11 Tdo 756/2019

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 48 T 1/2018-4883, byli obvinění P. B., M. L., R. M., J. N. a M. B. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Za toto jednání byl obviněný P. B. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 500 Kč denní sazby, tj. celkem ve výši 250 000 Kč, a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, Městský soud v Praze stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Současně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Obviněný M. L. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců nepodmíněně, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, konkrétně mobilního telefonu zn. Samsung, model SM-G928F s baterií a SIM kartou.

Obviněná R. M. byla podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 let nepodmíněně, a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Obviněný J. N. byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb ve výši 100 Kč denní sazby, tj. celkem ve výši 15 000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, Městský soud v Praze stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců.

Obviněná M. B. byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně, a pro jeho výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti na dobu 5 let, spočívající v zákazu výkonu podnikání v oblasti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona a v oboru činnosti zprostředkování obchodu a služeb velkoobchodu a maloobchodu. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, přičemž výčet těchto věcí městský soud rovněž taxativně vyjmenoval. Vzhledem k uložení souhrnného trestu Městský soud v Praze v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 T 176/2017, výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Pro úplnost lze doplnit, že výše uvedeným rozsudkem byli odsouzeni též obvinění P. M., M. K. a F. A. Š.

Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť proti němu podali odvolání jak všichni obvinění, tak státní zástupce, a to v neprospěch obviněných P. B., M. L., R. M., J. N. a M. B.. Vrchní soud v Praze o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 10. 9. 2018, č. j. 15 To 47/2018-5206 tak, že z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že obviněné P. B., M. L., R. M., J. N. a M. B. (společně s P. M., M. K. a F. A. Š.) uznal znovu vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněnému P. B. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a současně mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Obviněný M. L. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Samsung, model SM-G928F s baterií a SIM kartou.

Obviněná R. M. byla odsouzena podle § 283 odst. 3 a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Mimo to jí podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Obviněný J. N. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněná M. B. byla za tento trestný čin a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 8 T 176/ 2017, odsouzena podle § 283 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku jí vrchní soud uložil též trest zákazu činnosti na dobu 5 let, spočívající v zákazu výkonu podnikání v oblasti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a v oboru činnosti zprostředkování obchodu a služeb ve velkoobchodu a maloobchodu. Rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věcí, přičemž výčet těchto věcí určil vrchní soud ve svém rozsudku. Vrchní soud v Praze současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený jí Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 8 T 176/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněné M. B..

Shora uvedené trestné činnosti se podle v zásadě shodných skutkových zjištění soudů obvinění dopustili tím, že: ačkoliv věděli, že nejsou osobami oprávněnými nakládat s omamnými a psychotropními látkami dle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a byla jim známá povaha těchto látek, přičemž metamfetamin je jako látka psychotropní uveden na seznamu č. 4 přílohy č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., přesto za účelem svého finančního zisku: nejméně od 1. 4. 2016 do 8. 2. 2017, jako členové skupiny s dělbou práce, která byla založena i na vzájemné zastupitelnosti, se společně podíleli na výrobě a distribuci a prodeji látky metamfetamin, známé též jako droga pervitin, zejména na území hl. m. Prahy, Středočeského, Jihočeského a Libereckého kraje, přičemž obviněný P. B. řídil chod skupiny a výrobu pervitinu především tím, že zajišťoval neustálý tok finančních prostředků na zabezpečení plynulé výroby a prodeje pervitinu, a za použití zčásti vlastních financí a zčásti finančních prostředků poskytnutých dalšími obžalovanými za prodej pervitinu, na nezjištěných místech, pravděpodobně na území Polské republiky, od neznámé osoby způsobem a v době popsané ad A) a ad C) obstaral nejméně 17,495 kg léčiva obsahující pseudoefedrin, který je potřebný k výrobě pervitinu, obviněná M. B. nakoupila na svoje živnostenské oprávnění pro skupinu pro výrobu pervitinu nepostradatelný červený fosfor a jód, přičemž bylo zjištěno, že sama, anebo prostřednictvím osoby, které k tomu účelu půjčila svoje živnostenské oprávnění, v době od 1. 4. 2016 do 8. 2. 2017 v prodejně V., nebo v prodejně V., obstarala červený fosfor v celkovém množství 26 270 gramů, z něhož by bylo možno vyrobit 79,85 kg hydrochloridu metamfenaminu a jód v celkovém množství 17 750 gramů, z něhož by bylo možno vyrobit 13,07 kg hydrochloridu metamfetaminu a obviněný M. L. za aktivní spolupráce obviněných P. M., M. K., J. N. a F. Š. vyráběli z léčiva opatřeného obviněným P. B. a opatřených chemikálií hydrochlorid metamfetaminu, přičemž obvinění J. N., M. K. a F. Š. plnili v rámci této skupiny úkoly spojené také s přepravou součástí laboratoře, úklidem laboratoře a s přepravou a dodáním léčiva a chemikálií potřebných k výrobě drogy, a takto společně vyrobený pervitin obžalovaní distribuovali dalším osobám, ačkoli věděli, že peníze, které vydali za nákup pervitinu pro vlastní potřebu anebo za účelem jeho prodeje dalším osobám od spoluobviněných, zejména od P. M. a M. L., budou použity k obstarání dalšího léčiva potřebného k výrobě dalšího pervitinu, přičemž hydroxid sodný potřebný k výrobě pervitinu minimálně dne 31. 8. 2016 obstarala obviněná R. M., která dál pervitin v přesně nezjištěném množství, a to i v níže uvedeném rozsahu popsaném ad B), prodávala dalším osobám a mimo jiné zajišťovala i předání peněz z prodeje drogy obviněnému P. B. a přinejmenším od 6. 6. 2016 umožňovala dceři – obviněné P. M. – tím, že pečovala o její nezletilou dceru, nar. XY, aby se podílela na popsané trestné činnosti, přičemž trestnou činností získané finanční prostředky obžalovaní jednak dále investovali na nákup léčiva a dalších věcí potřebných k výrobě pervitinu, jednak použili pro sebe, konkrétně:

