11 Tdo 439/2023

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2022, č. j. 7 T 111/2022-604, byl obviněný J. K. uznán vinným pod bodem I. 1) – 7) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem I. 8) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po částkách 600 Kč, tedy v celkové výši 60.000 Kč. Vyjma toho okresní soud obviněnému K. podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil rovněž trest propadnutí věcí v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

Stejným rozsudkem byl obviněný R. O. pod bodem II. 1) – 5) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.

Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích právní moci nenabyl, neboť obvinění J. K. a R. O. proti němu podali odvolání. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 To 531/2022-689, a to tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích se oba obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že:

nejméně v období od začátku ledna 2022 do začátku března 2022 v obci XY, v baru XY, před budovou č.p. XY v ulici XY, případně na jiných místech, prodal A. H., nar. XY, v přesně nezjištěném počtu případů psychotropní látku pervitin, když celkem jí za uvedené období prodal minimálně 10 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 20.000 Kč,

dne 16. 2. 2022 v obci XY, na parkovišti u sportcentra XY, prodal D. V., nar. XY, celkem 6,6 g pervitinu za částku 10.000 Kč,

poté, co dne 10. 2. 2022 kolem 20:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, zakoupil za účelem distribuce dalším osobám od obviněného O. nezjištěné množství pervitinu za celkovou částku 80.000 Kč, když částku ve výši 50.000 Kč předal ihned obviněnému O. s tím, že částku 30.000 Kč zaplatí při dalším setkání, přičemž takto získaný pervitin následně po přesně nezjištěnou dobu neoprávněně pro jiné osoby přechovával,

poté, co dne 17. 2. 2022 kolem 19:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, zakoupil za účelem distribuce dalším osobám od obviněného O. 100 g pervitinu za částku v celkové výši 80.000 Kč, když zároveň uhradil dlužnou částku 30.000 Kč ze dne 10. 2. 2022, přičemž takto získaný pervitin následně po přesně nezjištěnou dobu neoprávněně pro jiné osoby přechovával,

poté, co dne 23. 2. 2022 kolem 15:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, zakoupil za účelem distribuce dalším osobám od obviněného O. 110 g pervitinu za částku 80.000 Kč za účelem jeho distribuce dalším osobám, přičemž takto získaný pervitin následně po přesně nezjištěnou dobu neoprávněně pro jiné osoby přechovával,

poté, co dne 27. 2. 2022 kolem 15:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, zakoupil od obviněného R. O. 75 g pervitinu za částku 60.000 Kč za účelem jeho distribuce dalším osobám, takto získaný pervitin následně po přesně nezjištěnou dobu neoprávněně pro jiné osoby přechovával,

poté, co dne 10. 3. 2022 kolem 19:00 hodin v obci XY, v ulici XY, od obviněného R. O. zakoupil za částku ve výši nejméně 95.000 Kč minimálně 128.662 mg bílé krystalické látky obsahující 77,3 % metamfetaminové báze, což představuje 99.456 mg metamfetaminu, a 459 ks tablet lékového přípravku řady CIRRUS obsahujících celkem 55.080 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož by bylo možno vyrobit 40.754 mg metamfetaminu, což odpovídá 50.711 mg hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu), a to za účelem distribuce dalším osobám, když takto získaný pervitin a lékové přípravky společně se 2 ks sáčků s obsahem 705 mg bílé krystalické látky obsahující 79,9 % metamfetaminové báze, což představuje 563 mg metamfetaminu, uloženými ve středovém panelu osobního vozidla tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, neoprávněně přechovával pro jiné osoby až do 19:30 hodin, kdy byl zadržen policejním orgánem Policie České republiky,

od přesně nezjištěné doby do dne 10. 3. 2022 v XY, v bytové jednotce č. XY, umístěné na adrese XY, neoprávněně přechovával: - rostlinný materiál o celkové hmotnosti 21,0 g obsahující 18,5 g využitelné drti s koncentrací 13,9 % delta-9-THC, což odpovídá 2.572 mg delta-9-THC, - rostlinný materiál o hmotnosti 0,5 g obsahující 0,5 g využitelné drti, v níž bylo obsaženo více než 1,0 hmotnostní % delta-9-THC, - rostlinný materiál o hmotnosti 0,4 g obsahující 0,4 g využitelné drti, v níž bylo obsaženo více než 1,0 hmotnostní % delta-9-THC, - pevnou krystalickou látku o hmotnosti 1.345 mg obsahující 78,2 % metamfetaminové báze, což přestavuje 1.052 mg metamfetaminu,

dne 10. 2. 2022 kolem 20:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, prodal obviněnému K. nezjištěné množství pervitinu za částku 80.000 Kč, když částku ve výši 50.000 Kč mu obviněný K. předal ihned s tím, že částku 30.000 Kč zaplatí při dalším setkání

dne 17. 2. 2022 kolem 19:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, prodal obviněný obviněnému K. 100 g pervitinu za částku v celkové výši 80.000 Kč, když zároveň obviněný K. uhradil dlužnou částku 30.000 Kč ze dne 10. 2. 2022,

