Vrchní soud v Praze 12 Cmo 84/2026-246 – O zaplacení směnečné sumy 7 200 000 Kč s příslušenstvím

Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl žádost žalovaných o vrácení přeplatku soudního poplatku za odvolání a dovolání. Rozhodl v návaznosti na žádost žalovaných ze dne 26. 3. 2026, v níž uvedli, že byli usnesením ze dne 6. 3. 2026, č. j. 41 Cm 76/2022-221, vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč za každého z nich, mělo však jít o soudní poplatek za oba žalované, neboť předmětem řízení je nárok z jedné směnky. Žalovaní jsou solidárně zavázaní, odkázali, na § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“). Obdobně soud postupoval při vyměření soudního poplatku za odvolání. Žalovaní proto požádali o vrácení přeplatku v celkové výši 60 649 Kč (46 649 Kč za odvolání a 14 000 Kč za dovolání). Soud prvního stupně uvedl, že každý ze žalovaných byl samostatným usnesením vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 46 649 Kč a k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Soudní poplatky žalovaní zaplatili. Žalovaní jsou jako směneční dlužníci v pozici samostatných společníků podle čl. I § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „z. s. š.“), každý z více směnečných dlužníků je vůči žalobci v samostatném vztahu a podává samostatně procesní úkony. V nadepsaném řízení vzniká povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání a dovolání každému z žalovaných samostatně (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020). Soud proto žádost žalovaných jako nedůvodnou zamítl.2. Proti shora uvedenému usnesení podali žalovaní včasné odvolání, v němž navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se žádosti o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 60 649 Kč vyhovuje. Uvedli, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku, zda vzniká poplatková povinnost každému ze žalovaných samostatně, nebo jsou k tomu povinni společně a nerozdílně. Opětovně odkázali na § 2 odst. 8 ZoSP. Oba žalovaní učinili jedno společné odvolání a dovolání a podle citovaného ustanovení jsou poplatníci zavázání společně a nerozdílně, nikoliv samostatně. Soud prvního stupně vyšel z hmotněprávního vztahu ze směnky, žalovaní však podali společné úkony prostřednictvím stejného právního zástupce, poplatková povinnost se váže právě na procesní úkon, nikoliv na počet subjektů hmotněprávního vztahu. V žádosti žalovaní poukázali na závěry odborné literatury, s nimiž se soud prvního stupně nevypořádal. Žalovaní mají za to, že jim vznikla společná poplatková povinnost a soud prvního stupně jim byl povinen vrátit přeplatek na soudním poplatku (46 649 Kč za odvolání a 14 000 Kč za dovolání).3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a cont odst. r. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozhodnutí přecházelo. Odvolání žalovaných neshledal důvodné.4. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní č. 1 a č. 2 podali odvolání proti rozsudku ze dne 9. 1. 2023, č. j. 41 Cm 76/2022-76 a soud prvního stupně je vyzval každého z nich usneseními ze dne 6. 3. 2023, č. j. 41 Cm 76/2022-92 (žalovaného č. 1) a č. j. 41 Cm 76/2022-93 (žalovaného č. 2) k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 46 649 Kč. Soudní poplatek za odvolání zaplatil každý z nich dne 23. 3. 2023. Následně žalovaní č. 1 a č. 2 podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 12 Cmo 49/2023-194 a soud prvního stupně je vyzval usnesením ze dne 6. 3. 2026, č. j. 41 Cm 76/2022-221 k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč za každého z nich. Soudní poplatek za dovolání zaplatili každý z žalovaných dne 17. 3. 2026. Dne 26. 3. 2026 podali žalovaní žádost o vrácení přeplatku na soudních poplatcích v celkové výši 60 649 Kč (46 649 Kč za odvolání a 14 000 Kč za dovolání) s odůvodněním, že podali v obou případech jedno společné podání a jsou povinni platit soudní poplatek společně a nerozdílně, nikoliv samostatně.5. Podle § 91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně.6. Podle § 2 odst. 5 věty první ZoSP poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem je odvolatel a za řízení před dovolacím soudem dovolatel. Podle § 2 odst. 8 ZoSP vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.7. Jak uvedl soud prvního stupně, žalovaní č. 1 a č. 2 jsou jako výstavce a směnečný rukojmí v postavení samostatných společníků podle čl. I § 47 z. s. š. a § 91 odst. 1 o. s. ř. a stíhá je samostatná poplatková povinnost. Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je ustálená v tom, že solidární poplatková povinnost dle § 2 odst. 8 ZoSP se neprosadí v případě samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř., ale pouze v případě nerozlučných společníků dle § 91 odst. 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3823/2019 a v něm dále citovaná rozhodnutí, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14 a v něm dále citovaná rozhodnutí).8. U přímých dlužníků ze směnky judikatura dovodila, že se jedná o společníky samostatné, kteří mají každý samostatnou poplatkovou povinnost. Právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2021 (na něž správně poukázal soud prvního stupně) zní: „Výstavce vlastní směnky a směnečný rukojmí (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i) v hmotném právu dlužníky samostatnými. Pro určení povahy jejich poplatkové povinnosti (tj. pro posouzení, zda mají povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání každý sám za sebe, nebo solidárně) je nevýznamné, zda jim proti majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich, nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění. V tomto směru je bez právního významu též skutečnost, zda odvolání podali samostatnými podáními, nebo podáním společným (jedním); takové rozlišení totiž činí povahu a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, ať již v zákoně o soudních poplatcích, či v jiném právním předpisu. Naopak důsledkem takového rozlišení by byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním), nebo samostatně.“9. Odvolací námitky žalovaných jako samostatných společníků proto nejsou důvodné. Soud prvního stupně postupoval správně, když každému z nich vyměřil soudní poplatek za podané odvolání a dovolání samostatně. Na uvedené je bez vlivu, že podali odvolání a dovolání společně (šlo o společný procesní úkon).10. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.11. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, neboť žalovaní nebyli v odvolacím řízení úspěšní a žalobci žádné náklady v souvislosti s ním nevznikly.