Obviněný P. B. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to ve výroku o vině i o trestu. Své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jak uvedl, je přesvědčen o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, z čehož vyplynulo i věcně nesprávné rozhodnutí o jemu uložených trestech. Konkrétně pak namítl, že provedeným dokazováním nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, resp. že by byl organizátorem skupiny a že trestný čin spáchal ve velkém rozsahu.

Dovolatel zdůraznil, že léčivo Cirrus nelze považovat za prekursor, protože se jedná o léčivý přípravek ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001. Přitom v nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog je uvedeno, že se toto nařízení nevztahuje na léčivé přípravky dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES. Dovolatel si je sice vědom toho, že léčivo Cirrus obsahuje prekursor pseudoefedrin, to však na výše uvedené věci nic nemění s ohledem na rozhodnutí Soudního dvora EU C-497/16, v němž se uvádí, že léčivé přípravky obsahující látky jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení.

Dovolatel dále namítl, že na výrobě a následné distribuci omamných látek se nepodílel a pouze předal obviněnému L. léky, resp. měl mu je předat, a to s ohledem na skutečnost, že mu obviněný L. dlužil částku 300 000 Kč, s tím, že po předání léku Cirrus mu dluh splatí. Jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti vyjádřil názor, že jeho verze obhajoby nebyla důkazně vyvrácena, přičemž projednávaná trestná činnost musí být posouzena podle nejpříznivějšího zákonného ustanovení.

K jednotlivým důkazům, které soudy provedly, dovolatel namítl, že výpovědi spolupracujícího obviněného K. a svědka I. neprokázaly, že by se skutečně podílel na výrobě pervitinu. Co se týče odposlechů telefonních hovorů, tak namítl, že nebyly v hlavním líčení zákonným způsobem provedeny, a tudíž k nim soud neměl vůbec přihlížet. Nicméně – i kdyby byly odposlechy zákonně provedeny – ani tak neprokazují, že by se dopustil projednávaného trestného činu, především proto, že soudy ze záznamů odposlechů vytrhávaly z kontextu jednotlivé věty.

Navíc část přepisů odposlechů byla pořízena z jeho rozhovorů s polsky mluvícím mužem (známým jako P.), ale tyto odposlechy nebyly tlumočeny soudním tlumočníkem. Dle dovolatele však nemůže obstát názor, že soudy vycházely pouze z jeho slov, a proto nebylo nutné tlumočit druhou stranu rozhovoru. Obviněný si je vědom toho, že vznáší procesní námitku, ale tímto postupem soudů mohlo dojít ke zkreslujícím závěrům, čímž by došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Má tedy za to, z provedeného dokazování nevyplývá, že se podílel na výrobě drogy, tím méně ve velkém rozsahu.

Současně dovolatel zásadně nesouhlasí s tím, že by byl vedoucí osobou organizované skupiny. Tuto tezi považuje za pouhou spekulaci obžaloby, která vychází z předpokladu, že osoba, která dodává léky k výrobě pervitinu, musí být nutně vedoucím takové skupiny. Tato skutečnost však z důkazů rozhodně nevyplynula. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání s tím, že jeho jednání má být posouzeno jako trestný čin podle § 286 tr. zákoníku, a aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obviněný M. L. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to ve výroku o vině i o trestu. Své velmi obsáhlé dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V důsledku toho došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěními se nachází extrémní rozpor.

Ke skutku popsanému pod bodem A) dovolatel namítl, že soudy ani nezjistily, z jaké látky byl vlastně pervitin vyráběn. Proto ve skutkové větě uvedly, že všichni obvinění vyráběli pervitin „z léčiva Cirrus nebo jiného obdobného léčiva“. Vzhledem k této skutečnosti ale nemohly dospět k závěru, že z tohoto léčiva bylo možné vyrobit přesně 2.872,761 g pervitinu. Nejistota ohledně výchozího léčiva se nemohla projevit jistotou ohledně výtěžnosti pervitinu v tomto množství, protože byla spočítána pouze z léku Cirrus. Proto má dovolatel za to, že došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vzešlými skutkovými zjištěními.