dne 23. 2. 2022 kolem 15:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, prodal obviněnému K. 110 g pervitinu za částku 80.000 Kč,

dne 27. 2. 2022 kolem 15:20 hodin na přesně nezjištěném místě v okolí vlakového nádraží v obci XY, v osobním automobilu tov. zn. AUDI Limousine, registrační značky XY, prodal obviněnému K. 75 g pervitinu za částku 60.000 Kč,

dne 10. 3. 2022 kolem 19:00 hodin v obci XY, v ulici XY prodal J. K., narozenému XY, za částku ve výši 95.000 Kč - 128.662 mg bílé krystalické látky obsahující 77,3 % metamfetaminové báze, což představuje 99.456 mg metamfetaminu, a - 459 ks tablet lékového přípravku řady CIRRUS obsahujících celkem 55.080 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož by bylo možno vyrobit 40.754 mg metamfetaminu, což odpovídá 50.711 mg hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu), a dále minimálně dne 10. 3. 2022 od 19:00 do 19:30 hodin v obci XY pro jiného neoprávněně přechovával 293 mg krystalické látky obsahující 78,5 % metamfetaminové báze, což představuje 230 mg metamfetaminu a 2.803 mg krystalické látky obsahující 78,3 % metamfetaminové báze, což odpovídá 2.195 mg metamfetaminu, ačkoli pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, když k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, kterým obvinění J. K. ani R. O. nedisponovali, pseudoefedrin (respektive efedrin) je jako výchozí látka pro výrobu metamfetaminu zařazen mezi prekurzory v Nařízení rady (ES) č. 111/2005 a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění pozdějších předpisů, když k zacházení s prekursory obvinění J. K. ani R. O. neměli licenci, konopí (Cannabis), pokud se nejedná o technické konopí obsahující nejvýše 1,0 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, určené zejména k průmyslovým, potravinářským, kosmetickým, technickým nebo zahradnickým účelům, je coby omamná látka zařazeno do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedena mezi omamnými látkami v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, když účinná látka konopí delta-9-hydrokanabinol (tj. delta-9-THC) je jako psychotropní látka zařazena do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a vedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, když k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, kterým obviněný J. K. nedisponoval.

Obviněný J. K. napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 To 531/2022-689 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2022, č. j. 7 T 111/2022-604) dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zároveň jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a taktéž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyjma toho napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný především namítl, že napadená rozhodnutí jsou založena na nezákonně provedených důkazech, konkrétně na audiozáznamech pořízených v jeho motorovém vozidle, kde mělo docházet k předmětné trestné činnosti. Podle mínění dovolatele jsou tyto záznamy procesně nepoužitelné s ohledem na to, že předsedkyně senátu okresního soudu si zvukové záznamy nejprve poslechla ve své kanceláři (aby jim dostatečně porozuměla), následně je přehrála i v jednací síni, avšak těmto nebylo dobře rozumět, místy vůbec, pročež nikdo z přítomných nebyl schopen identifikovat hlasy obviněných, natož pochopit, o čem se spolu baví. K této procesní situaci se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyjádřil tak, že obvinění a jejich obhájci měli přijít k hlavnímu líčení připraveni a během přehrávání záznamů se měli soustředit pouze na pasáže, které chtěli obsahově rozporovat. V návaznosti na to dovolatel tvrdí, že obhájci se s předmětnými záznamy samozřejmě předem seznámili, nicméně jejich obsahu neporozuměli, a to ani při využití vlastní audiotechniky. Nicméně i kdyby pořízeným audiozáznamům rozuměli, ani tak by to na nesprávnosti postupu okresního soudu nic neměnilo, neboť pokud předmětným nahrávkám nebylo u hlavního líčení dostatečně rozumět, pak tento klíčový důkaz nebyl proveden řádně, a je již zcela irelevantní, jestli ho dříve soudce či obhájce vyslechl doma či ve své kanceláři.

Aby bylo možné zvukovým záznamům dobře rozumět, musel by soud opatřit kvalitní audiotechniku – v takovém případě by důkazy v hlavním líčení byly provedeny řádně a byly by procesně použitelné. Nicméně za této situace má dovolatel za to, že byla porušena zásada bezprostřednosti, neboť s důkazem nebyla seznámena veřejnost (sloužící jako kontrola trestního procesu). Navíc při rozhodování je nezbytné vycházet z důkazů provedených v průběhu hlavního líčení, tedy na základě toho, jak se jevily během jednání u soudu (nikoli v kanceláři předsedkyně senátu). Vyjma toho skutečnosti zjištěné z těchto záznamů (tj. distribuce značného množství pervitinu) nejsou podporovány žádnými dalšími ve věci provedenými přímými ani nepřímými důkazy. Podle obviněného tedy nelze z neurčitých a nesrozumitelných audionahrávek činit jakékoli závěry o jeho vině, natož jej na základě nich odsoudit.

