11 Tdo 848/2020

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, č. j. 2 T 81/2018-4083, pod bodem I. uznal obviněného R. D. vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku a obviněného J. B. vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili společně s dalšími obviněnými S. I., J. S., D. B. a S. B. tím, že: obvinění R. D., S. I., J. B., J. S., D. B. a S. B. nejprve obviněný R. D. od přesně nezjištěného dne ke konci srpna 2016 do konce ledna 2017 sám, posléze od února 2017 pak ve vzájemné součinnosti s obviněnou J. S. prodávali na území hlavního města XY drogu heroin, přičemž obviněný R. D. v tomto období získával heroin z nezjištěného zdroje, následně nejpozději od konce dubna 2017 začal obviněný R. D. získávat heroin od obviněného S. I., a to nejméně v čtyřech případech přímo od něj, nejpozději od začátku června 2017 pak v nejméně sedmi případech prostřednictvím obviněného J. B., přičemž obvinění S. I. a J. B. takto dodávali heroin obviněnému R. D. při vědomí toho, že ten je určen k další distribuci dalším odběratelům, obviněný B. současně věděl, že R. D. získává heroin určený k další distribuci též z jiných zdrojů, přičemž obviněný R. D. takto získaný heroin buď sám prodával dalším uživatelům a odběratelům nebo dále s instrukcemi k následné distribuci předával obviněné J. S., která jej následně prodávala níže uvedeným osobám za níže uvedených okolností zčásti z pokynu obviněného R. D., zčásti na základě vlastního uvážení, přičemž v období od 27. 4. 2017 do 18. 5. 2017 obviněný R. D. pověřil prodejem heroinu obviněného D. B. a obviněnou S. B., kteří společně obviněného R. D. v uvedeném období po předchozí domluvě s ním v prodeji a další distribuci heroinu zastupovali a heroin po přechozí telefonické domluvě prodávali dalším osobám za níže uvedených okolností, přičemž současně věděli, že v prodeji drogy s R. D. spolupracuje a na něm se podílí J. S., takto nejpozději od konce dubna 2017 s dílčí dělbou úkolů obvinění R. D., J. S., S. I., jednali jako členové organizované skupiny zaměřené na distribuci heroinu na území hl. města XY, nejpozději od začátku června 2017 se do činnosti skupiny zapojil obviněný J. B., a takto jednali až do 16. 9. 2017, přičemž v době od 27. 4. 2017 do 18. 5. 2017 se do činnosti této skupiny zapojili též obvinění D. B. a S. B., současně nejméně v jednom případě prodal obviněný S. I. heroin J. B., který jej následně prodal další osobě, kdy takto docházelo k distribuci drogy heroinu za níže uvedených okolností: obviněný R. D. minimálně v období dubna 2017 v nezjištěném počtu případů a v celkovém množství nejméně 37,5g za cenu nejméně 30.000,- Kč prodal heroin J. M., nar. XY, v některých případech mu však heroin fakticky předala obviněná J. S., kterou tím obviněný D. pověřil, dále dne 21. 4. 2017 po předchozí telefonické domluvě nabídl 200 gramů heroinu za cenu 650,- Kč za 1 gram osobě vystupující jako „B.“ a užívající telefonní číslo XY. dále R. K., nar. XY, minimálně dne 21. 4. 2017 prodal 200 gramů heroinu, dne 10. 6. 2017 nabídl 100 gramů heroinu, dne 22. 7. 2017 nabídl 200 gramů heroinu dne 23. 7. 2017 nabídl 240 gramů heroinu s tím, že teď je poslední a poté týden nebude

Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem dále pod bodem II. uznal obviněné O. Č. a V. Č. vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se přitom obviněné podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustily se spoluobviněným L. F. tím, že: obvinění O. Č., V. Č. a L. F. jako členové organizované skupiny s dílčí dělbou úkonů založené na vzájemné zastupitelnosti a ve vzájemné součinnosti v období od přesně nezjištěného dne měsíce března 2017 do 16. 9. 2017 v XY neoprávněně prodávali drogu heroin, kdy obviněná O. Č. domlouvala nákup heroinu, v některých případech pro drogu jela sama, v některých případech na nákup drogy vyslala V. Č. nebo L. F., v jednom případě E. Č., rozhodovala, kdo pro heroin pojede, určovala cenu, za kterou bude heroin následně prodáván konečným uživatelům, rozhodovala, kdo bude drogu prodávat a kde, obviněný L. F. jezdil z pověření O. Č. heroin nakupovat, a to při vědomí toho, že část takto jím kupovaného a pro O. Č. dováženého heroinu bude použita k prodeji dalším uživatelům drogy, informoval uživatele a zájemce o heroin, zda a kam si jej mohou dojít koupit, některým uživatelům drogu z pověření O. Č. předal,