V další námitce dovolatel akcentoval, že odposlechy v akci XY a další důkazy od těchto kauzálně odvozené, nebylo možné v řízení použít, a to z toho důvodu, že je povolil místně nepříslušný soud – konkrétně Obvodní soud pro Prahu 1. Podle Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 7. 7. 2016 dospěl policejní orgán k tomu, že dovolatel M. L. vyrábí a distribuuje pervitin na nezjištěném místě hlavního města Prahy, včetně XY, přičemž měl zásobovat dealery, kteří pervitin distribuovali na území XY, XY, XY, XY a XY. K tomu se pak vztahuje Vyhodnocení telekomunikačního provozu akce XY k jeho osobě, kde však není XY uvedena. Proto je dovolatel přesvědčen o tom, že XY, která byla uvedena v Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, materiálně neodpovídala v té době zjištěným skutečnostem. Na základě toho pak považuje nejen veškeré odposlechy z akce XY, ale také domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, sledování osob a věcí a logicky i znalecké posudky a odborná vyjádření, včetně výslechů, v nichž je těmito důkazy operováno, za nezákonné, a to na základě principu plodů z otráveného stromu. Jinými slovy – protože odposlechy byly získány nezákonným způsobem, proto také důkazy z nich odvozené jsou procesně nepoužitelné.

Také příkazy k odposlechům podle názoru dovolatele neobsahují všechny náležitosti uvedené v § 88 tr. řádu, a proto jsou odposlechy v akci XY i v akci XY neúčinné. Následně dovolatel shrnul všechny své námitky vznesené v předchozích stadiích trestního řízení, aby poté konstatoval, že vrchní soud se s těmito námitkami vypořádal pouze odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že rozsah a charakter prověřované činnosti odůvodňují samy o sobě délku doby odposlechu na maximální možnou dobu. K tomu však obviněný namítl, že i přesto, že vrchní soud odkázal na formálně – materiální pojetí (posouzení zákonnosti odposlechu), tak svým přístupem de facto vzal v úvahu pouze materiální pojetí a formální vynechal. Stejně tak je přesvědčen o tom, že opisování odůvodnění odposlechů v akci XY, formalistické odůvodnění subsidiarity bez reálné argumentace podkládající nutnost zasáhnout do soukromí, chybějící odůvodnění doby, na kterou jsou odposlechy vydávány – svědčí o tom, že při vydání příkazu k odposlechům nebylo postupováno řádně.

Dovolatel dále upozornil na to, že Příkaz k domovní prohlídce ze dne 2. 2. 2018, který vydal soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 01021/2017, se týkal bytové jednotky č. XY ve 2. patře domu na adrese XY. Samotná prohlídka však byla provedena v bytové jednotce č. XY, tedy v bytě, kde nebyla povolena. Přes tuto skutečnost Vrchní soud v Praze konstatoval, že prohlídka byla provedena v objektu, kde byla povolena. Dovolatel proto namítl, že výsledky této domovní prohlídky a důkazy, které kauzálně souvisí s jejími výsledky, nebyly opatřeny zákonným postupem, a proto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Obviněný L. odmítl i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že soud prvého stupně neoznačil pasáže odposlechů, z nichž má vyplývat nákup léků. Vrchní soud tuto námitku odmítl jako nedůvodnou, ale s touto námitkou se adekvátně nevypořádal.

Další námitku dovolatel zaměřil proti skutku popsanému pod bodem B písm. a), ze kterého vyplývá, že byl uznán vinným tím, že v době od září 2016 do ledna 2017 poskytl J. Z. a J. S. minimálně ve třech případech drogu pervitin v množství 10 gramů v každém jednotlivém případě jako protislužbu za pronájem rodinného domu na adrese XY. Dovolatel k tomu uvedl, že i když svou vinu popřel, tak soudy prvého i druhého stupně se k tomuto skutku v odůvodnění svých rozhodnutí blíže nevyjádřily. Proto je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je i v tomto ohledu nepřezkoumatelné, neboť není jasné, z jakého důvodu zde soudy dospěly k závěrům o jeho vině.

Dále obviněný namítl, že Městský soud v Praze nepovažoval za nutné vyslechnout jako svědka M., který měl ovlivňovat v přípravném řízení výpověď P. M., M. L. a případně i dalších obviněných. Pokud jsou soudy obou stupňů přesvědčeny, že výslech M. nemohl zvrátit závěry o jeho vině, nevychází z reálného obsahu spisu, protože k jeho návštěvě uvedeným svědkem došlo dne 19. 4. 2017 a v tomto období navštívil i další obviněné. Pokud by se zjistilo, že M. skutečně obviněnému K. předložil zavádějící informace, a ten poté vypovídal v roli spolupracujícího obviněného, jednalo by se o významnou vadu celého procesu, což by mohlo mít vliv na posouzení viny dovolatele.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný M. L. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k projednání Městskému soudu v Praze.