Dovolatel dále shledal výrazné pochybení okresního soudu v tom, že podle jeho názoru nebyly ve věci provedeny podstatné důkazy pro rozhodnutí ve věci. Jejich prostřednictvím mohlo být prokázáno, že nezískával finanční prostředky pácháním trestné činnosti. Konkrétně obviněný navrhl soudu provést důkaz čestným prohlášením J. M., ze kterého mělo vyplynout, že J. M. zapůjčil obviněnému částku ve výši 150.000 Kč, kterou měl využívat k hrazení svých životních nákladů a odstěhování se do XY. Obviněný rovněž navrhl důkaz svědeckou výpovědí M. B., který mohl dosvědčit, že pokud je kdekoliv v trestním spise zmíněn „XY“, pak tím nemusí být míněn sám obviněný, neboť toto označení je obecným pojmenováním pro drogového dealera v oblasti jižních Čech a mezi uživateli drog je tento obrat běžně používán. Současně mohl tento svědek potvrdit pravdivost tvrzení obviněného, že si vydělával prodejem různých věcí. Taktéž další navrhovaný svědek – D. S. mohl svým vyjádřením soudu doložit, že obviněný získal finanční prostředky na živobytí mimo jiné prodejem drahých hodinek ve XY a v XY, neboť hodinky za cenu 300.000 Kč obviněný obdržel za účelem prodeje právě od D. S. (přičemž určitý podíl z prodeje měl samozřejmě připadnout obviněnému).

Dovolatel tedy vyjádřil nesouhlas s tím, že uvedené důkazy byly soudy zamítnuty pro nadbytečnost, když ani jeden ze soudů nižších instancí nikterak neodůvodnil, z jakých konkrétních důvodů vyhodnotil navrhované důkazy jako nadbytečné. Podle jeho přesvědčení není rovněž možné bez důvodných pochybností dospět k závěru, že pervitin distribuoval nebo přechovával pro jiné osoby, natož pak ve značném množství. Ačkoli okresní soud označil za koncové odběratele svědkyni H. a V., nebylo nikterak prokázáno, že by těmto osobám skutečně pervitin distribuoval, přičemž žádní jiní koncoví uživatelé nebyli zjištěni.

S ohledem na to dovolatel namítl, že zjištěný skutkový stav je podle jeho mínění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v důsledku čehož byl projednávaný skutek i nesprávně právně kvalifikován podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel dále namítl, že zjištěný skutkový stav může maximálně svědčit o přechovávání omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu podle § 284 tr. zákoníku, k čemuž se také obviněný doznal (byť ne k celému množství dotčené látky). Pakliže trvají důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, měly soudy tyto nesrovnalosti odstranit. V případě, že by se toto nepodařilo, měly rozhodnout ve prospěch skutkové verze, která je pro obviněného příznivější. Soudy však k výše uvedeným argumentům nepřihlédly a v rozporu se zásadou in dubio pro reo rozhodly o aplikaci přísnější právní kvalifikace dotčeného skutku podle § 283 tr. zákoníku.

S ohledem na to, že ve věci bylo rozhodnuto ve stavu důkazní nouze, je dovolatel rovněž přesvědčen, že uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je dokonce o šest měsíců delší, než navrhovala státní zástupkyně. Taktéž peněžitý trest v celkové výši 60.000 Kč stojí na absentujících skutkových zjištěních, respektive domněnkách soudu, že distribuoval pervitin jiným osobám. Zásadní nesouhlas vyjádřil dovolatel stran uložení trestu propadnutí věci v podobě osobního motorového vozidla tov. zn. Audi Limousine. Z provedených důkazů totiž nepochybně vyplynulo, že vůli ke koupi dotčeného vozidla měla matka obviněného, zatímco on jen předmětnou koupi zprostředkoval, v důsledku čehož nemohlo jeho jednání (podpis kupní smlouvy) vyvolat právní účinky v podobě nabytí vozidla do jeho vlastnictví. V důsledku toho byl tedy nezákonně uložen trest propadnutí věci, která patří do vlastnictví třetí osoby.

V návaznosti na výše uvedené tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 To 531/2022-689, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2022, č. j. 7 T 111/2022-604 a aby jej zprostil obvinění, anebo alternativně podle § 265k a § 265l odst. 1, 3 tr. řádu zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, avšak v jiném složení senátu.

Taktéž obviněný R. O. napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 To 531/2022-689 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2022, č. j. 7 T 111/2022-604) dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zároveň jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a taktéž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyjma toho dovolatel tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a navíc bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel O. namítl zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů s ohledem na způsob hodnocení důkazů, které podle jeho názoru nemohou vést k závěru o jeho vině. V této souvislosti odmítl trestnou činnost zahrnující výrobu pervitinu a jeho následnou distribuci obviněnému K. popsanou pod bodem II. 1) - 4) a připustil pouze jednání uvedené v bodě II. 5). V návaznosti na to akcentoval, že opakovaný prodej pervitinu spoluobviněnému K. v jeho vozidle tov. zn. Audi Limousine byl soudy prokázán výlučně na základě zvukových záznamů, neboť v rámci domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor nebylo zjištěno ničeho, co by výrobu a následnou distribuci pervitinu dosvědčovalo.

