11 Tdo 148/2023

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2022, č. j. 16 T 32/2021-768, byl obviněný L. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)], dále zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2)] a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 3)].

Za tato jednání byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku krajským soudem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 99 odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Vyjma toho mu byl krajským soudem podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, zahrnující plastový pytel se sušinou konopí (zajištěno jako stopa č. 13 o hmotnosti 3.390,9 g před odborným zkoumáním), 1 vzrostlou rostlinu, černou přepravku s 13 kusy konopí, plastovou přepravku s 26 ks rostliny konopí (zajištěno jako stopa č. 23 o hmotnosti 31,8 g před odborným zkoumáním) a dva plastové sáčky s obsahem sušiny (zajištěno jako stopa č. 34 o hmotnosti 28,1g hašiše a 1,2g konopí před odborným zkoumáním). Vyjma toho krajský soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným D. S. částku ve výši 1.424.440 Kč, B. S. částku ve výši 1.068.330 Kč a N. S. částku ve výši 712.220 Kč, když se zbytkem uplatněných nároků byli všichni jmenovaní poškození podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně krajský soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Praze, Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9, IČO 47114975, částku ve výši 15.334 Kč.

Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí podali obviněný L. P. a poškozený D. S. (prostřednictvím svého zmocněnce) odvolání.

O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 7 To 57/2022-892, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného L. P. napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 140 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Naopak o odvolání poškozeného D. S. rozhodl tak, že jej podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. V ostatních částech naproti tomu zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obviněný L. P. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

Obviněný L. P. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 7 To 57/2022-892, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2022, č. j. 16 T 32/2021-768, rozsáhlým dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce dne 15. 12. 2022, které dovolatel zaměřil proti výrokům o vině, o trestu i o náhradě nemajetkové újmy. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku přitom odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků dotčených trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně nebyly provedeny ani navrhované podstatné důkazy, v důsledku čehož napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Úvodem svého podání dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl vady napadeného, respektive napadených rozsudků nižších soudů, které vyplývají z porušení zásady spravedlivého procesu – konkrétně ze situace tzv. opomenutých důkazů, nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

Stran opomenutých důkazů dovolatel namítl, že během veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce avizoval, že je připraven činit důkazní návrhy, jakmile mu k tomu bude uděleno slovo. Nicméně takový prostor soud obviněnému neposkytl a rovnou přistoupil k vyhlášení rozsudku (tuto skutečnost je možné ověřit ze zvukového záznamu o průběhu veřejného zasedání). Navíc odvolací soud tento svůj nestandardní postup v odůvodnění svého rozsudku žádným způsobem neobjasnil. Naopak konstatoval, že všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu byly řádně provedeny, s čímž dovolatel nesouhlasí. Obviněný např. opakovaně žádal, aby byl zajištěn výpis hovorů z jeho telefonního čísla, kterým měla být objektivizována skutečná časová souslednost telefonických hovorů s rychlou záchrannou službou a rodinnými příslušníky jeho osoby či poškozené. Nicméně policejní orgán (č. l. 523), jakož i krajský soud (č. l. 719) předmětný důkazní návrh bez bližšího odůvodnění označily za nadbytečný. Podobně obviněný soudu jako důkaz předkládal fakturaci za elektrickou energii vztahující se k nemovitosti na adrese XY, ze které je zřejmé, že spotřeba elektrické energie dané nemovitosti neodpovídá důkazně nepodloženým tvrzením o dlouhodobém pěstování marihuany. Nicméně ani tento důkaz, byť byl proveden při hlavním líčení (viz č. l. 718), nebyl soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí nikterak vyhodnocen.

V případě skutku popsaného pod bodem 1) byl uznán vinným mimo jiné spácháním přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to přesto, že skutkový děj popsaný ve výroku o vině nemá podle jeho mínění v provedeném dokazování žádnou oporu. V tomto případě soud prvního stupně vycházel toliko ze zprostředkované výpovědi poškozených B. S. a N. S., které měly informaci o jím činěném vyhrožování získat od poškozené – zesnulé B. S. Nicméně takto získaná zjištění neprokazují tvrzené skutečnosti. Za procesní situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“ měl soud k ověření zprostředkované informace provést další dokazování, což však neučinil, (přestože tak postupoval v případě údajného spáchání trestných činů loupeže a omezování osobní svobody ze strany obviněného). Taktéž vrchní soud vinu obviněného [ve vztahu k bodu 1) rozsudku krajského soudu] dovodil toliko ze spekulací, když uvedl, že obviněný se vůči poškozené choval dlouhodobě agresivně, a to jak ve verbální, tak i fyzické rovině, přičemž „je nasnadě, že takové jednání je obvykle spojeno i s výhrůžkami“. Tím oba soudy nižších instancí porušily princip presumpce neviny, jakož i zásadu in dubio pro reo, byť každý soud jiným způsobem.

Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3) rozsudku krajského soudu dovolatel namítl, že se mohl dopustit nanejvýš přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2, písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho mínění skutková věta, která uvádí, že „opakovaně neoprávněně pěstoval rostliny konopí v nezjištěném celkovém počtu rostlin a počtu cyklů, v počtu cca 30 až 40 ks rostlin v jednom cyklu“, neodpovídá provedenému dokazování, ani odůvodnění rozsudku krajského soudu, neboť slyšení svědci stran rozsahu trestné činnosti zmiňovali rozpětí 2 až 40 ks rostlin konopí. Měl-li tedy soud k dispozici různé počty pěstovaných rostlin, měl se s danými rozpory buď řádně vypořádat a tento údaj objektivizovat, anebo měl aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nicméně soud prvního stupně se v případě počtu rostlin zajištěných na místě činu nevypořádal s argumentací obviněného, který uváděl, že nepatřily jemu, nýbrž poškozené. Vrchní soud se pak s danou argumentací obviněného vypořádal tak, že odkázal na údajná zjištění o dalším pěstování marihuany ze strany obviněného (bod 27. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), z čehož dovodil, že dovolateli musely patřit i zajištěné rostliny marihuany (byť připustil účast poškozené na údajné drogové trestné činnosti obviněného). Dané tvrzení je přitom podporováno stavem rostlin při jejich nálezu (kdy byly většinou umístěny v plastové přenosné přepravce, viz č. l. 25), stejně jako výpověďmi svědků, ze kterých přinejmenším nelze potvrdit, že by obviněný marihuanu pěstoval i ve XY (č. l. 587, 582, 591). Na tomto základě dovolatel tvrdí, že provedené důkazy o tom, že by zajištěné rostliny náležely jeho osobě, spíše nevypovídají, pročež uzavřel, že skutková zjištění jsou ve zjevném extrémním rozporu s provedenými důkazy.

V případě jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku krajského soudu obviněný namítl, že část zranění, která měla poškozená ze strany jeho osoby utrpět, nelze jím páchanému násilí přičítat. V případě opaření poškozené obviněný rozporoval, že je způsobil výhradně on. Stran prvního opaření připustil, že poškozené vařící vodu skutečně pustil, avšak nechtěně a když toto své pochybení zjistil, vodu ihned zastavil, nicméně způsobené následky již nemohl vzít zpět. Druhé opaření poškozené nastalo bez jeho zavinění, neboť bylo zapříčiněno závadou na sprchové hadici (předmětnou prasklinu na sprchové hadici měl soud možnost ověřit řádným ohledáním tohoto předmětu, neboť byla zajištěna na místě činu jako stopa č. 5; k tomuto však soud nepřistoupil, byť byl tento věcný důkaz u hlavního líčení dne 24. 3. 2022 podle § 213 odst. 2 tr. řádu předložen stranám k prohlídce, nicméně soud předmětný důkaz vůbec nehodnotil). Za část popálenin tedy uznal svoji odpovědnost, nicméně se ohradil proti konstatování vrchního soudu, že poškozenou ve vaně „sprchoval vařící vodou“, neboť takové tvrzení prokázáno nebylo.

Podobně rozporuplnou je podle mínění též otázka, zda poškozená byla či nebyla z jeho strany napadena kopy (respektive jedním či vícero kopy). Obviněný se ve svém řádném opravném prostředku dovolával výpovědi znalce doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., který za konkrétní zranění označil zranění stěny slepého střeva a s ním související podkožní krevní výrony vpravo od pupku (viz č. l. 617 a 619), přičemž předmětné poranění mohlo být způsobeno nejen kopem, ale i ránou pěstí (viz č. l. 612). Obviněný si navíc nevybavuje, že by poškozenou kopl, byť jen jednou. Jsou-li tedy přítomny dvě varianty vzniku určitého poranění, z nichž jedna je pro obviněného příznivější, neboť potvrzuje mimo jiné i jeho výpověď, měla by aplikace zásady in dubio pro reo vyústit ve vypuštění pasáže o „zasahování poškozené kopy po celém těle“ z popisu skutkového děje. Ani vrchní soud se však s danou námitkou obviněného nikterak nevypořádal, když pouze neurčitě odkázal na znalecký posudek. Podobně i v případě zlomenin žeber nebraly soudy ohled na předmětnou zásadu, neboť které za situace, kdy z dokazování vyplynulo, že existuje možnost vzniku tohoto poranění poškozené neodbornou nepřímou srdeční masáží, zvolily pro obviněného rovněž méně příznivou variantu.

Dovolatel se ohradil i proti vyjádření krajského soudu (akceptovanému vrchním soudem), že zavinění je (mimo jiné) výslednicí i osobnostních vlastností pachatele (bod 57. odůvodnění rozsudku krajského soudu), když soud namísto toho, aby přihlédl ke smíšené poruše osobnosti obviněného a z její existence vyvodil náležité závěry směrem k otázce, zda byla či nebyla skutečně naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy, k této poruše přistoupil jako k určitému determinantu protiprávního jednání obviněného.