Obviněná R. M. napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, a to prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to ve výroku o vině i o trestu. I ona své dovolání opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčena o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poté předeslala, že soudy obou stupňů vzaly za prokázaná tvrzení, o jejichž pravdivosti lze vzhledem k absenci důkazního materiálu důvodně pochybovat. V návaznosti na to obviněná tvrdí, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Obviněná namítla, že soudy vzaly za prokázané, že se dopustila jednání, které bylo právně kvalifikováno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť se údajně měla podílet na chodu organizované skupiny, která vyráběla pervitin. Obviněná však zdůraznila, že ke skutkům, které jsou jí kladeny za vinu, dostatečně vysvětlila všechny okolnosti, které souvisely s její údajnou trestnou činností. Soudy nižších stupňů však nekonfrontovaly její výpověď s výpovědí spolupracujícího obviněného K., pouze konstatovaly, že jí neuvěřily a její účast na trestné činnosti vzaly za prokázanou. Dovolatelka je však přesvědčena, že obžaloba trpěla nedostatkem důkazů k prokázání její viny, a proto se soud za každou cenu snažil najít odůvodnění pro odsuzující rozhodnutí. Přesto však soudy její verzi skutkového děje nevyvrátily.

Zcela konkrétně – soudy poukázaly na to, že nehlídala jen vnučku, ale měla nakupovat chemikálie pro obviněné B. a L., a že také sama pod přezdívkou A. prodávala pervitin, což má být zřejmé z odposlechů s čísly XY a XY. Dovolatelka však oponuje, že orgány činné v trestním řízení se nesnažily dopátrat vlastníka těchto telefonních čísel, vyslechnout ho a ověřit pravdivost její verze. Z řady konkrétních odposlechů soudy odvodily, že její účast na aktivitách skupiny byla vědomá, a proto její výpověď vyhodnotily jako nepřesvědčivou. Další návrhy pak zamítly s odůvodněním, že se jedná o důkazy nadbytečné. Vzhledem k tomu je dovolatelka přesvědčena o tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze neobsahuje zákonné náležitosti ve smyslu § 125 tr. řádu, není náležitě odůvodněn a je nepřezkoumatelný (stejně jako rozsudek soudu prvého stupně). Dle jejího mínění skutková zjištění vtělená do popisu skutku nebyla v řízení prokázána nad veškerou pochybnost. Také námitkami obviněné se soudy nižších stupňů nezabývaly. Proto „lze mluvit o libovůli soudního rozhodování, což je zcela proti zásadě právního státu a práva na spravedlivý proces“.

Jelikož o vině obviněné bylo rozhodnuto pouze na základě domněnek soudů, které bez náležitého odůvodnění vyložily veškeré důkazy k její tíži, dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. řádu napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil a zároveň, aby zrušil i odpovídající část rozsudku Městského soudu v Praze, a následně věc přikázal k novému projednání Městskému soudu v Praze, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci sám rozhodl.

Obviněný J. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze) prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to ve výroku o vině i o trestu. Své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť i on je přesvědčen o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutková zjištění obou soudů nižších stupňů jsou vytvořena pouze na základě domněnek bez řádných důkazů. Tím také došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na jedné straně a hmotněprávními závěry soudů na straně druhé.

V námitkách ke skutku popsanému pod bodem A) dovolatel odmítl, že by byl členem organizované skupiny, a že by se podílel na výrobě a distribuci drog ve velkém rozsahu, čímž brojí proti právní kvalifikaci jeho činu jako zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

K naplnění znaku organizované skupiny zdůraznil, že byl ve spojení s ostatními obviněnými jen do listopadu 2016. Nikdy nepopíral, že po dobu dvou měsíců (do 11. 8. 2016) dělal řidiče obviněnému L., ale výhradně jen pro jeho soukromé účely. Po tomto datu se však již s ostatními nestýkal, a proto nemohou existovat důkazy o tom, že by od listopadu 2016 někoho vozil. V důsledku tohoto soud prvního stupně nesprávně dovodil, že se na trestné činnosti podílel v době, kdy bylo obstaráno 731,455 g metamfetaminu, což odpovídá velkému rozsahu. Soud druhého stupně pak tento závěr v plném rozsahu akceptoval. Přitom za období od 12. 8. 2016 do konce ledna 2017, kdy se se spoluobviněnými nestýkal, mu soudy měly odečíst množství 281,4 g metamfetaminu, takže jeho podíl by činil celkově 503,66 g metamfetaminu, což odpovídá značnému rozsahu, tedy právní kvalifikaci podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Ke skutku popsanému pod bodem C) dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly podle § 283 tr. zákoníku, a nikoliv podle § 286 tr. zákoníku, když nezohlednily nový přístup k posouzení prekurzorů nutných k extrakci omamných látek. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, v návaznosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83EX ze dne 6. 11. 2001, o kodexu Společenství týkající se humánních léčivých přípravků a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 z 11. 2. 2004, o prekursorech drog.