K samotným audionahrávkám (podobně jako obviněný K.) namítl, že předsedkyně senátu okresního soudu se s pořízenými záznamy seznámila mimo hlavní líčení, následkem čehož prohlásila pro soud pořízené rozhovory za zřetelné a jasné. Obviněný však v průběhu odvolacího řízení namítl zjevnou nesprávnost zvoleného postupu, který je podle jeho názoru v rozporu se zásadou bezprostřednosti. Ačkoli okresní soud formálně důkaz audionahrávkami provedl, měl povinnost vycházet ze znění zachyceného během hlavního líčení, a nikoliv z poznatků, které nabyl v době před jeho konáním za pomocí sluchátek. Jelikož však předmětné záznamy vyzněly během hlavního líčení nesrozumitelně, nemohly se stát usvědčujícím důkazem. To platí zvláště v případě, kdy jsou v projednávané věci jediným usvědčujícím důkazem, z něhož soudy vycházely při rozhodování o vině obou obviněných.

V této souvislosti dovolatel citoval z řady nálezů Ústavního soudu, v rámci kterých prezentoval, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná, pročež jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout úsilí, aby byl tento důkaz (pokud možno) doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Aby k tomu mohlo dojít, musí mít orgány činné v trestním řízení k dispozici více indicií, které ve svém souhrnu vytvoří ucelenou, logickou, spojitou a ničím nenarušenou uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, či ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 301/04). Na tomto základě dovolatel uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů stran jeho viny jsou založena na zřejmém rozporu s výše citovanou judikaturou, neboť rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

Vyjma toho v případě, že má soud k dispozici dvě skutkové verze případu, má povinnost se se s nimi vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí a v návaznosti na to se přiklonit k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, což by v daném případě vedlo k rozhodnutí o zproštění obžaloby z důvodů uvedených v § 226 písm. a), c) tr. řádu. Nedodržením této povinnosti soudy porušují princip in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II.ÚS 2564/12). V nyní posuzovaném případě byl nicméně obviněný R. O. odsouzen i přes zjevný stav důkazní nouze.

Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil rovněž množství zobchodované omamné látky, které okresní soud stanovil na 414 g pervitinu (za kterou měl obviněný obdržet nejméně 380.000 Kč). V rozporu se závěrem nalézacího soudu však dovolatel tvrdí, že svědkyním D. V. a A. H. prodal 16,6 g pervitinu a při jeho zadržení dne 10. 3. 2022 bylo zajištěno 128,6 g metamfetaminu. Pokud tedy okresní soud přičetl obviněnému celkem 414 g pervitinu, jedná se o pouhý „odhad“, neboť jednoduchým výpočtem je možné odvodit, že zbývá 268,4 g pervitinu, které dovolateli nebyly prokázány. Rozsudek soudu prvního stupně a usnesení o zamítnutí odvolání tak vykazují znaky libovůle, jejíž užitím došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

V intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný dále namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Konkrétně obviněný v průběhu trestního řízení navrhl výslech L. O., K. K. a N. B. Tyto osoby navrhl v řízení před soudem vyslechnout, neboť L. O. je jeho jednovaječným dvojčetem (který je od jeho osoby těžko rozeznatelný i pro rodinu, natož pro orgány činné v trestním řízení) a mohl se tedy projednávané trestné činnosti reálně dopustit. Výslech K. K. obviněný navrhoval z důvodu, že tento policista měl na starost vyhodnocení operativně pátracích prostředků nasazených v projednávaném případě. Z tohoto důvodu je dovolatel přesvědčen, že tento svědek měl soudu osvětlit veškeré okolnosti, za kterých prováděl svá vyhodnocení (zahrnující označení zájmových hovorů, včetně toho – jaké k tomu měl podklady). Návrh na výslech svědkyně N. B. dovolatel explicitně neuvedl, nicméně shrnul, že výše uvedeným návrhům nebylo ze strany soudů nižších stupňů (přes jejich relevanci) vyhověno, pročež nemohlo dojít k objektivnímu posouzení skutkového stavu. Takovým postupem zjevně došlo k opomenutí stěžejních důkazů, které nejen naplnily podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale taktéž dosáhly intenzity porušení jeho práva na spravedlivý proces.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu namítl, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nešlo, přičemž k tomuto procesnímu stavu došlo z důvodů výše uvedených. Chybné hmotněprávní posouzení dovolatel spatřuje v nesprávné subsumpci daného skutkového stavu pod zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu je naplněn (mimo jiné) za situace, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut, přestože řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Jelikož odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně je založen na výše popsaných vadách, byl podle tvrzení dovolatele zjevně naplněn i předmětný dovolací důvod.

Závěrem obviněný R. O. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 To 531/2022-689, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2022, č. j. 7 T 111/2022-604, zrušil, a aby jej sám za užití § 226 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zprostil obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil zpět odvolacímu soudu (popř. soudu prvého stupně), aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v takovém případě dovolatel v souladu s § 265l odst. 3 tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil projednání věci v jiném složení senátu. Vzhledem k daným okolnostem dovolatel rovněž požádal podle § 265o odst. 1 tr. řádu o odložení či přerušení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí v části výkonu trestu odnětí svobody.

