úpadku a oznámil vznik škody v souvislosti s trestním jednáním žalovaného, které se zakládalo na existenci pohledávek ze smluv uzavřených mezi žalobcem, případně jeho právním předchůdcem , právnická osoba, ., a Společností. Jednalo se přitom o totožné pohledávky, které žalobce přihlásil do insolvenčního řízení. Trestní stíhání bylo zahájeno pod sp. zn. KRPU-26390/TČ-2020.5. Soud odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1345/2005 ze dne 30. 10. 2007 a dospěl k závěru o existenci neodstranitelného nedostatku podmínek řízení v podobě litispendence, která spočívala v tom, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody na základě totožného skutkového základu jako v dříve zahájeném trestním řízení. Z toho důvodu soud řízení o žalobě pod bodem I. výroku usnesení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Současně soud rozhodl o vrácení části soudního poplatku zaplaceného žalobcem, sníženého o 20 % podle § 10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu pro vrácení části soudního poplatku.6. Žalobce podal proti usnesení včas odvolání a navrhl rozhodnutí změnit tak, že se řízení nezastavuje, případně je zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že žaloba o náhradu škody byla podána dne 24. 1. 2023, avšak k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody se žalobce připojil teprve dne 18. 7. 2024. Žalovaný je trestně stíhán nejen pro spáchání trestného činu podvodu, ale spolu s ostatními obviněnými je stíhán pro dotační podvod. Nárok uplatněný žalobcem v trestním řízení má odlišný právní důvod i odlišnou výši oproti nároku uplatněnému žalobou. Napadené usnesení je nedostatečně odůvodněno a je též překvapivé.7. Žalovaný podal proti rozhodnutí včas odvolání do bodu II. výroku usnesení a navrhl rozhodnutí v tomto rozsahu změnit a přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení. Odvolání odůvodnil tím, že zastavení řízení zavinil žalobce.8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že námitka litispendence byla vznesena na jednání před soudem dne 13. 2. 2025 za přítomnosti žalobce a tudíž o námitce litispendence věděl. Navrhl rozhodnutí v bodech I., II. a IV. výroku potvrdit a bod II. výroku změnit a přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení.9. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného namítal nesprávnost zastavení řízení, resp. ani v případě správnosti rozhodnutí o zastavení řízení by neměla být náhrada nákladů řízení žalovanému přiznána s ohledem na jeho protiprávní jednání v pozici statutárního orgánu. Navrhl rozhodnout případně o náhradě nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.10. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání žalobce jedůvodné.11. Podle § 98 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): „Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.“ Podle odst. 2: „Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.“12. Podle § 99 odst. 1 insolvenčního zákona: „Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.“ Podle odst. 2: „Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.“13. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.14. Soudní praxe je ustálena v závěru, že odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017). Povinnost podat insolvenční návrh podle § 98 insolvenčního zákona je povinností trvající, nikoliv jednorázovou.15. Z insolvenčního rejstříku plyne, že insolvenční řízení vůči společnosti , právnická osoba, . je vedeno před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS 2013/ 2020.16. Skutek, který je předmětem trestního, resp. adhezního řízení, nebyl v napadeném usnesení dostatečně vymezen, resp. jeho vymezení zcela absentuje. Z obsahu spisu toliko plyne, že žalobce se coby poškozený připojil se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení v souladu s § 43 odst. 3 trestního řádu, a to dne 17. 7. 2024, tedy teprve po podání žaloby dne 24. 1. 2023. Již z toho důvodu nemůže být závěr o překážce dříve zahájeného (trestního, resp. adhezního) řízení správný.17. Náhrada škody podle § 99 insolvenčního zákona spočívá v rozdílu mezi výší zjištěné a uspokojené pohledávky insolvenčního věřitele v rámci insolvenčního řízení a nelze ji bez dalšího ztotožnit s náhradou škody v rámci trestního řízení, která v dané věci ani nebyla skutkově vymezena, resp. nebylo známo vymezení skutku na základě obžaloby, a ani to, zda byla obžaloba podána. Z obsahu spisu toliko vyplývá, že se žalobce s nárokem na náhradu škody v trestním řízení toliko připojil, a to ve výši škody 11 347 270,60 Kč, jak plyne z přílohy označené jako „4. strana poučení poškozené právnické osoby a dotčené právnické osoby v tr. řízení ze dne 17. července 2024 (čl. 9692 tr. spisu)“, která byla připojena k vyjádření žalovaného na č. l. 125 spisu. Náhrada škody má na základě podané civilní žaloby činit 7 705 333,47 Kč, tedy se jedná i o odlišnou částku, než kolik činí náhrada škody uplatněná v trestním řízení.18. Na základě shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru o neexistenci překážky litispendence a absenci důvodu pro zastavení řízení. Odvolací soud proto změnil podle § 220 odst. 1 a) ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. napadené usnesení tak, že se řízení nezastavuje.19. Vzhledem ke zrušení (změně) bodu II. výroku nebylo již třeba rozhodnout o odvolání žalovaného do tohoto bodu výroku usnesení.20. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí soudu, jímž pravomocně skončí řízení o podané žalobě.