Na základě výše uvedeného je dovolatel přesvědčen též o tom, že Vrchní soud v Praze mu uložil nepřiměřený trest, ačkoliv společenská nebezpečnost jeho jednání je zanedbatelná a již pouhé projednání před soudem bylo postačující k jeho nápravě. Z těchto důvodů obviněný N. navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, a aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soud v Praze z 10. 9. 2018, sp. zn. 15 To 47/2018, nebo jeho odpovídající část, a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m tr. řádu.

Obviněná M. B. napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze) prostřednictvím svého obhájce rozsáhlým dovoláním, kterým napadla výrok o vině i o trestu. Své dovolání opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu, neboť je přesvědčena, že 1) napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, 2) byl jí neoprávněně uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a 3) bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. řádu obviněná nejprve předeslala, že právní závěry uvedené v rozhodnutí o vině jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že učiněná skutková zjištění Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a mají za následek porušení principů konání spravedlivého procesu. A protože výsledky dokazování prokázaly, že se skutek nestal, vznikla tím obligatorní podmínka podle § 226 písm. a) tr. řádu pro zproštění obžaloby.

Dle dovolatelky Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že všichni obvinění neoprávněně vyrobili, prodali a jinak opatřili psychotropní látku a prekursor a takový čin spáchali jako členové organizované skupiny a ve velkém rozsahu. Tato skutková věta však dle jejího názoru neodráží soudy zjištěný skutkový stav. Není totiž jasné, komu a jakým způsobem měla obviněná opatřovat prekursor, pokud se z něj měla vyrábět droga. Navíc upozornila na to, že vrchní soud ve shrnující větě uvedl, že všichni obvinění měli jednat společně a vyrobit psychotropní látku a zároveň prekurzor. Konkrétně pak byla obviněná odsouzena za to, že měla nakoupit sama (nebo prostřednictvím jiné osoby) na svoje živnostenské oprávnění mezi 1. 4. 2016 a 8. 2. 2017 v prodejně V., nebo v prodejně V., celkem 26 270 g červeného fosforu a 17 750 g jódu.

K pojmu „prekurzor“ dovolatelka podotkla, že z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, vyplývá, že léčivé přípravky, které obsahují „uvedené látky“ (jako jsou efedrin a pseudoefedrin, tedy prekursory) jsou vyloučeny z působnosti nařízení č. 273/2004. Z hlediska unijní právní úpravy se tedy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice 2001/83/ES. Dovolatelka považuje za protizákonný a protiústavní výklad Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 461/2017 (v bodě 68), kde je uvedeno, že „nastíněné závěry vyplývající z citovaného rozhodnutí Soudního dvora nelze aplikovat formalisticky tak, že v každém případě bude nutné nakládání s léčivými přípravky obsahujícími pseudo/efedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 286 tr. zákoníku, takže tyto právní závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétních skutkových zjištěních“. Obviněná je přesvědčena, že rozhodnutí Soudního dvora nevytváří prostor pro takový extenzivní výklad, a proto je vyloučené, aby byla odsouzena za spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku. Projednávaný skutek měl být kvalifikován nanejvýš podle § 286 tr. zákoníku. Mimo to je zřejmé, že pod objektivní stránku přisouzeného trestného činu podle § 283 tr. zákoníku nelze podřadit nedovolené nakládání s přípravkem obsahujícím prekursor, ale pouze nedovolené nakládání s prekursorem.

V projednávaném případě také nebylo možné její jednání kvalifikovat podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože bylo prokázáno, že při obstarávání výše uvedených látek se měla stýkat pouze s obviněným M. L. a nebylo tak prokázáno, že by byla v kontaktu s dalšími obviněnými. Proto ani nemohla spáchat trestný čin jako člen organizované skupiny, nehledě na to, že k této okolnosti je nutné prokázat i úmysl, k čemuž však nedošlo.

Mimo to obviněná spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku v naplnění zákonného znaku uvedeného v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy že spáchala čin ve velkém rozsahu. V této souvislosti namítla, že byla odsouzena za to, že měla obstarat pro výrobu pervitinu nutné chemikálie (26 270 g červeného fosforu a 17 750 gramů jódu), a to za pomocí svého živnostenského listu, který ovšem využívaly i jiné osoby, které rovněž tyto chemikálie nakupovaly. Dovolatelka proto brojí proti tomu, že soudy nižších soudů jí přičetly k tíži veškeré toto množství, jako by je nakoupila sama. Podle jejího názoru jde o zjevný rozpor se zásadou individuální odpovědnosti za spáchání trestného činu podle § 22 tr. zákoníku.

Obviněná upozornila i na řadu dalších nedostatků v oblasti dokazování. Především namítla absenci důkazu, že by předávala chemikálie k výrobě pervitinu komukoliv ze spoluobviněných. Tato skutečnost nevyplynula ani z odposlechů či z výpovědi spolupracujícího obviněného K. Dále obviněná dodala, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily i výsledky nařízených odposlechů, neboť nebyla provedena patřičná hlasová analýza, a proto existují důvodné pochybnosti, zda hlas hovořící z jejího telefonního čísla je její. Obviněná rovněž namítla, že byla odsouzena za nabízení pervitinu L. V., přičemž z odposlechů pouze vyplynulo, že L. V. poptávala drogy. Její poptávka však automaticky neznamená nabídku z její strany. I v tom dovolatelka shledává „extrémní rozpor“ mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů.