K podaným dovoláním obviněných J. K. a R. O. se ve svém písemném stanovisku ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 1 NZO 253/2023-18, vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále pouze „státní zástupkyně“), která v prvé řadě uvedla, že obvinění ve svých námitkách vyjádřily svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, přičemž oba setrvali na své obhajobě, když i nadále popírají spáchání projednávané trestné činnosti. Touto argumentací však zcela minuli hranice uplatněných dovolacích důvodů, neboť své námitky nezaměřili proti vadnému způsobu hmotněprávního posouzení skutku, nýbrž výhradně do procesu dokazování. Svými námitkami tak brojí proti postupům nižších soudů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, a tím i proti těm skutkovým zjištěním, které soudy při posouzení jejich viny vyhodnotily jako klíčové.

Stran zpochybňovaných audiozáznamů státní zástupkyně uvedla, že zásada bezprostřednosti neznamená, že senát nalézacího soudu by měl absolvovat hlavní líčení bez seznámení se s důkazy provedenými v přípravném řízení. Nalézací soud předmětný důkaz provedl procesně správným způsobem a obsah zvukových záznamů posoudil zcela adekvátně. Pokud obvinění či jejich obhájci některým částem záznamu o prostorových odposleších nerozuměli a nedokázali je dát do souvislostí, mohli požádat o opakované přehrání.

Je nepochybné, že stěžejním důkazem, prostřednictvím kterého byli oba obvinění usvědčeni z páchání projednávaných trestných činů, jsou právě prostorové audiozáznamy (pořízené v motorovém vozidle tov. zn. Audi Limousine J. K., kam byly na základě povolení soudce umístěny technické prostředky sloužící ke sledování). V daném případě tedy není pochyb o tom, že jednou z osob zachycených na zvukových záznamech je právě obviněný J. K. Logicky tedy byla osoba spoluobviněného R. O. ustanovena posléze, když byli oba obvinění dne 10. 3. 2022 zadrženi po vzájemném předání 128 g bílé krystalické látky s obsahem metamfetaminu a 459 ks tablet lékového přípravku řady Cirrus. Totožnost obviněného R. O. tedy byla podle státní zástupkyně zjištěna bez jakékoli pochybnosti. Z obsahu rozhovorů realizovaných mezi oběma obviněnými dne 10. 3. 2022, dále ze zajištěných věcí a předaných peněz i z porovnání obsahu hovorů zaznamenaných ve dnech 10. 2., 17. 2., 23. 2. a 27. 2. 2022, kdy docházelo mezi obviněnými k předání pervitinu a peněz (stejně jako z oslovování obviněného „XY“), bylo možné bez důvodných pochybností uzavřít, že ve všech pěti případech se jednalo nejen o obviněného J. K., ale i o spoluobviněného R. O.

Podle stanoviska státní zástupkyně není pravdou, že záznamy prostorových odposlechů a jejich vyhodnocení nalézacím soudem jsou ve věci důkazy ojedinělými, jak oba dovolatelé tvrdí, nýbrž korespondují s dalšími provedenými důkazy – a to se zajištěnými věcmi při domovní prohlídce u obviněného J. K., vyjádřením z oboru kriminalistka, odvětví chemie, výpovědí svědka P. Š., odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika a v neposlední řadě i se svědeckými výpověďmi A. H. a D. V. S ohledem na tato skutková zjištění, jakož i jednoznačnost závěru o vině, bylo provedení dalších důkazů navrhovaných obviněnými bezpředmětné, přičemž i s tímto postupem se v odůvodnění svého rozhodnutí oba soudy nižších stupňů patřičně vypořádaly. Provedeným dokazováním tedy bylo jednání obou obviněných plně prokázáno, přičemž za zcela přiléhavou je podle státní zástupkyně třeba považovat i aplikovanou právní kvalifikaci dotčeného jednání.

Jelikož meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a deklarované důvody dovolání nebyly naplněny, státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Vyjádření státní zástupkyně k dovoláním podaným oběma obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu předloženy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou obě dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda všechna dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Oba obvinění ve svých dovoláních odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Oba obvinění ve svých dovoláních dále odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tento dovolací důvod je možné iniciovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obecně platí, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení, aniž by dovolatel řádně vymezil právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Dovolatel R. O. ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé variantě. Z obecného hlediska přitom platí, že detekovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy relevantních důvodů – jednak je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo je dán v případě, kdy byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l) § 265b odst. 1 tr. řádu. Pod první variantu tedy spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu, tedy bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu. Pod druhou alternativu naopak spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle § 256 tr. řádu, je možné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit jen v jeho druhé alternativě – za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, sv. 18, pod č. T 423). Proto podstatou této alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných J. K. a R. O. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněnými vznesené dovolací námitky jsou částečně relevantní, tedy formálně podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, pročež je Nejvyšší soud v obou případech vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.