Krajský soud se rovněž dostatečně nevypořádal s otázkou překrvení mozku poškozené, které podle znalce doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. nemá se zraněním hlavy mnoho společného (viz č. l. 611verte a č. l. 617), neboť souvisí s terminálním nedostatkem kyslíku a ztrátou krevního oběhu. V této souvislosti dovolatel připouští, že spolupůsobitelem smrti poškozené bezpochyby byly (kromě intoxikace pervitinem a srdeční choroby) i zranění vzniklá v důsledku napadení poškozené z jeho strany. Podle znalce však nebyly přímou příčinou vzniku daného stavu ani údery, ani pády poškozené. Nicméně krajský soud se vyjma bodu 2. výroku o vině a bodu 32. odůvodnění rozsudku otázce překrvení a otoku mozku nevěnoval. Rovněž argumentace vrchního soudu neobsahuje důvody, proč k tíži obviněného přičetl i předmětné zranění. Především však tento soud výpověď jmenovaného znalce nikterak nehodnotil, a to přesto, že jeho závěry minimálně vznik tohoto zranění relativizují.

Jde-li o ohybovou zlomeninu čtvrtého a sedmého žebra vpravo, znalec doc. MUDr. Vorel před soudem prvního stupně uvedl, že není typická pro poskytovanou nepřímou srdeční masáž (ale vyloučit nelze, že takto mohly vzniknout při ne zcela odborné nepřímé masáži) a dále uvedl, že se nejedná o zlomeniny typické pro úder (č. l. 612). Nakonec se znalec vyjádřil i ke krevním výronům v okolí zlomených žeber, když uvedl, že i tyto mohly být způsobeny při oživovacích pokusech, a to částečnou obnovou krevního oběhu (č. l. 616-617). Obviněný v návaznosti na vyjádření jmenovaného znalce ve svém odvolání doplnil, že nepřímou srdeční masáž poškozené prováděl na rozkládacím gauči, který je reálně dřevěným prknem s tenkou vrstvou molitanu, tedy fakticky pevnou podložkou. Krajský soud však hodnotil vznik daného zranění zcela bez opory v provedeném dokazování, když uvedl, že některé útoky zřejmě směřovaly i do přední části trupu, čemuž má podle jeho náhledu nasvědčovat zlomenina čtvrtého až sedmého žebra, což je zlomenina ohybová, která není typická pro poskytovanou srdeční masáž. Dovolatel dále namítl, že kompletní vyjádření znalce nebylo soudem vyhodnoceno, přičemž stejný přístup zvolil i vrchní soud, který (v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku) uvedl pouze část výpovědi znalce, ze které vyplynulo netypické zranění způsobené nepřímou srdeční masáží, nicméně již nevzal v potaz to, že znalec následně připustil, že právě tímto mechanismem předmětné zranění mohlo vzniknout, a zároveň, že nejde o typický následek úderů. Soud tedy měl k dispozici dvě vyjádření znalce doc. MUDr. Vorla – jednak, že zranění není typické pro nepřímou srdeční masáž a dále, že zranění není typickým následkem úderů za současného připuštění možnosti, že zranění přesto nepřímou srdeční masáží vzniknout mohlo. Pokud tedy soud odmítl možnost vzniku předmětného zranění nepřímou srdeční masáží, jde podle mínění dovolatele o extrémní rozpor skutkových závěrů s provedeným dokazováním za současného porušení zásady in dubio pro reo.

Proti tvrzení vrchního soudu, že případná redukce počtu zranění poškozené nemá vliv na posouzení jednání obviněného (bod 24. odůvodnění rozsudku vrchního soudu), obviněný namítá, že v souladu s dikcí § 2 odst. 5 tr. řádu je v trestním řízení zapotřebí zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud nebylo u výše uvedených poranění spolehlivě prokázáno, že vznikla jako následek útoku obviněného, neměla být uváděna ani v popisu skutkového děje. A pokud se soud i přes výše uvedené domníval, že tato zranění je vhodné přičítat obviněnému k tíži, měl v tomto směru zjevně provést další dokazování, což se však nestalo.

Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s časovým vymezením skutku, když akcentoval, že z provedených důkazů je zcela zřejmé, že k napadení poškozené nedošlo „v přesně nezjištěné době od 06:00 hodin do 19:06 hodin 15. 7. 2021“, neboť obviněný své jednání prokazatelně zasadil až do odpoledních hodin, s čímž koresponduje výpověď svědka F. P., podle jehož svědectví se potkal s obviněným a poškozenou před polednem a na poškozené si nevšiml žádných viditelných zranění. Rovněž s ohledem na tvrzení znalců, že téměř všechna zranění poškozené vznikla nedlouho před její smrtí, je podle dovolatele zřejmé, že ke spáchání předmětného skutku došlo dne 15. 7. 2021 mezi 12:00 hod., ale spíše až mezi 15:00 až 15:30 hod. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku připustil, že časové vymezení tohoto skutku mohlo být užší, nicméně dodal, že to nic nemění na tom, že v předmětném časovém ohraničení k danému skutku skutečně došlo. S tím však dovolatel vyjádřil nesouhlas, neboť provedené důkazy prokázaly jiné časové zasazení skutku.

V následující části svého dovolání se obviněný zabýval naplněním znaku zavinění. V rámci této otázky je nutné prokázat, zda pachatel mohl vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem a zda byl srozuměn s možným porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem, přičemž nepočítal s konkrétní okolností, která mohla škodlivému následku zabránit. Konkrétně tedy dovolatel brojí proti závěrům týkajícím se jeho vědomí o tom, že svým jednáním může usmrtit poškozenou, což je podle jeho názoru v rozporu se závěry znalců neboli v rozporu s provedenými důkazy.