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu dovolatelka namítla, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněné sice nebylo odepřeno právo na přístup k odvolacímu soudu, ale Vrchní soud v Praze jí vytýkané vady neodstranil.

V závěru svého dovolání ještě odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, s tím, že jí byl nesprávně uložen trest propadnutí věci. Nebylo prokázáno, že věci zajištěné při domovní prohlídce na adrese jejího tehdejšího bydliště (XY) jí skutečně patřily. Tyto věci totiž byly nalezeny v pokoji spoluobviněných, a navíc ani nebyly získány trestným činem či odměnou za něj.

Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soud v Praze č. j. 15 To 47/2018-5206 ze dne 10. 9. 2018 v celém rozsahu a vadné řízení mu předcházející, a aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, a aby obviněnou v této věci zprostil obžaloby. Pokud však Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhoví, tak obviněná navrhla, aby pro výkon trestu odnětí svobody byla zařazena do věznice s ostrahou, nikoli do věznice se zvýšenou ostrahou. V této souvislosti požádala Nejvyšší soud, aby si vyžádal posudky z věznice o průběhu jejího výkonu trestu odnětí svobody.

K podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), přičemž námitky dovolatelů rozdělil do dvou skupin.

Do první skupiny zařadil jejich námitky směřující proti skutkovým závěrům soudů (zejména pokud jde o tvrzení, že se nedopustili předmětné trestné činnosti, že důkazy jsou nedostatečné a jejich vina z nich nevyplývá, usvědčující důkazy jsou nevěrohodné apod.), dále námitky ohledně údajného porušení procesních principů (presumpce neviny, in dubio pro reo apod.), námitky proti nedostatečnému odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, včetně tvrzeného nedostatku vztahujícího se k vypořádání se s argumenty obviněných, ignorování důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněných. Státní zástupce navrhl všechny tyto námitky odmítnout, neboť nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod. Stejně tak navrhl odmítnout i námitky, na jejichž podkladě obvinění vykonstruovali svá vlastní skutková zjištění, a teprve až sekundárně dospívají k odlišným právním závěrům, než ke kterým došly soudy. To platí i pro výtky extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí a opomenutých důkazů. V této souvislosti akcentoval, že v projednávané věci vazba skutkových zjištění na provedené důkazy existuje a dotčená rozhodnutí vnitřními rozpory netrpí, a už vůbec ne rozpory extrémními. Ohledně existence tzv. opomenutých důkazů, což namítli obvinění M. a L., státní zástupce konstatoval, že o všech relevantních důkazních návrzích bylo soudy rozhodnuto. A pokud byly zamítnuty, tak jen proto, že je soudy označily za nadbytečné, přičemž neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.

Státní zástupce k procesní námitce obviněného B., že nedošlo k překladu telefonních odposlechů jistého P. z polštiny do češtiny, uvedl, že v situaci, kdy bylo možno na jeho vinu usuzovat již z té části rozhovoru, která je vedena česky, by bylo nadbytečné trvat na českém překladu nepotřebné části rozhovoru vedeného polsky. Výtku obviněné B., která namítla nezákonnost odposlechu jen proto, že nebyla provedena hlasová analýza jejího hovoru, státní zástupce rovněž odmítl, protože o účastnících hovoru neexistují žádné pochybnosti. Pokud obviněný L. namítl nezákonnost odposlechů a domovních prohlídek, státní zástupce konstatoval, že jím označené úkony vykazují nanejvýše formální nedostatky, které však nemohou vést k závěru o jejich nepoužitelnosti v trestním řízení.

K výtkám obviněného N. mířícím proti nepřiměřenosti uloženého trestu uvedl, že takové námitky nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.

Do druhé skupiny námitek státní zástupce zařadil ty, které mohou být bez dalšího přiřazeny pod zákonné dovolací důvody, nicméně v této kauze nejde o námitky důvodné. Jedná se především o námitky některých obviněných, že nebyly naplněny formální znaky skutkové podstaty jim přisouzeného trestného činu, zejména pokud jde o znak „organizované skupiny“ a „velkého rozsahu“, a že jejich čin by neměl být posuzován jako nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 tr. zákoníku. Formálně relevantně je uplatněna rovněž výtka obviněné B. ohledně nedostatku podmínek pro uložení trestu propadnutí věci.