K provedenému dokazování Nejvyšší soud nejprve obecně podotýká, že Okresní soud v Českých Budějovicích shromáždil dlouhou řadu provedených důkazů (zahrnující vyjádření obviněných K. a O. k vyžádaným audionahrávkám, svědectví odběratelek omamných látek A. H. a D. V., svědectví zpracovatele odborných vyjádření P. Š., svědectví bratra a matky obviněného K. – Z. a Z. K., jakož i řadu listinných důkazů, z nichž jsou zásadní zejména protokoly o provedení domovních prohlídek v bydlišti obviněného K. a jeho motorového vozidla tov. zn. Audi Limousine, reg. zn. XY, protokoly o ohledání věcí zajištěných při domovní prohlídce, odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, povolení ke sledování osob a věcí, úřední záznamy policejního orgánu ze dne 7. 3. 2022 a 31. 3. 2022, protokol k úkonu sledování osob a věcí (HRAD_5), jehož obsahem jsou přepisy zájmových části hovorů uskutečněných v období od 10. 2. 2022 do 10. 3. 2022 ve sledovaném vozidle tov. zn. Audi Limousine, včetně dalších ve věci provedených důkazů). Vyhodnocení těchto důkazů věnoval okresní soud dostatečnou pozornost, o čemž svědčí odůvodnění jeho rozhodnutí, v rámci kterého podrobně rozebral, na jakých důkazech založil své rozhodnutí, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil, z jakých skutkových závěrů vycházel při hmotněprávním posouzení skutku a jakými právními úvahami se řídil, pokud posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (viz body 30. až 51. a 52. až 61. odůvodnění rozsudku).

Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, tj. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž ke svým skutkovým závěrům přiřadil stran obou obviněných i odpovídající hmotněprávní kvalifikaci jejich jednání. Následně se s argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, který nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly uvedenými v trestním řádu a pravidly formální logiky. Přes tyto skutečnosti obvinění J. K. a R. O. iniciovali podání mimořádného opravného prostředku proti dotčenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, a to z níže uvedených důvodů.

Obviněný J. K. ve svém dovolání podřadil vznesené výhrady pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Stran dokazování dovolatel označil provedení audiozáznamů (pořízených v jeho motorovém vozidle tov. zn. Audi Limousine) u hlavního líčení za nezákonné. Podle jeho tvrzení přehrání těchto nahrávek nebylo v jednací síni dobře rozumět, pročež nebyl nikdo z přítomných schopen identifikovat hlasy obviněných, ani detekovat, o čem spolu vlastně hovořili, z čehož je patrné, že v daném případě byla porušena procesní zásada bezprostřednosti. Vyjma toho skutečnosti, které soudy z těchto záznamů odvodily, nebyly podpořeny žádnými dalšími ve věci provedenými přímými ani nepřímými důkazy, a proto ve věci nelze dospět k závěru o jeho vině.

V prvé řadě Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu prověřil skutečnou srozumitelnost zpochybňovaných audionahrávek z CD nosičů, uložených ve spisovém materiálu (na č. l. 220). Po jejich poslechu bylo nutné tvrzení obou obviněných, že tyto nahrávky jsou zcela nesrozumitelné odmítnout jako nepravdivé. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že se jedná o „prostorové“ odposlechy, pročež je zřejmé, že předmětné záznamy obsahují vyšší úroveň šumu i doprovodných zvuků, což je však u tohoto typu „odposlechu“ zcela běžné. Nicméně námitky stran toho, že z obsahu nahrávek není možné identifikovat jednotlivé hlasy ani obsah zachycených rozhovorů mezi komunikujícími osobami, Nejvyšší soud kategoricky odmítá – ostatně kdyby tomu tak skutečně bylo, nemohl by policejní orgán, stejně jako okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně citovat, o čem spolu obvinění K. a O., popř. další osoby přítomné ve vozidle, hovoří (viz č. l. 207 a násl. a body 41. až 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Obviněný J. K. ve svém dovolání označil zvukové záznamy za procesně nepoužitelné s ohledem na to, že si je předsedkyně senátu měla předem poslechnout ve své kanceláři za užití sluchátek, aby jim dostatečně porozuměla, a následně je během hlavního líčení přehrála v jednací síni, kde jim podle tvrzení dovolatele rozumět nebylo. Na tuto námitku však již zcela adekvátně reagoval odvolací soud, který správně uvedl, že předsedkyně senátu postupovala zcela v souladu s platnou právní úpravou, když podle § 181 odst. 1 tr. řádu podanou obžalobu nejprve přezkoumala, aby ověřila, zda poskytuje spolehlivý podklad pro další řízení a souběžně podle § 185 odst. 1 tr. řádu posoudila, zda je nutné ji předběžně projednat v zasedání senátu nebo zda o ní může nařídit hlavní líčení (viz bod 21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Stejně tak je nutné odmítnout námitku obviněného stran údajného nerespektování zásady bezprostřednosti. Podle této zásady je soud povinen rozhodovat pouze na základě před ním provedených důkazů. Z protokolu o hlavním líčení je však zcela zjevné, že okresní soud provedl v hlavním líčení všechny důkazy, včetně přehrávek pořízených prostorových audiozáznamů podle § 213 odst. 2 tr. řádu, a poté v souladu s § 214 tr. řádu umožnil oběma obviněným, aby se k nim vyjádřili (viz č. l. 578 a násl.). Pokud tedy byly v přípravném řízení shromážděné důkazy následně řádně provedeny u hlavního líčení, a to v souladu s platnými ustanoveními trestního řádu, rozhodně tak ze strany senátu okresního soudu nedošlo k nerespektování předmětné procesní zásady.