Jak krajský, tak vrchní soud ve svých rozhodnutích operují s inteligencí obviněného jako se skutečností prokazující, čeho si byl vědom či jaké měl činit závěry. V reakci na to dovolatel odkázal na vyjádření znalce Mgr. Václava Šnorka, který hodnotí jeho psychické pochody, když podle jeho názoru je nutné hodnotit jednání obviněného v kontextu společného soužití s poškozenou – v jejich vztahu totiž panovaly vyhrocené emoce a rozhodování obviněného jimi bylo ovlivněno. Současně znalec doplnil, že obecně mají lidé problém odhadovat dopady některých svých projevů, pročež i obviněný mohl mít problém odhadnout možné následky svého jednání. Následně znalec uvedl, že: „v daný moment obviněný chtěl poškozené způsobit bolest, což měl být prostředek pro její převýchovu i trest za frustraci, kterou snášel, nicméně jeho cílem nebylo ji přivést na traumatologii, nebylo pravděpodobně jeho úmyslem ji zabít, případně ji způsobit těžké zranění“ (č. l. 607).

V následující části dovolání obviněný namítl, že v projednávaném případě nedošlo k naplnění znaku nepřímého úmyslu, a to jak ze subjektivních, tak i objektivních důvodů. V rámci subjektivních okolností akcentoval zejména skutečnost, že prokazatelně byl úmrtím poškozené zaskočen, což je podle znalce Mgr. Václava Šnorka patrno z jeho vystupování vůči záchranářům (respektive z jeho potyčky s nimi). Souběžně znalec vyloučil, že by byl obviněný veden obavou ze svého vlastního trestního postihu (č. l. 603). Vrchní soud přesto v rozporu s těmito vyjádřeními uvedl, že obviněný jednal ve snaze zbavit se odpovědnosti za usmrcení poškozené, které si musel být vědom. V tomto vyjádření však obviněný spatřuje deformaci tohoto důkazu (v tomto smyslu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05-1). Rovněž z řady telefonních hovorů uskutečněných v inkriminované době je patrná jeho snaha poškozené pomoci – byť neodborně. To, že od počátku nevolal rychlou záchrannou službu, dostatečně vysvětlil obavou z toho, že by mohlo vyjít najevo ovlivnění poškozené pervitinem. Podle názoru dovolatele však vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku zcela nepřípustně směšuje úvahy obviněného o zavolání rychlé záchranné služby s jeho vědomím, že stav poškozené je spojený s jeho útokem, to vše za ignorování výše uvedené výpovědi znalce Mgr. Václava Šnorka.

Vyjma subjektivního vnímání situace se dovolatel zabýval i vnějšími objektivními okolnostmi, z nichž mu část nebyla či nemohla být známa. V prvé řadě se jednalo o ovlivnění poškozené S. aplikací pervitinu, které vedlo ke sníženému prožívání její bolestivosti, pro kterou obviněný vyhodnotil celou situaci jako méně závažnou, než ve skutečnosti byla. Za druhou takovou okolnost obviněný označil svoji neinformovanost stran toho, že poškozená trpí onemocněním srdečního svalu, které se na její smrti podle znalce doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. rovněž mohlo podílet (viz č. l. 316, 612-613, 616). Tyto vnější okolnosti musí mít zákonitě vliv na úvahy soudu stran charakteru vědomostní složky zavinění.

S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) namítl, že v daném případě nebylo prokázáno, že poškozenou usmrtil úmyslně. V nejkrajnějším případě by se mohlo jednat o naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, případně zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti dovolatel předložil odvolacímu soudu k porovnání případ řešení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 156/2021, o kterém má za to, že je skutkově částečně podobný, a který byl právně kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Reakcí odvolacího soudu však bylo toliko zopakování argumentace soudu prvního stupně ve smyslu toho, čeho si měl být obviněný vědom, a na to navazující deformace provedených důkazů. Jde-li o útok uvedený v tomto obdobném (byť jiném) případě, bylo při něm (mimo jiné) proti poškozené vedeno násilí spočívající v cca desítce úderů do hlavy i do dalších částí těla, čímž pachatel poškozené způsobil vznik mnohočetných úrazových změn hlavy, trupu i končetin. Obviněný se přitom nedomnívá, že by v počtu, rozsahu a místech poranění byl v obou případech tak propastný rozdíl. Daná trestní věc odpovídala i motivaci útoku, jeho spouštěči a včasnému nekontaktování rychlé záchranné služby.