Co se týče tvrzeného nedostatku naplnění výše označených formálních znaků předmětného trestného činu, má státní zástupce za to, že tzv. skutková věta rozsudků obou soudů je dostatečně vyjadřuje. Lze tak dovodit jak existenci „organizované skupiny“, tak „velký rozsah“ páchání předmětné trestné činnosti, a to včetně zavinění k těmto znakům. Pokud obvinění namítli, že jednání mělo být posuzováno podle § 286 tr. zákoníku, pak státní zástupce odkázal na vysvětlení obsažené na str. 49 rozsudku vrchního soudu, když i s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 461/2017 považuje použitou právní kvalifikaci za zcela správnou. Proto shrnul, že soudy zjištěná jednání jednotlivých obviněných vykazují všechny znaky jim přisouzeného deliktu, právní kvalifikace je přiléhavá a plně koresponduje učiněným skutkovým zjištěním. Pochybení neshledal ani ve výroku o trestech.

Protože námitky obviněných buď nelze pod zákonné dovolací důvody vůbec přiřadit, nebo to sice formálně možné je, ale námitky postrádají důvodnost – dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu naplněny nebyly. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. B., J. N. a M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněných M. L. a R. M. pak navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu i oprávněnými osobami v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic tedy nebránilo jejich projednání.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

V obecné rovině je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili všichni dovolatelé, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně vymezeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřehodnocuje skutkové závěry, jež byly učiněny soudy v napadeném rozhodnutí. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. III. ÚS 177/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu provedeného dokazování a na jeho podkladě učiněných skutkových zjištění a z toho vycházejícího právního posouzení skutku nelze v řízení o dovolání pominout právo obviněného na spravedlivý proces, a proto i aplikační praxe Nejvyššího soudu posuzuje existenci a opodstatněnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).

Průlom do uvedených principů je možný pouze v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

Dalším dovolacím důvodem, jenž byl uplatněn obviněnými podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Konečně posledním dovolacím důvodem, který byl v projednávaném případě uplatněn, je důvod předvídaný v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ten může být naplněn jen ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí též případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů vymezených v § 52 tr. zákoníku, ale bez splnění předepsaných zákonných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu znamená, že při ukládání trestu odnětí svobody došlo k nedůvodnému překročení horní hranice trestní sazby, nebo nezákonným prolomením její dolní hranice, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod proto nenaplňují subjektivní námitky domnělé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda dovolání obviněných splňují kritéria uplatněných dovolacích důvodů, zejména ve vztahu k důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který odkázali všichni dovolatelé. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.

Obviněný P. B. s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho náhledu z provedených důkazů nevyplynulo, že by byl organizátorem posuzované trestné činnosti a že by trestný čin spáchal ve velkém rozsahu. Podle jeho tvrzení nebylo dokonce zjištěno ani to, že by se na výrobě a následné distribuci omamných látek podílel, když pouze „obviněnému L. poskytoval materiál za účelem jeho zhodnocení“. Proto namítl, že jeho jednání mělo být ze strany soudů nižších instancí posouzeno podle § 286 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Dovolatel totiž zdůraznil, že léčivo Cirrus nelze považovat za prekursor, neboť se ve smyslu unijní právní úpravy jedná o léčivý přípravek. Nejvyšší soud však ve své judikatuře již dostatečně objasnil, že k léčivým přípravkům, které obsahují efedrin a pseudoefedrin (tj. látky, které samy o sobě odpovídají definici pojmu prekursor), nelze přistupovat jako k léčivu, ve smyslu unijní úpravy, pokud jsou prokazatelně zneužívány k výrobě omamné či psychotropní látky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017). Protože tuto námitku vznesl nejenom obviněný P. B., ale také obviněný J. N. a obviněná M. B., je třeba se k této problematice znovu stručně vyjádřit.

Východiskem těmito obviněnými výše citovaného rozhodnutí Soudního dvora EU pro závěr, že léčivé přípravky s obsahem pseudo/efedrinu nespadají pod kategorii prekursoru, je totiž skutečnost, že léčivé přípravky mají samostatný právní režim dle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/83/ES. Podle čl. 1 bodu 2 této směrnice se za léčivý přípravek považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b) jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Z definice jasně vyplývá, že za léčivý přípravek lze považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům, a nikoli přípravek, který sice odpovídal definici léčivého přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno mimo právní rámec této směrnice, tedy způsobem, který vylučuje jeho užití pro terapeutické účely.

Pokud bylo prokázáno, že obvinění s léčivými přípravky nakládali tak, že je zneužili jako surovinu k výrobě psychotropní látky (pervitinu), nemohou se pak s úspěchem domáhat toho, že je (např. lék Cirrus) nelze považovat za prekursor, tedy za látku snadno použitelnou k výrobě drogy. V tomto směru lze poukázat i na definici prekursoru ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013. Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení je prekursorem „jakákoliv látka uvedená v příloze I, která může být použita k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek, včetně směsí a přírodních produktů, které tyto látky obsahují, avšak s výjimkou směsí a přírodních produktů, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že tyto uvedené látky nelze snadno použít ani extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES a veterinární léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES“.