Přestože pořízené prostorové odposlechy zachycují vyjma rozhovoru obou obviněných rovněž řadu doprovodných zvuků (jako je zvuk motoru, prostorový šum, popř. zvuk hrajícího rádia), je v dané situaci klíčové, zda předmětné nahrávky jsou i přes tyto doprovodné rušivé elementy dostatečně srozumitelné, aby měly potenciál prokázat páchanou trestnou činnost. V projednávaném případě přitom tomu tak bez důvodných pochybností je, o čemž se v dostatečném předstihu přesvědčila nejen policie a následně předsedkyně senátu okresního soudu, ale rovněž obhájci obou obviněných, kteří si předmětné nahrávky ještě před konáním hlavního líčení vyžádali a poslechli. Okolnost, že samotné přehrání části prostorových zvukových záznamů během hlavního líčení bylo doprovázeno dalšími neovlivnitelnými rušivými elementy (hluk z ulice, pokašlávání přítomných, vzdálenost jednotlivých osob od reproduktorů apod.), eventuálně skutečnost, že se na úrovni srozumitelnosti mohl podepsat i technický stav přehrávajícího řízení, který měl soud k dispozici, nemůže nikterak snížit objektivní hodnotu prováděného důkazu.

Dovolatel v linii těchto výhrad současně poukázal na skutečnost, že s předmětným důkazem prakticky nebyla seznámena veřejnost přítomná u hlavního líčení, která přitom slouží jako kontrola trestního procesu. V této souvislosti je však namístě připomenout, že veřejnost není stranou trestního řízení, a proto není na výsledku probíhajícího řízení nikterak zainteresována. Podstatou zásady veřejnosti je, že trestní věc se projednává za fyzické přítomnosti přímých účastníků trestního řízení, což v projednávané věci bylo ze strany nalézacího soudu plně respektováno. Pokud tedy soud prvního i druhého stupně námitku obviněného K. stran procesní nepoužitelnosti audionahrávek odmítl jako účelovou a nepravdivou, Nejvyšší soud s jejich argumentací bez výhrad souhlasí.

V návaznosti na výše uvedené námitky dovolatel dále konstatoval, že vyjma pořízených nahrávek nebyla distribuce značného množství pervitinu podpořena žádnými dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž okresnímu soudu navrhl provést řadu důkazů prokazujících jeho nevinu. Jednalo se zejména o důkaz čestným prohlášením J. M. a důkazy svědeckými výpověďmi M. B., D. S., které však nalézací soud odmítl provést (č. l. 581), aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí - podle tvrzení dovolatele - zdůvodnil, z jakých důvodů navrhované důkazy odmítl jako nadbytečné.

Z obecného hlediska je vhodné připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, pročež nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud předmětným návrhům nevyhoví, má povinnost vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, usnesení ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, usnesení ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Podobně také Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát akcentoval, že není povinností soudu akceptovat jakékoliv návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů. V takovém případě by se totiž soud projednávající daný případ provinil proti jiné procesní zásadě, kterou je zásada rychlosti řízení. Soud má tedy povinnost provést pouze takový (např. obhajobou navrhovaný) důkaz, který přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pokud však soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jako nadbytečný, je jeho povinností provedení takového důkazu odmítnout a své odmítnutí řádně odůvodnit.

Okresní soud v Českých Budějovicích této své povinnosti dostatečně vyhověl, když v odůvodnění svého rozsudku (konkrétně v bodu 26.) jasně deklaroval důvody, pro které označil navrhované důkazy provedením čestného prohlášení J. M. (ze kterého mělo vyplynout, že obviněný nezískával finanční prostředky trestnou činností), stejně jako výslechy svědků M. B. (který se měl vyjádřit k přezdívce obviněného) a D. S. (který měl svědčit o prodeji hodinek, které měl obviněný ve značném množství prodávat) za nadbytečné. Stejným způsobem se nalézací soud vyslovil k návrhu na znalecké zkoumání látek zajištěných u obviněného K. ze dne 10. 3. 2022, které rovněž odmítl jako nadbytečný, neboť k této otázce vyslechl zpracovatele odborných vyjádření Š., jenž se k předmětné otázce vyjádřil zcela uspokojujícím způsobem. Pokud tedy soud prvního stupně jasně uvedl, že důkazy navrhované obviněným K. nemají potenciál jakkoli ovlivnit jeho skutkové závěry, tak zcela dostatečně vyhověl výše uvedeným judikatorním požadavkům, pročež bylo nutné i tuto námitku dovolatele odmítnout jako irelevantní.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel současně namítl, že zjištěný skutkový stav nelze právně kvalifikovat podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho mínění mohou výsledky skutkových zjištění svědčit toliko o přechovávání omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku.