Soud prvního stupně obviněnému R. D. za shora uvedený trestný čin uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 258 000 Kč a 1 250 Eur, digitální váhy (stopa č. 2B-DP) a 1 360 gramů kofeinu, a podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku další trest propadnutí věci, a to 3,5 gramů heroinu. Obviněnému J. B. za výše konkretizovaný trestný čin uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti zajištěné podle § 79a tr. řádu ve výši 48 000 Kč a digitální váhy (stopa č. 2C). Obviněné O. Č. za shora uvedený trestný čin uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti zajištěné podle § 79a tr. řádu ve výši 12 000 Kč, dvou mobilních telefonů specifikovaných ve výroku o trestu týkajícím se této obviněné a dvou digitálních vah (stopy č. 6O a č. 7O), přičemž podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku jí uložil též další trest propadnutí věci, a to 27 gramů heroinu a 94,6133 gramů heroinu. Obviněné V. Č. za výše konkretizovaný trestný čin a dále za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 126/2018, který jí byl doručen dne 18. 3. 2019 a právní moci nabyl téhož dne, uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 126/2018, jakož i všech rozhodnutí na zrušovaný výrok o trestu obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž pro výkon tohoto trestu ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byli uznáni vinnými též spoluobvinění S. I., J. S., D. B., S. B. a L. F. a byly jim uloženy tresty, jak je v tomto rozsudku blíže specifikováno.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (učinila tak v neprospěch obviněných R. D., J. S., D. B., S. B., O. Č. a V. Č. z důvodů rozvedených v bodech 6. až 9. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze), tak obvinění R. D., S. I., J. B., O. Č. a V. Č. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) o nich rozhodl usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 67 To 398/2019-4545, tak, že podle § 256 tr. řádu je všechna zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podávají nyní obvinění R. D., J. B., O. Č. a V. Č. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněný R. D. tak činí prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Dostála, advokáta, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný J. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Paláčka, advokáta, z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu, obviněná O. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Doubka, advokáta, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněná V. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Duriše, advokáta, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

Obviněný R. D. v podrobnostech vytýká usnesení odvolacího soudu, že ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení majícím za výsledek věcnou nesprávnost rozhodnutí a dále na závažných vadách v řízení majících intenzitu porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že skutková zjištění v dané věci jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, takže jeho jednání bylo chybně posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty zohledňující spáchání trestné činnosti jednak prostřednictvím organizované skupiny, jednak ve značném rozsahu. Ve vztahu k prvně jmenované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby namítá, že v daném trestním řízení byla prokazována spíše existence distribuční sítě, nikoliv organizované skupiny, přičemž soudy obou stupňů neprokázaly, že by jakkoli ovlivňoval chování spoluobviněných osob v tom smyslu, že by těmto udílel pokyny. Má za to, že z „napojení“ těchto osob na něj z důvodu, že ho považovaly za jeden ze svých zdrojů omamné látky, nelze dovozovat, že se staly členy organizované skupiny, když ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu ve formě úmyslu. Pokud jde o spáchání činu ve značném rozsahu, poukazuje na to, že množství zajištěného heroinu, který prokazatelně pocházel od něj a byl podroben znaleckému zkoumání, představuje pouhých 5 % celkového množství, a tudíž závěr o naplnění tohoto znaku daného trestného činu je podle jeho názoru v rozporu s provedenými důkazy; současně odkazuje na komentářovou literaturu a judikaturu týkající se otázky spáchání činu v úmyslu získat značný prospěch a zdůrazňuje, že v jeho případě nebylo ani zjištěno, jakou částku měl za distribuovanou drogu získat.