Tento závěr koresponduje i se smyslem právní úpravy léčivých přípravků podle směrnice č. 2001/83/ES, kterým je ochrana veřejného zdraví (srov. článek 2 preambule směrnice), a dále odstraňování překážek obchodu s těmito léčivy v rámci Evropské unie (srov. článek 4 a 5). Z kontextu je samozřejmé, že je tím míněn pouze obchod legální, což však nebyl případ jednání obviněných v nyní posuzované věci.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že obvinění se zakoupeným léčivem (obsahujícím pseudoefedrin) rozhodně nenakládali jako s lékem, ale smyslem jednání obviněných bylo jejich ryze neterapeutické zpracování těchto, které jim za těchto okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle citované směrnice. Soudy nižších stupňů proto v žádném případě nepochybily, pokud po vyhodnocení provedených důkazů kvalifikovaly jednání obviněných podle § 283 tr. zákoníku, a nikoli podle ustanovení podle § 286 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se výše uvedení obvinění neoprávněně domáhali.

Další námitky obviněný zaměřil do oblasti prováděného dokazování. Konkrétně namítl, že výpovědi spolupracujícího obviněného K. a svědka I. neprokázaly, že by se na výrobě a následné distribuci pervitinu jakkoli podílel. K odposlechům telefonních hovorů namítl, že v hlavním líčení nebyly provedeny zákonným způsobem, a navíc při jejich hodnocení soudy vytrhávaly jednotlivé věty z kontextu. Obviněný také namítl, že část přepisů odposlechů (s polsky mluvícím mužem P.) nebyla přetlumočena soudním tlumočníkem.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že tyto námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Dovolatel je totiž zaměřil výhradně proti skutkovým zjištěním, vyplývajícím z těchto důkazů, které jej z trestné činnosti usvědčovaly a své výhrady pouze účelově podepřel tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné závažnější pochybení. Trestná činnost obviněného P. B. byla prokázána zejména výpovědí spolupracujícího obviněného M. K., kterou soudy pokládaly za věrohodnou, když ji podpořily i další důkazy, které spolu navzájem korespondují. Jedná se zejména o výpovědi konkrétních svědků, obsah odposlechů a výsledky domovních prohlídek.

Skutečnost, že obviněný P. B. byl vůdčí osobností organizované skupiny, vyplynula nejen z toho, že byl hlavním dodavatelem léků s obsahem pseudoefedrinu, bez kterých by se výroba drogy nemohla rozběhnout, ale bylo prokázáno i to, že se účastnil jednotlivých varů, vymáhal zadržované léky a vybíral od ostatních členů skupiny zisk z prodeje na další nákup prekursoru. Obviněný sice toto své postavení popřel, ovšem z logiky věci je zřejmé, že když po celou dobu páchání trestné činnosti dodával a platil nákupy léků (prekursoru), musel dostávat výtěžek z prodeje pervitinu tak, aby mohl realizovat další nákupy prekursoru. A jelikož obviněný pervitin i prokazatelně prodával, je nasnadě, že jej odebíral od někoho, kdo ve skupině, na rozdíl od něho, metamfetamin vyrobit dokázal. (K této otázce srov. s. 35 odůvodnění rozsudku městského soudu a body 63. a 67. rozsudku vrchního soudu). Skutečnost, že obviněný B. subjektivně dobře věděl, že se z dovezených polských léčiv vyrábí pervitin, vyplynula též z obsahu provedených odposlechů (např. ze dne 16. 9. 2016 – č. l. 2795).

K námitce obviněného, že část odposlechů s polsky mluvícím mužem (jménem P.) nebyla přeložena úplně, čímž mohlo dojít ke zkreslujícím závěrům, se odvolací soud výstižně vyjádřil v bodě 81 odůvodnění rozsudku. Je také zřejmé, že soud prvního stupně vycházel jen z toho, co uvedl obviněný B. v českém jazyce, a proto by bylo z hlediska skutkových zjištění nadbytečné (a navíc nehospodárné) trvat na českém překladu nepotřebné části rozhovoru, která byla vedena v polském jazyce. Nehledě na to, že vina obviněného B. byla dostatečně prokázána i jinými provedenými důkazy.

K věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného M. K. se vrchní soud výstižně vyjádřil v bodech 63 a 66. K námitce, že odposlechy nebyly zákonným způsobem řádně provedeny, resp. záznamy o nich v řízení před soudem přečteny, se vrchní soud vyjádřil v bodech 68–71. K otázce rozsahu spáchané trestné činnosti, a tedy i k množství dovezeného prekursoru na území České republiky, která přímo souvisí s celkovou gramáží vyrobeného metamfetaminu, a tím i s rozsahem spáchané trestné činnosti, se vyjádřil vrchní soud v bodech 71–81. Nejvyšší soud v této argumentaci neshledal ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu žádná pochybení a v podrobnostech na ni odkazuje.

I když dovolatel namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, nevznesl žádnou konkrétní námitku, ze které by takový extrémní rozpor skutečně vyplynul. Po svém přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že v provedeném dokazování nezjistil žádné závažné pochybení. Jak bylo naznačeno výše, takový závažný rozpor je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývají. Dovoláním napadená rozhodnutí se rovněž opírají o důkazy provedené z