S odkazem na tentýž dovolací důvod ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3) dovolatel konstatoval, že podle jeho mínění může být provedené dokazování podkladem nanejvýš pro jeho odsouzení ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť právní posouzení, které učinil krajský (a převzal vrchní) soud, je založeno na extrémním nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů a jako takové je rovněž nesprávné. Z protokolů o hlavním líčení je patrné, že krajský soud věnoval otázce spáchání předmětného trestného činu toliko malou pozornost, byť se v žádném případě nejedná o otázku jednoduchou. Obdobný minimalistický postup ostatně věnoval ve vztahu k tomuto skutku i policejní orgán, neboť ze spisového materiálu je patrné, že květináče nebyly daktyloskopicky zkoumány, čímž nebylo postaveno na jisto, komu rostliny skutečně náležely. Ostatně s rozsahem pěstování marihuany nekorespondují ani další důkazy svědčící o samotném pěstování (jako např. přítomnost hnojiva, techniky na pěstování), ani důkazy svědčící o následném prodeji marihuany (např. igelitové sáčky, váhy, vyšší finanční hotovost, elektronická komunikace apod.).

Vzhledem k tomu, že obviněným byl shledán vadným výrok o jeho vině, je nasnadě nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ze strany soudu prvního stupně (potvrzené soudem odvolacím), čemuž odpovídá i navazující výrok o trestu, výrok o uložení ochranného opatření, o propadnutí věci a výrok o náhradě nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu obviněný závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 7 To 57/2022-892, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2022, č. j. 16 T 32/2021-768. V návaznosti na to dovolatel dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí nižších soudů obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 4/2023-34, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy nižších stupňů beze zbytku a zcela správně vypořádaly. Primárně dovolatel zpochybňuje skutková zjištění v rámci všech tří projednávaných skutků, která podle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývají. Podle státního zástupce se sice jedná o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.

Stran obviněným namítané neúplnosti dokazování je státní zástupce přesvědčen, že dokazování provedené soudy nižších stupňů je co do rozsahu vyčerpávající, žádný důkaz nezůstal stranou jejich pozornosti a pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo pro nadbytečnost vyhověno, příslušný soud důvody takového postupu řádně odůvodnil. K požadavku obviněného na provádění dalších důkazů, které mu údajně nebylo umožněno navrhnout v rámci veřejného zasedání, státní zástupce uvedl, že soudy rozhodně nejsou povinny provádět každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhne, neboť jsou limitovány povinností objasnit skutkový stav v míře potřebné pro řádné, spravedlivé a důkazně podložené rozhodnutí. Této povinnosti oba soudy nižších stupňů nepochybně vyhověly a státní zástupce se s jejich závěry stran úplnosti dokazování (a také faktické nadbytečnosti dalšího dokazování) zcela ztotožnil, pročež uzavřel, že rozhodnutí žádného ze soudů nižších stupňů není vadou opomenutého důkazu zatíženo.

V projednávané trestní věci nelze spatřovat ani obviněným naznačený zjevný nesoulad zásadních skutkových zjištění nalézacího soudu a provedených důkazů, jehož prostřednictvím obviněný zpochybňoval všechny jemu přisouzené právní kvalifikace, tedy hmotněprávní posouzení jednání popsaných pod body 1), 2) a 3). Postupem respektujícím klíčové zásady trestního řízení vyplývající především z ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6, 11 a 12 tr. řádu však Krajský soud v Českých Budějovicích podle státního zástupce řádně zformoval průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje.

Stran skutku popsaného pod bodem 1) nelze přehlédnout, že napadení poškozené obviněným potvrdily její matka a sestra, přičemž jakkoli se jednalo o informace jen zprostředkované, jsou věrohodné, neboť jsou vzájemně shodné a korespondující i s dalšími ve věci učiněnými svědeckými výpověďmi, stejně jako s fotografiemi vyhotovenými matkou poškozené a policistou poté, co toto jednání poškozená oznámila na nejbližší policejní služebně, jakož i s lékařskou zprávou vyhotovenou lékařem ortopedické ambulance Nemocnice Písek a znaleckým posudkem znalce MUDr. Šenkýře. Skutková zjištění jsou tedy v případě jednání popsaného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně podle státního zástupce správná a odpovídá jim i aplikovaná právní kvalifikace dovolatelova jednání.

Jedná-li se o skutek popsaný pod bodem 3), ve vztahu k němuž dovolatel namítl, že soudy tvrzené množství pěstovaných rostlin konopí s provedenými důkazy nekoresponduje, za současného tvrzení, že naposledy zajištěné rostliny konopí a sušina patřily výlučně poškozené a nikoli jemu, pročež mohl být uznán vinným pouze přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uzavřel, že i v tomto případě námitky obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu postrádají opodstatnění, neboť skutková zjištění soudů jsou přesvědčivá, ježto jsou logickým odrazem řady důkazů, které se vztahují jak k problematice pěstování rostlin konopí obviněným, tak i k následné výrobě marihuany a hašiše a k jejich další distribuci. Skutkovým zjištěním pak odpovídá i soudy aplikovaná právní kvalifikace jednání obviněného.

Podobně se státní zástupce ztotožnil se skutkovými zjištěními popsanými v bodě 2) výroku o vině. Kromě částečného doznání dovolatele a výpovědí svědků (kteří však nebyli přímými účastníky napadání a vyjadřovali se toliko k problematickému soužití obviněného a poškozené a k hrubému chování dovolatele) se stěžejními důkazy staly především protokol o hledání místa činu, pitevní protokol a znalecké posudky vyjadřující se k přibližné době způsobení zranění, k mechanismu jejich vzniku, a také k pravděpodobné příčině a době úmrtí. Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku do jisté míry dovozoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy (a to případně v podobě zjevného nesouladu mezi nimi), státní zástupce mu nepřisvědčil, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají. Hodnotí-li totiž soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásad spjatých se spravedlivým procesem.