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti tento dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 67 To 398/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 2 T 81/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. B. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v tom, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve skutečnosti, že rozhodnutími soudů obou stupňů mu byl uložen takový druh trestu, který zákon v ustanovení § 70 tr. zákoníku nepřipouští. Konkrétně pak nesouhlasí předně se závěrem obou soudů, že by trestný čin, jímž byl uznán vinným, spáchal jako člen organizované skupiny. V tomto směru (obdobně jako obviněný R. D.) přitom namítá, že soud prvního stupně ve svém rozsudku popisuje spíše distribuční síť, než organizovanou skupinu, a že ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu; závěr o existenci organizované skupiny považuje za naprosto absurdní a tvrdí, že jednak spoluobvinění R. D. a O. Č. měli více zdrojů pro dodání heroinu, a dále, že v posuzovaném případě se jednalo o klasický obchodní vztah dodavatele a odběratele, kdy v případě prodeje drogy je zcela obvyklé, že odběratel drogu poskytuje dalším osobám, což však automaticky nezakládá organizovanou skupinu. Vyslovuje tedy názor, že provedené důkazy neposkytují dostatečný podklad pro závěr o existenci organizované skupiny a tento byl učiněn pouze z důvodu možnosti navýšení trestní odpovědnosti tak, aby každému z obviněných bylo možné klást za vinu vše, co údajně taková organizovaná skupina měla spáchat. Další výhradu vznáší ohledně znaku značného rozsahu, přičemž vytýká soudům obou stupňů, že k závěru o jeho naplnění dospěly pouze na základě provedených odposlechů, když měly za to, že pokud obviněný R. D. telefonoval (popřípadě vedl SMS komunikaci) s ním nebo s obviněným S. I., a následně měl k dispozici určité množství drog, tyto vždy získal od něj nebo obviněného S. I.

V dalším textu dovolání se jmenovaný obviněný podrobně zaměřuje na komunikaci zachycenou na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Zpochybňuje přitom jednak postup soudu prvního stupně při přehrávání odposlechů a jednak způsob, jakým tento soud jednotlivé odposlechy (z nichž obsáhle cituje) hodnotil, a též správnost skutkových zjištění, jež na jejich podkladě učinil; v předmětných pochybeních soudu pak spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti konkrétně namítá, že soud prvního stupně se dopustil nezákonného postupu, neboť přehrával pouze tzv. zájmové hovory, kdy je evidentní, že takové označení učinil již policejní orgán, v důsledku čehož obvinění a obhájci neměli možnost se s obsahem všech odposlechů seznámit, když navíc neměli prostor se v nich orientovat, neboť odposlechy nebyly přehrávány ani v řádné časové posloupnosti, ani systematicky po jednotlivých účastnických číslech, přičemž u některých v době přehrávání nebyly k dispozici ani překlady do českého jazyka. Tvrdí dále, že z provedených důkazů nelze ani náznakem bez důvodných pochybností dovodit, že by v dubnu roku 2017 byl v kontaktu s obviněným R. D., s tímto se setkal, a již vůbec nebylo prokázáno, že by v tomto období předal nebo prodal jakoukoli drogu. Obdobně je v extrémním rozporu s provedenými důkazy skutkový závěr soudu, že by se po příletu obviněného S. I. do České republiky dne 16. 9. 2017 s tímto setkal a tento spoluobviněný nabízel drogy jemu či obviněnému R. D. Další výhrady pak setrvale vznáší (učinil tak již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání proti jeho rozsudku) vůči zákonnosti, a tedy procesní použitelnosti sledování jeho osoby a spoluobviněného S. I. V tomto směru vytýká, že protokoly o sledování jednak neobsahují zákonné náležitosti, jimž jsou údaje o osobách provádějících sledování, a dále to, že v rámci prostudování spisu po skončení vyšetřování byly před obhajobou zatajeny, neboť státní zástupkyně je do spisu založila až v závěrečné fázi trestního řízení; podle jeho názoru tak z protokolů o sledování ze dne 1. 2. 2019 a 18. 3. 2019 nelze jako z důkazu vycházet, nehledě na to, že z nich neplyne, že by byl zaznamenán kontakt mezi ním a obviněným S. I., a ani J. S.

