11 Tdo 104/2014 — Nejvyšší soud

11 Tdo 104/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:12. 3. 2014 Spisová značka:11 Tdo 104/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.104.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obchodování s lidmi Dotčené předpisy:§ 168 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 4. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.6.2014II.ÚS 2128/14doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto30.10.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 104/2014-32 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 12. března 2014 dovolání obviněných D. O. D., a P. S. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 18/2012, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. O. D. o d m í t á . Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. S. O. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 16 T 18/2012, byli obv. D. O. D. a P. S. O. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi formou spolupachatelství podle § 23 a § 168 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento skutek byli podle § 168 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni – obv. D. O. D. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a obv. P. S. O. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byli oba odsouzení zařazeni k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Oba odsouzení tento rozsudek napadli odvoláním. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 2 To 107/2012, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se obv. D. O. D. podle § 168 odst. 2 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a pro výkon trestu jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně mu v souladu s § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obv. P. S. O. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích v podstatě oba obvinění (spolu se spoluobviněnými Ch. A., M. M., P. O. S. a H. O. O. nejméně od května 2009 do února 2010 využívali tíživé sociální a ekonomické situace dívek v Nigérii a pod příslibem zajištění lepších životních podmínek je zlákali k pobytu v České republice s vědomím, že budou využívány k pohlavním stykům nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování. Jednalo se o dívku vystupující pod jménem M. O. a dále dívky B. I. U., S. I. E., D. A., P. E., E. I., D. O. a T. U.. Cestovní doklady pro jmenované zajišťoval obv. D. O. D. prostřednictvím obv. S. P. O. a dalších, přesně nezjištěných osob. Všechny výše uvedené dívky byly donuceny obviněným osobám uhradit za zprostředkování práce provizi a úhradu cestováních nákladů v částkách mezi 50.000 – 60.000 EUR a následně vykonávaly prostituci ve vybraném nočním klubu, odkud vydělané peníze odevzdávaly odsouzeným osobám. Přesný popis skutku obsahuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 16 T 18/2012. Dovolání Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 16 T 18/2012, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obv. D. O. D. napadl rozsudek odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně do výroku o trestu, resp. do části, ve které byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Ve svém dovolání nejprve obsáhle rekapituloval právně teoretické vymezení tohoto trestu, přičemž zdůraznil zejména zákonné podmínky, za jakých má být tento trest ukládán s odkazem na negativní podmínky uložení tohoto trestu uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na tomto základě pak uvedl, že na území České republiky žije legálně řadu let, vytvořil si zde zázemí, sociální a ekonomické vazby, vyvíjí zde podnikatelské aktivity. V České republice také žije jeho sestra se svými dětmi, která je odkázána na jeho finanční podporu, kterou považuje za „nezaopatřeného přímého příbuzného“ ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb. Dovolateli z odůvodnění napadeného rozsudku není jasné, na základě jakých indicií dospěl odvolací soud k závěru, že by dalším pobytem na území ČR byli ohroženi jiní lidé? V této souvislosti zdůraznil, že byl odsouzen poprvé a nic nenasvědčuje tomu, že by v trestné činnosti měl pokračovat. Trest vyhoštění na dobu neurčitou považuje dovolatel za trest nepřiměřeně přísný, který nereflektuje jeho osobní poměry – zejména jeho rodinné vazby. Jedná se o trest, který považuje za nepřiměřený zásah do svého života, který odporuje zásadám vyjádřeným v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zajišťující právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Navíc odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ani neuvedl, proč v jeho případě nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění na dobu od 1 do 10 let. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým bude rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 2 To 107/2012 zrušen, a to v části týkající se výroku o trestu vyhoštění na dobu neurčitou a zároveň navrhl, aby mu tento trest nebyl vůbec ukládán. Současně dovolatel doporučil, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 265a odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Obv. P. S. O. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Hlavním argumentem obv. O. je to, že předmětná trestná činnost nebyla podle jeho názoru náležitě prokázána a trest, který mu byl Vrchním soudem v Praze uložen, je nepřiměřeně přísný. Co se týče zjištěného skutkového stavu, tak závěr soudu o vině musí být důkazně prokázán a musí z důkazů logicky vyplynout. Obviněný je však přesvědčen, že jeho vina prokázána nebyla. V tomto smyslu zejména uvedl, že v předchozím řízení nebyli slyšeni důležití svědkové, které spolu s ostatními spoluobviněnými navrhoval vyslechnout, především nebyla vyslechnuta svědkyně nejdůležitější – B. I. U.. Díky tomu, že oba soudy nižších instancí neprovedly výslechy navrhovaných osob, neboť je nepovažovaly za nutné, má dovolatel za to, že nikdo z obviněných nemohl prokázat svou nevinu. V takovém případě však výrok o jeho vině nemůže obstát. Dále obv. O. uvedl, že v průběhu řízení před soudy I. a II. stupně neúspěšně poukazoval na řadu rozporů, nejasností a nedostatků, které neumožňovaly soudu učinit závěry o prokázání jeho trestné činnosti. Protože byl v této argumentaci procesně neúspěšný, považoval za nezbytné ve svém dovolání znovu zopakovat některé argumenty, které již uvedl ve svém odvolání, a se kterými se odvolací soud podle jeho názoru nevypořádal. V této části především zdůraznil, že proti jeho osobě směřovala pouze výpověď svědkyně (která vystupovala jako utajovaný svědek) pod jménem M. O. Obviněný však zpochybnil, že když tato svědkyně ve své výpovědi mluvila „o osobě pana P.“, že mluvila o něm. Také upozornil, že jej tato svědkyně „naživo“ nikdy neoznačila a ani netvrdila, že právě on je tou osobou, o které mluvila v souvislosti s prokazovanou trestnou činností. Následně se obviněný podrobně vyjádřil k institutu utajeného svědka a v této souvislosti citoval z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR a v závěru této části poznamenal, že k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně na základě výslechu utajených svědků – proto výpovědi anonymních svědků musí být podpořeny i dalšími důkazy. Na základě toho pak uzavírá, že odsuzující výrok o vině neodpovídá požadavku, aby skutkový stav věci nebyl spolehlivě a v dostatečném rozsahu prokázán. Co se týče výroku o trestu, v této souvislosti dovolatel zdůraznil, že Vrchní soud v Praze spoluobviněným zkrátil uložené nepodmíněné tresty a místo nich uložil trest vyhoštění. Dovolatel je však přesvědčen o tom, že nejpřísnějším trestem je trest odnětí svobody. Proto za situace, kdy odvolací soud ostatním spoluobviněným tento trest podstatně zmírnil a jemu