K objektivní stránce zvlášť závažného zločinu vraždy státní zástupce poznamenal, že smrt poškozené jako následek jejího fyzického napadání ze strany obviněného byl v řízení jednoznačně prokázán zejména znaleckým posudkem a pitevním protokolem vypracovanými znalci MUDr. Michalem Makušou a doc. MUDr. Františkem Vorlem, CSc., z čehož je zjevné, že poškozenou výše popsaným způsobem usmrtil právě dovolatel, čímž je dána také příčinná souvislost mezi jeho protiprávním jednáním a způsobeným následkem.

Stran naplnění subjektivní stránky trestného činu státní zástupce akcentoval, že je nutné přihlédnout k okolnostem, za kterých se útok stal, aby bylo možné zjistit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Po provedeném dokazování vyjádřil souhlas se závěry soudů nižších instancí, které se shodly na tom, že s ohledem na všechny zjištěné okolnosti lze dovodit zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž při opakovaném surovém bití poškozené musel vzhledem ke své inteligenci i životním zkušenostem možnost eventuálního usmrcení poškozené vnímat, nicméně byl lhostejný k tomu, zda takový následek nastane či nenastane. I v případě jednání popsaného pod bodem 2) jsou tedy skutková zjištění správná a odpovídá jim taktéž právní kvalifikace dovolatelova jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. O „pouhý“ zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se jednat nemohlo, neboť následek v podobě smrti poškozené v daném případě nenastal toliko z nedbalosti.

Dovolatel poukázal rovněž na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nicméně extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nebyl zjištěn. Souběžně obviněný v závěrečné pasáži svého dovolání (od strany 21) zpochybnil nepřímý úmysl s tím, že tento by nebyl naplněn ani tehdy, pokud by jinak dovolací soud označil skutková zjištění soudů nižších stupňů za správná. V daném případě tak mělo být podle jeho mínění zjištěné jednání popsané pod bodem 2) posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Ačkoli tuto námitku podle názoru státního zástupce pod označený dovolací důvod podřadit lze, je ze shodných důvodů, které rozvedeny v dalších částech svého vyjádření, zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou nižších soudů nejsou zatížena vadou zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, ani nedostatkem ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, a stejně tak není nesprávné ani hmotněprávní posouzení dovolatelova jednání, státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného L. P. vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a odmítl jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.

Výše uvedené stanovisko státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného. V návaznosti na to obhájce obviněného zaslal k vyjádření státního zástupce repliku. V jejím rámci akcentoval, že státní zástupce na drtivou většinu dovolacích námitek obviněného nereagoval a své vyjádření v zásadě koncipoval jako převyprávění závěrů krajského a vrchního soudu. Takové vyjádření poté označil za nadbytečné, neboť je v převážné míře převzaté ze závěrů krajského či vrchního soudu. Podle jeho mínění se však jedná o závěry učiněné na základě jednostranného, selektivního a celkový kontext nerespektujícího výkladu ve věci provedených důkazů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný ve svém dovolání předně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Cílem tohoto nového dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Obviněný ve svém podání současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [dříve, tj. do 31. 12. 2021, se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného L. P. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou sice formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, nicméně je Nejvyšší soud z níže rozvedených důvodů odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud předně prověřil, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvodil své skutkové závěry z rozsáhle provedeného dokazování, v rámci kterého dominují nejen výpovědi sestry a matky poškozené, tedy svědkyň N. S. a B. S., stejně jako jejího bývalého přítele P. K., ale také rodinných příslušníků ze strany obviněného, a to jeho matky J. P., bratra F. P., strýce M. P., švagrové Z. P., bývalé přítelkyně Z. S. a dalších svědků z řad jeho přátel. Pro objasnění věci jsou podstatné rovněž výpovědi svědků z řad policistů, tj. svědků P. K., M. P., D. L., přičemž ve věci byl přehrán mimo jiné i audiovizuální záznam o výslechu nezletilého syna poškozené AAAAA.

Ve věci byla provedena rovněž řada písemných důkazů a znaleckých posudků, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (zpracovaných znalci MUDr. Michalem Makušou, doc. MUDr. Františkem Vorlem, CSc. a MUDr. Zdeňkem Šenkýřem), včetně pitevního nálezu, dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (zpracovaného znalci Ing. Josefem Gottwaldem a Ing. Jaroslavem Zikmundem), odvětví klinická psychologie (zpracovaného znalcem Mgr. Václavem Šnorkem) a odvětví psychiatrie (zpracovaného znalcem MUDr. Janem Tučkem, Ph.D.). Krajským soudem byly provedeny mimo jiné i protokol o ohledání místa činu, zpráva ortopedické ambulance Nemocnice Písek, a.s., odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, zpráva Městského úřadu Vodňany, odbor sociálních věcí, opis z evidence přestupků a z evidence Rejstříku trestů týkající se osoby obviněného, zpráva Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje (včetně přehrání záznamu hovorů ze dne 15. 7. 2021), jakož i další méně podstatné důkazy.