Konečně s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu tento dovolatel považuje za nespravedlivé, že mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti zajištěné podle § 79a tr. řádu ve výši 48 000 Kč a digitální váhy. Pokud jde o předmětnou peněžní částku uvádí, že v průběhu dokazování bylo zcela jasně prokázáno, že tyto peníze, jež si z větší části půjčila od paní J. K. a zčásti našetřila, patří jeho dceři L. B., a tudíž v žádném případě nejde o peníze náležející jemu, ani pocházející z jeho trestné činnosti či z trestné činnosti jiné osoby, a proto je ve smyslu § 70 odst. 3 tr. zákoníku nepřípustné uložit mu takový druh trestu. Obdobný závěr činí i ve vztahu k digitální váze s tím, že tvrdí, že tuto nikdy nepoužil k vážení heroinu (navíc na ní byly nalezeny pouze mikrostopy, což svědčí o tom, že k vážení heroinu nebyla používána delší dobu), takže tato nebyla nástrojem trestné činnosti.

Z výše uvedených důvodů jmenovaný obviněný navrhuje (aniž cituje konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 67 To 398/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 2 T 81/2018, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně s ohledem na uplatněné dovolací námitky, obsah spisu a rovněž značné zdravotní problémy žádá, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle § 265o tr. řádu o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, které dovoláním napadl.

Obviněná O. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku taktéž nesouhlasí se závěrem, že by daný trestný čin spáchala jako člen organizované skupiny, aniž by však toto své tvrzení jakkoli blíže odůvodnila. Těžiště její dovolací argumentace pak spočívá v námitce porušení práva na spravedlivý proces, které dovozuje z postupu soudu prvního stupně (a předtím již i policejního orgánu) stran výpovědi svědka M. H. V. V tomto směru poukazuje především na to, že její obhájce nebyl v přípravném řízení o výslechu jmenovaného svědka vyrozuměn, když v předmětném vyrozumění byly uvedeny jiné osoby, jejichž výslech se měl konat, a tudíž se obhajoba nemohla na daný výslech jakkoli připravit. Vyslechnout tohoto svědka měl v úmyslu i soud prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že se nepodařilo jej kontaktovat na svědkem uvedené adrese v České republice a v zahraničí byl obtížně dosažitelný, využil soud možnosti dané ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu a protokol o jeho výpovědi přečetl. Obviněná vyjadřuje setrvalé přesvědčení (učinila tak již v řízení před oběma soudy nižších stupňů), že důvod ke čtení tohoto protokolu podle citovaného zákonného ustanovení nebyl naplněn, neboť soud neučinil po uvedeném svědkovi dostatečně intenzivní pátrání (například prostřednictvím dotazů na komunitní centrum, kde se dočasně zdržoval, nebo telefonicky prostřednictvím jeho telefonního čísla známého z provedených odposlechů či písemně prostřednictvím jeho e-mailové adresy) tak, aby jej mohl ve smyslu daného ustanovení považovat za nezvěstného, a tudíž k takovému důkazu nemělo být v daném trestním řízení přihlíženo. V dalším textu se pak zaměřuje na odůvodnění své výhrady, že ve zmíněném vadném postupu soudu prvního stupně je třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí předně s tvrzením tohoto soudu, že obhájce měl možnost při předmětném výslechu v přípravném řízení klást svědkovi otázky, když zdůrazňuje, že obhájce se s ní nemohl předem poradit a ani jinak o svědkovi