Jak bylo uvedeno výše, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat pouze vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin (ačkoli o trestný čin nejde) nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přitom předmětný dovolací důvod musí být v dovolání nejen obsahově tvrzen, ale také odůvodněn konkrétními hmotněprávními vadami, které jsou vymezeny v napadeném rozhodnutí, a teprve až v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Nicméně dovolatel K. postupoval opačně, když se ve svém dovolání omezil na pouhou demonstraci svého nesouhlasu s tím, k jakým skutkovým zjištěním soudy nižších stupňů dospěly, a teprve poté vznesl vlastní návrh právní kvalifikace projednávaného jednání, které je pro jeho osobu výhodnější jak z hlediska viny, tak z hlediska ukládaného trestu. Takový způsob argumentace však nebylo možné akceptovat, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplynula opakovaná a významná součinnost obviněného K. při nákupu značného množství metamfetaminu, a to za účelem jeho přechovávání, jakož i navazující distribuce dalším osobám. Za tohoto stavu tak nebylo možné námitku, že soudy nižších stupňů měly dovolatele odsoudit pouze pro přechovávání omamných látek (kterou však obviněný K. nepodpořil žádným významným argumentem), za situace, když jednání obviněného naplňovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami (viz skutková věta), nikterak akceptovat.

V závěru svého podání dovolatel označil jeho osobě uloženou soustavu trestů jako nepřiměřeně přísnou. Zjevně tak brojí nejen proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ale také proti peněžitému trestu a trestu propadnutí věci vztahujícímu se k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Audi Limousine, reg. zn. XY, hnědé barvy, VIN XY. Tuto svoji námitku však dovolatel výslovně nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů, na které ve svém podání odkázal.

Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou zdůraznil, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, Nejvyšší soud není povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Pevnou obligatorní součástí konkretizace dovolatelových výhrad je i vlastní subsumpce (neboli podřazení) každé vznesené námitky pod zcela konkrétní dovolací důvod, neboť předmětný odkaz limituje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Obsah uplatněných námitek musí tedy věcně odpovídat některému či některým zákonem stanoveným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. řádu, přičemž samotný odkaz na důvod či důvody dovolání je nutné chápat materiálně. Toliko formální odkaz na některý z důvodů dovolání uvedený v záhlaví podaného dovolání (aby byl splněn požadavek § 265f tr. řádu) a následné ponechání úvaze dovolacího soudu, pod který dovolací důvod si tu kterou námitku sám podřadí, je tedy postupem nesprávným a neakceptovatelným. Takový postup dovolatelů se velmi často týká právě jejich námitek vztahujících se k druhu a výměře uloženého trestu.

Obecně platí, že námitky směřující proti uloženým trestům (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, tedy pouze pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající – z pohledu dovolatele - v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Takovou otázkou je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný test za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je však třeba připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně, neboť v případě, že by bylo zjištěno, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, by taková situace implikovala zásah Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).

Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí, a navíc má ústavní povahu, jejíž existence je odvozována ze samé podstaty základních práv (jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda) a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zejména pamatuje na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné, v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádnou takovou situaci se však v nyní posuzované věci jednoznačně nejedná.

Pokud byl obviněný K. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let a Okresní soud v Českých Budějovicích mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, tak mu uložil trest pod polovinou hranice zákonného rozpětí trestní sazby. Takový trest nelze za žádných okolností vyhodnotit jako nepřiměřený či nepřiměřeně přísný, zvláště když obviněnému žádná okolnost nepolehčovala, a naopak mu výrazně přitížila jeho trestní minulost (v rámci které byl šestadvacetkrát soudně trestán, včetně trestné činnosti související s neoprávněným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami). S ohledem na dané souvislosti lze konstatovat, že při tak výrazné recidivě by byl zcela odůvodnitelný i trest odnětí svobody stanovený v horní polovině zákonné trestní sazby. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněnému K. byl ukládán trest úhrnný, neboť byl uznán vinným ze dvou trestných činů. Pokud dovolatel podotkl, že mu soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, který je dokonce o šest měsíců delší, než navrhovala státní zástupkyně, je k tomuto tvrzení nutné uvést, že okresní soud nebyl vázán tímto návrhem trestu, pročež přísnější odsouzení obviněného (než jaké navrhoval státní zástupce) nelze v žádném ohledu hodnotit jako procesní pochybení.

V rámci svého dovolání obviněný souběžně brojí proti uloženému peněžitému trestu, nicméně i tento trest byl uložen v souladu s platnou právní úpravou, neboť dovolatel prokázanou trestnou činností získal nezanedbatelný majetkový prospěch, když od spoluobviněného R. O. nakupoval 1 gram pervitinu za 800 Kč, načež jej svým odběratelům distribuoval za částku 1.500 až 1.800 Kč za 1 gram (jak ostatně sám zcela srozumitelně sdělil svědkyni V. dne 16. 2. 2022). Námitka, že uložení