12 Cmo 70/2026-126 – Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 51 509,70 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že usnesením ze dne 20. 1. 2026, č. j. 61 Cm 28/2025-110 byla žalobkyně vyzvána (po nepřiznání osvobození od soudních poplatků) k zaplacení soudního poplatku ze žaloby. Výzva byla doručena do datové schránky zástupce žalobkyně dne 23. 1. 2026, poplatek však ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen. Soud proto postupoval podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „z. o s. p.“) a řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 146 odst. 2 o. s. ř. V daném případě žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, proto má žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 51 509,70 Kč, sestávající z náhrady nákladů za zastoupení advokátem ve výši 41 670 Kč (za 1,5 úkonu právní pomoci), dvou náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif, dále jen „AT“) a částky 8 939,70 Kč odpovídající 21 % DPH z odměny advokáta.2. Žalobkyně podala proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedla, že má za to, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení „o odvolání“ a napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Podle jejího názoru bylo v projednávané věci porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS. Žalobu podala za situace, kdy je žalovaný vůči ní v prodlení s úhradou dluhu ve výši 4 863 304,83 Kč s příslušenstvím, který nijak nepopírá. Žalobkyně na základě výzvy soudu k zaplacení soudního poplatku podala žádost o osvobození, kterou doložila doklady prokazujícími, že nedisponuje dostatečnými prostředky pro úhradu poplatku. Následné zastavení řízení je procesním důsledkem skutečnosti, že žalobkyně nezaplatila poplatek ani po opakované výzvě po její neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně považuje postup soudu při posouzení její žádosti na projev svévole. Doložila, že nedisponuje prostředky pro úhradu soudního poplatku a že tento poplatek značně přesahuje její možnosti. Soudu již při zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku byla tato skutečnost dobře známa a žalobkyně tak jeho rozhodnutí považuje za projev svévole, kdy šlo s velkou mírou jistoty předpokládat, že soudní poplatek nebude schopna uhradit a neuhradí, což se následně i stalo. Má za to, že soud tak pouze využil její složité finanční situace, čímž došlo k omezení jejího práva na přístup k soudu. Žalobkyně dále nesouhlasí s výrokem II. napadeného rozhodnutí, neboť na straně žalovaného nemohly vzniknout náklady na právní zastoupení, a to s ohledem na skutečnost, že ve věci nebylo nařízeno žádné jednání a rovněž se žalovaný nemusel ani k samotné žalobě vyjadřovat. Z obsahu odůvodnění nadto nevyplývá, za jaké úkony právní pomoci žalovanému náhrada nákladů řízení přísluší. Napadené usnesení je proto ve výroku II. neodůvodněné a nepřezkoumatelné.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Z obsahu spisu se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě se žalobkyně domáhala zaplacení nedoplatku kupní ceny akcií ve výši 4 863 304,83 Kč s příslušenstvím. Při podání žaloby neuhradila žalobkyně soudní poplatek za žalobu ve výši 243 166 Kč; v žalobě pouze uvedla, že tak učiní na základě výzvy soudu. Po doručení této výzvy podala žalobkyně žádost o osvobození od soudních poplatků, která byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 9. 2024, č. j. 22 C 223/2024-29, které bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 8 Co 539/2024-40. S ohledem na tam vyjádřený právní názor odvolacího soudu následně soud prvního stupně zjišťoval stanovisko účastníků řízení k otázce věcné příslušnosti soudu. Žalovaný se vyjádřil podáním ze dne 24. 1. 2025 a současně doložil své zastoupení advokátem , Jméno advokáta, na základě plné moci udělené tomuto zástupci dne 16. 12. 2024. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. Ncp 77/2025-50 bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a o postoupení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Usnesením tohoto soudu ze dne 18. 7. 2025, č. j. 61 Cm 28/2025-84, které bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 12 Cmo 194/2025-99 nebylo žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznáno. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2026, č. j. 61 Cm 28/2025-110 byla žalobkyně vyzvána, aby ve lhůtě do 15 dnů uhradila soudní poplatek za žalobu ve výši 243 166 Kč a poučena o následku nesplnění této výzvy. Na tuto výzvu žalobkyně nijak nereagovala.5. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., v platném znění (dále jen „ZSOP“), nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň patnáct dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.6. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyně, která nezaplatila soudní poplatek za žalobu ve lhůtě jeho splatnosti, tedy při podání žaloby (§ 7 odst. 1, § 4 odst., 1 písm. a/ z. o s. p.), byla soudem prvního stupně poté, co byla pravomocně zamítnuta její žádost o přiznání osvobození od této platební povinnosti, řádně vyzvána k zaplacení poplatku v dodatečné lhůtě a poučena o následcích nesplnění této povinnosti. Protože v soudem stanovené lhůtě zůstala nečinná, tj. ani neuhradila poplatek, ani nesdělila soudu žádné okolnosti, osvědčující nebezpečí z prodlení, v jejichž důsledku by jí mohla vzniknout újma a nedoložila, že bez své viny nemohla dosud poplatek zaplatit (§ 9 odst. 4 z. o s. p.), neshledal odvolací soud podmínky pro změnu či zrušení napadeného usnesení, které bylo vydáno v souladu s ust. § 9 odst. 1 z. o s. p.7. K argumentaci odvolatelky, týkající se tvrzeného splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, je nutno uvést, že podle ust. § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Takovou otázkou byl v poměrech posuzované věci nedostatek podmínky řízení, který žalobkyně vyvolala nesplněním své zákonné poplatkové povinnosti. Její žádost o osvobození od soudních poplatků byla posuzována soudy obou stupňů, bylo o ní pravomocně rozhodnuto a v tomto odvolacím řízení se tvrzeným splněním předpokladů pro postup podle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. již nelze zabývat.8. Proto pouze na okraj k výtkám, v nichž odvolatelka soudům obou stupňů podsouvá úmysl připravit ji vědomě nezákonnými rozhodnutími o právo na přístup k soudu, považuje odvolací soud za nutné uvést následující:9. Tvrdí-li žalobkyně, že jí soudy záměrně nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, přestože jim bylo „dobře známo“, že nedisponuje prostředky pro jeho úhradu, pak nezbývá než konstatovat, že se s důvody, na nichž soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí, buďto neseznámila, nebo jim (přestože je v řízení zastoupena advokátem) neporozuměla. Spatřuje-li projev soudní svévole a porušení svých základních práv ve skutečnosti, že soudy neuvěřily jejímu tvrzení, že je schopna z příjmu ve výši cca 23 000 Kč měsíčně hradit náklady na bydlení ve výši 40 500 Kč měsíčně, jakož i veškeré další nezbytné výdaje související s uspokojováním životních potřeb čtyřčlenné rodiny, pak je zcela na její úvaze případné využití práva obrátit se postupem podle zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, na Ústavní soud (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, nebo ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1467/22). V dané souvislosti nicméně odvolací soud připomíná, že také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil povinnost žadatele o osvobození od soudních poplatků poskytnout soudu úplný a přesný obraz o svých poměrech (srov. např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 4029/13, nebo usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16), přičemž právě na nesplnění této povinnosti byla rozhodnutí, jejichž nezákonnost odvolatelka namítá, založena. Její nařčení z úmyslného zkrácení jejích základních práv tak vypovídá nejen o nedostatku respektu vůči obecným soudům, ale též o neznalosti relevantní judikatury Ústavního soudu, vztahující se k aplikaci ust. § 138 odst. 1 o. s. ř.10. Lze proto u