získat potřebné informace, a proto taková možnost byla pouze iluzorní. Dále se s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva domnívá, že postup soudů obou stupňů neprošel třístupňovým testem uvedeného soudu, podle něhož tento soud posuzuje slučitelnost procesního postupu při použití výpovědi nepřítomného svědka s právem na spravedlivý proces; má za to, že v posuzovaném případě nebyl naplněn ani jeden z jeho tří bodů, neboť neexistoval závažný důvod nepřítomnosti svědka, neexistovaly faktory vyvažující ztížené podmínky obhajoby v důsledku připuštění čtení protokolu o výpovědi svědka a přestože daná výpověď nebyla rozhodujícím důkazem (jak předmětný test rovněž zkoumá), byla důkazem důležitým, a k porušení práva na spravedlivý proces tak došlo i z tohoto hlediska. Dovolatelka proto navrhuje (aniž cituje konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 67 To 398/2019, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněná V. Č. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v tom, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto její odvolání přesto, že v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku; dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom vztahuje i k rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že i toto, pokud odvolací soud neshledal důvod pro změnu či zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Tato dovolatelka rozporuje též závěr soudů obou stupňů o naplnění znaku spáchání dané trestné činnosti organizovanou skupinou ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vytýká soudu prvního stupně, že v tomto ohledu pouze obecně konstatoval, že má za prokázané, že jednala jako člen takové skupiny společně s obviněnými O. Č. a L. F., aniž by toto své přesvědčení konkrétně odůvodnil, a odvolacímu soudu, že se námitkou k naplnění tohoto znaku ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jenž měla spáchat s výše jmenovanými spoluobviněnými) nezabýval vůbec (když své přesvědčení o nedůvodnosti výhrady týkající se organizované skupiny vyjádřil toliko ve vztahu ke skutku pod bodem I., který spáchali obvinění R. D., S. I., J. B., J. S., D. B. a S. B.). Vyslovuje názor, že ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby není dán úmysl, neboť soudy dovozují její členství v organizované skupině pouze ze skutečnosti, že bydlela společně s obviněnými O. Č. a L. F. v jednom bytě a užívali společně drogy. Poukazuje na to, že dané jednání se však týkalo jen těchto dvou spoluobviněných a bylo na její vůli nezávislé s tím, že obviněný L. F. byl partnerem O. Č. a jezdil jí i pro drogu, a tudíž není dán ani znak organizované skupiny představovaný počtem (nejméně tří) osob, ani podmínka dělby úkolů, a pak ani plánovitosti a koordinovanosti jejich činnosti. Uzavírá, že jednala ze své vlastní vůle a drogy si opatřovala sama, stejně jako spoluobviněná O. Č., která si pro ně jezdila buď sama, nebo pro ně jezdil její přítel.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 67 To 398/2019, a stejně tak v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 2 T 81/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně konstatuje, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před soudem prvního stupně a shrnuli rovněž ve svých odvoláních proti jeho rozsudku, takže s jejich námitkami se již oba soudy nižších stupňů vypořádaly; s argumentací soudů se přitom ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.