Všechny tyto důkazy Krajský soud v Českých Budějovicích zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Poté krajský soud svým skutkovým závěrům přiřadil i přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)], zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2)] a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 3)] byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který z podnětu odvolání obviněného L. P. napadený rozsudek krajského soudu korigoval toliko stran výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s přednesenými námitkami obviněného.

I přes tyto skutečnosti obviněný L. P. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká odpovědnosti za spáchané trestné činy, neboť je i nadále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky dotčených skutkových podstat přečinů [skutek popsaný pod bodem 1)], stejně jako zvlášť závažných zločinů [skutky popsané pod body 2) a 3)]. Navíc je toho názoru, že postupem soudů nižších stupňů došlo k zásadním, výše popsaným pochybením. S ohledem na tyto dovolatelovy námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci svého přezkumu neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením (navíc natolik zásadním), která by vedla k porušení procesní zásady presumpce neviny či principu in dubio pro reo nebo dovolatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

Úvodem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že v projednávaném případě nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Konkrétně obviněný namítl, že během veřejného zasedání o odvolání konaném dne 13. 9. 2022 učinil (prostřednictvím svého obhájce v rámci přednesu obsahu odvolání) prohlášení, že je připraven navrhnout další důkaz, jakmile mu k tomu bude soudem udělen prostor. Nicméně odvolací soud mu za tímto účelem již slovo neudělil a po přerušení veřejného zasedání přistoupil rovnou k vyhlášení rozsudku. Navíc v odůvodnění svého rozsudku vrchní soud svůj postup nikterak neobjasnil, naopak konstatoval, že všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu byly provedeny. Z tohoto důvodu má za to, že vrchní soud zatížil předmětné rozhodnutí procesní vadou tzv. opomenutého důkazu, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.

Nejvyšší soud stran této námitky podrobil protokol i zvukový záznam z veřejného zasedání konaného dne 13. 9. 2022 podrobnému přezkumu. Z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 884 nebylo možné námitku ověřit, neboť obsah vyjádření obhájce je značně zkrácen. Audionahrávka z veřejného zasedání pak obsahuje dvě stopy, z nichž první (označená jako 1001 – P.“) o celkové délce 105 minut obsahuje celý průběh veřejného zasedání před vyhlášeným přerušením jednání (tj. před přestávkou), zatímco druhá stopa zachycuje vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu po tomto přerušení. Nejvyšší soud ověřil, že obhájce obviněného P. až v samém závěru svého přednesu o obsahu podaného odvolání, kdy se vyjadřoval k uloženým trestům, avizoval stran uloženého protitoxikomanického ochranného léčení, že míní soudu předložit – pokud k tomu dostane prostor – listinu, ze které se podává, že obviněný P. se od 23. 8. 2021 pravidelně podrobuje adiktologické studii, a to ústavní formou, přičemž se domnívá, že by zcela postačovalo, kdyby se účastnil tohoto ochranného léčení toliko formou ambulantní (viz CD s audiozáznamem založené na č. l. 888, čas 1:44:48 až 1:45:22).

V návaznosti na tuto skutečnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněný a jeho obhájce (coby osoba znalá právních předpisů) byli již v poučení o odvolání v písemném vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2022, č. j. 16 T 32/2021-768, s odkazem na § 249 odst. 1, 2, 3 tr. řádu řádně poučeni o možnosti opřít své odvolání o nové skutečnosti a důkazy. Pokud tedy obviněný měl v úmyslu doplnit dokazování o důkaz, se kterým soud nebyl doposud obeznámen, měl jeho obhájce tuto skutečnost před odvolacím soudem zcela jednoznačně formulovat ve smyslu § 263 odst. 5 tr. řádu jako nový důkazní návrh a nejenom poněkud neurčitě avizovat svoji připravenost k podání takového důkazu, pokud jej k tomu odvolací soud vyzve. Pouze v takové situaci vrchní soud v rámci veřejného zasedání ve smyslu § 263 odst. 6 tr. řádu provede (nově doplněný) důkaz nutný pro rozhodnutí o odvolání (nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně).