K dovolání obviněné O. Č. státní zástupce dále uvádí, že toto v části, v níž obviněná jedinou větou vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že by trestný čin spáchala jako člen organizované skupiny, sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak pro absenci podrobnějšího odůvodnění je zjevně neopodstatněné. Co se týče její námitky porušení práva na spravedlivý proces z důvodu čtení výpovědi svědka M. H. V., poukazuje na to, že obviněná ani ve svém dovolání, tedy již s podrobnou znalostí důkazního stavu věci, nadále ani nenaznačuje, jaké otázky by jmenovanému svědkovi položila; proto, i kdyby snad při vyrozumívání obhájce o totožnosti svědka, který bude policejním orgánem vyslýchán, došlo k porušení procesních předpisů zajišťujících obhajobě přípravu na výslech svědka, se nemohlo jednat o porušení, které mělo praktický význam pro její obhajobu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (z níž podrobně cituje) dovozuje, že absencí označení vyslýchané osoby ve vyrozumění obhájce dojde k porušení zásad spravedlivého procesu jen tehdy, pokud taková absence má konkrétní a reálný negativní vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněného; to považuje za materiální obsah dané vyrozumívací povinnosti. Při užití citované judikatury shrnuje, že v případě dovolatelky k porušení zásad spravedlivého procesu zjevně nedošlo, přičemž poukazuje zejména na skutečnost, že obviněná v dovolání jen povšechně uvádí, že absencí označení konkrétního svědka ve vyrozumění obhájce bylo porušeno její právo na obhajobu, aniž (a byla na to upozorněna již soudem prvního stupně) by konkrétně uvedla, jaké otázky by její obhájce svědkovi jinak položil, jak by jí to mohlo prospět, a v čem tedy byla její obhajoba skutečně krácena. Vzhledem k tomu uzavírá, že pak se jedná o pouhou procesní námitku proti průběhu dokazování, která žádný z dovolacích důvodů nemůže založit, a dovolací námitky této obviněné jsou dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

Co se týče dovolání obviněného R. D., jenž v něm brojí proti právnímu posouzení skutku, pokud soudy shledaly, že jednal jako člen organizované skupiny a skutek spáchal ve značném rozsahu, poukazuje státní zástupce na skutkové zjištění soudů, že činnost dané organizované skupiny skutečně měla spočívat ve vytvoření a „provozování“ distribuční sítě heroinu. K tomu konstatuje, že existence takové distribuční sítě nevylučuje, že se jedná o činnost organizované skupiny, neboť fungování této sítě je vnějším projevem činnosti organizované skupiny, které existenci organizované skupiny prokazuje, nikoliv vyvrací, jak se nesprávně domnívá jmenovaný dovolatel. Dále uvádí, že ve vztahu ke znaku značného rozsahu obviněný směšuje dva zcela odlišné pojmy, a to rozsah a prospěch; pro naplnění znaku značného rozsahu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku přitom považuje za nerozhodné, zda pachatel drogy prodává se ziskem či je dokonce zdarma rozdává. Vyslovuje názor, že v uvedené části je dovolání tohoto obviněného zjevně neopodstatněné, a v části obsahující výhrady k prokázání jeho jednání a subjektivní stránky žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje.

Následně se státní zástupce zabývá dovolací argumentací obviněného J. B. ohledně naplnění znaků organizované skupiny a značného rozsahu, a shledává ji zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. K namítanému nerespektování zásady in dubio pro reo připomíná, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, která, nevygraduje-li její porušení až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, stojí mimo rámec dovolacího přezkumu. Stran výhrady obviněného vůči protokolu o sledování z důvodu absence jeho zákonných náležitostí odkazuje plně na způsob, jakým se s touto námitkou vypořádal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací; nadto konstatuje, že se jedná o procesní námitku nenaplňující žádný z dovolacích důvodů. Jestliže obviněný namítá extrémní rozpor spočívající v absenci jakéhokoliv důkazu, že by se s ním po svém příletu do České republiky setkal dne 16. 9. 