V průběhu veřejného zasedání před vrchním soudem obhájce obviněného přednesl odvolání obviněného velmi detailně, nicméně v jeho rámci jasně nepřednesl požadavek na provedení nového důkazu, který odvolacímu soudu eventuálně souběžně předložil. Lze připustit, že odvolací soud mohl ještě v okamžiku, než se po vyjádření všech přítomných procesních stran, popř. jejich zástupců odebral k závěrečné poradě, z vlastní iniciativy vznést dotaz vůči obviněnému i státní zástupkyni, jakož i zmocněnci poškozených, zda ve věci nenavrhují provést jakýkoli nový důkaz. Pokud to však Vrchní soud v Praze neučinil, nelze jeho postup označit za procesní pochybení, neboť jím neporušil žádné ustanovení trestního řádu, ježto z dikce ustanovení § 263 odst. 5 tr. řádu jasně plyne, že případné návrhy na doplnění dokazování by měly jednotlivé osoby v postavení procesních stran vtělit již do svého odvolání či vyjádření k němu. Právě uvedené tedy znamená, že v nyní posuzované věci tak měl obviněný učinit prostřednictvím svého obhájce již v rámci ústního přednesu podaného dovolání (stejně jako poškození tak měli učinit prostřednictvím veřejnému zasedání přítomného zmocněnce), zatímco státní zástupkyně tak mohla učinit v rámci svého ústního vyjádření k podaným odvoláním, což se však nestalo, neboť žádný konkrétní důkazní návrh, o němž by byl odvolací soud povinen rozhodnout, nebyl ze strany k tomu oprávněných osob jasně formulován a jednoznačně vnesen a to způsobem, jenž by nebudil žádné pochybnosti o tom, že se jedná o vážně míněný důkazní návrh, na jehož provedení osoba, která jej činí, trvá (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že za opomenutý důkaz ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze považovat jakýkoli doplňující důkazní návrh, nýbrž toliko důkaz podstatný, který má potenciál potvrdit nebo vyvrátit prokazovanou skutečnost. Pokud však měl obviněný v projednávaném případě záměr eventuálně soudu předložit toliko listinný důkaz, jehož prostřednictvím navrhoval změnu formy nepravomocně nařízeného ochranného léčení, v žádném případě se nejednalo o důkaz klíčový, který by měl procesní sílu změnit postavení obviněného v rámci prokazovaných okolností. Ani případné provedení avizované listiny totiž nemohlo nikterak ovlivnit výsledek řízení stran merita věci. Lze tedy shrnout, že demonstrovaná „připravenost“ obhájce obviněného doplnit dokazování o avizovanou skutečnost za žádných okolností nelze vnímat jako podání návrhu ve smyslu § 263 odst. 5 tr. řádu, s nímž by měl odvolací soud povinnost se řádně vypořádat. Za daného stavu odvolací soud oprávněně dovodil, že žádné další návrhy na doplnění dokazování již nejsou ani jednou z procesních stran vznášeny, a proto se – po odmítnutí obviněného k možnosti závěrem se k věci vyjádřit – odebral k závěrečné poradě a následnému vyhlášení svého rozsudku.

V dané linii námitek dovolatel ještě vyslovil osobní nesouhlas s tím, že soudy obou nižších stupňů v projednávané věci řádně provedly všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu. V této souvislosti dodal, že např. opakovaně žádal, aby byl zajištěn výpis hovorů z jeho telefonního čísla, kterým měla být objektivizována skutečná časová souslednost telefonických hovorů s jeho rodinnými příslušníky a rychlou záchrannou službou, nicméně předmětný důkazní návrh byl ze strany krajského soudu označen za nadbytečný. Podobně obviněný soudu jako důkaz předložil fakturaci za elektrickou energii vztahující se k nemovitosti na adrese XY, ze které má být podle jeho názoru zřejmé, že spotřeba elektrické energie v dané nemovitosti neodpovídá tvrzením o dlouhodobém pěstování marihuany. Tento důkaz sice byl při hlavním líčení proveden, nicméně nebyl soudem v odůvodnění jeho rozsudku nikterak vyhodnocen.

I výše uvedené námitky obviněného byl Nejvyšší soud nucen odmítnout, neboť zamítnutí návrhu na provedení důkazu je výsostným právem každého soudu. Je jistě pravdou, že obviněný má nezpochybnitelné právo navrhovat soudu na podporu svých stanovisek další důkazy (viz § 2 odst. 5 tr. řádu), nicméně soud, který daný případ projednává, není povinen takovému návrhu vždy vyhovět, nýbrž je povinen každý takový návrh vyhodnotit, respektive posoudit jeho věrohodnost, jakož i nezbytnost jeho provedení s ohledem na celkovou důkazní situaci v dané věci. Pakliže soud navrhovaný důkaz vyhodnotí jako nadbytečný, je povinen jeho provedení v souladu se zásadou procesní ekonomie odmítnout, neboť je limitován povinností objasnit skutkový stav v míře potřebné pro řádné, spravedlivé a důkazně podložené rozhodnutí.

Této povinnosti oba soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci nepochybně vyhověly a Nejvyšší soud se s jejich závěry o úplnosti dokazování (stejně jako stran faktické nadbytečnosti dalšího dokazování) zcela ztotožnil. Ostatně předmětný výpis hovorů realizovaných z mobilního telefonu obviněného z doby, kdy poškozená B. S. umírala na následky zranění, které ji obviněný prokazatelně způsobil, je stran prokazovaných skutečností zcela irelevantní, stejně jako ničeho podstatného nedokládající fakturace za spotřebovanou elektrickou energii vztahující se k nemovitosti na adrese XY, kde bylo pěstování rostlin konopí již spolehlivě prokázáno. Jelikož oba důkazy stran prokazovaných jednání neměly možnost zvrátit učiněné skutkové závěry ve prospěch obviněného (kterak bude konstatováno níže), lze uzavřít, že rozhodnutí soudů nižších stupňů není v daných souvislostech zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu.

Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyjádřil stran skutku popsaného pod bodem 1) nes