2017 obviněný S. I. a tento mu nabízel drogy, poukazuje na popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož není dovolateli kladeno za vinu žádné jednání uvedeného dne, při kterém by se setkal s obviněným S. I., tohoto dne se totiž mělo uskutečnit setkání mezi obviněnými S. I. a R. D. Ve vztahu k obviněným tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v jehož rámci zpochybňuje přípustnost jemu uloženého trestu propadnutí věci – finanční hotovosti 48 000 Kč, konstatuje, že i touto otázkou se zabývaly soudy obou stupňů a přesvědčivě odůvodnily, proč odmítly nárok dcery dovolatele na uvedenou částku s tím, že takový nárok je krajně nevěrohodný. Dodává, že v této části by dovolání obviněného odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že předmětná částka skutečně dovolatelově dceři náležela; vzhledem k tomu, že takové skutkové zjištění však soudy neučinily, obviněný touto námitkou brojí pouze proti výsledku dokazování, a tudíž jde o výhradu procesní, neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu. Uzavírá proto, že dovolání obviněného, popírá-li tento členství v organizované skupině, je dílem zjevně neopodstatněné a v ostatních částech podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

Konečně k dovolací námitce obviněné V. Č., jejímž prostřednictvím tato brojí proti závěru soudů, že spáchala daný trestný čin jako člen organizované skupiny, přičemž má za to, že úvahy odvolacího soudu stran této otázky v bodu 51. odůvodnění jeho usnesení se týkají toliko skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně spáchaného obviněnými R. D., S. I., J. B., J. S., D. B. a S. B. státní zástupce uvádí, že z textu tohoto bodu je zcela zřejmé, že znak organizované skupiny naplnili všichni obvinění, a tudíž zde uvedené úvahy se vztahují i na tuto dovolatelku. Vyslovuje tedy názor, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám. Repliku následně obdržel jen od obviněné O. Č. Jmenovaná obviněná v této nesouhlasí se závěry státního zástupce uvedenými v jeho vyjádření, přičemž k jeho výtce, že neuvedla konkrétní otázky, které by položila svědku M. H. V., konkretizuje, že by se zaměřila na rozpor mezi výpovědí tohoto svědka, z níž vyplýval vysoký objem nákupů heroinu tímto svědkem, oproti odposlechům, z nichž tato skutečnost nevyplývala. Objasněno mělo být rovněž to, zda čísla uváděná v odposleších představují gramy nebo psaníčka. Poukazuje i na to, že ne v každém případě musel být heroin skutečně prodán, a to z prostého důvodu nedostupnosti takového množství, jaké bylo předtím telefonicky domluveno. Dále uvádí, že měla zájem účastnit se hlavního líčení v den, kdy měl být tento svědek vyslechnut, též z důvodu, že mezi nimi byl poměrně dobrý vztah. K odkazu státního zástupce na judikaturu vztahující se ke změně právní kvalifikace v souvislosti s jeho tvrzením, že i případné porušení jejích práv nemělo na výsledek řízení negativní vliv, namítá, že citovaná judikatura není přiléhavá, neboť ve zmiňovaných případech byl skutkový stav řádně zjištěn, kdežto v dané věci mohl mít výslech jmenovaného svědka bezprostřední dopad na zjištěný skutkový stav. Pokud pak státní zástupce považuje existenci distribuční sítě za důkaz o existenci organizované skupiny, zdůrazňuje, že distribuční sítě existují v řadě případů, přičemž prodeji heroinu je zřejmě nejbližší prodej léčivých přípravků; přestože v tomto případě by se distribuční síť skládala z výrobce, distributora a výdejců léčivých přípravků (lékáren) a všechny osoby v ní úzce spolupracují, nejsou spojovány do nějaké organizované skupiny bez dalšího. Vyjadřuje přesvědčení, že za organizovanou skupinu by bylo možné články distribuční sítě považovat tehdy, pokud by některý z nich řídil nějaký aspekt (trestné) činnosti ostatních, což však až na výjimky nebylo prokázáno. S ohledem na výše uvedené skutečnosti uzavírá, že trvá na svém původním procesním návrhu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných R. D., J. B., O. Č. a V. Č. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání všech obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Jak již bylo uvedeno, všichni obvinění své dovolání výslovně opírají o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obvinění J. B. a V. Č. navíc o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a obviněný J. B. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ve skutečnosti ale i v dovoláních obviněných R. D. a O. Č. lze vysledovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí tito obvinění vztahují i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání všech obviněných podle § 256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným J. B. uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (na tento bude zaměřena pozornost níže v té části odůvodnění tohoto usnesení, jež se týká dovolání jmenovaného obviněného) a dále všemi obviněnými uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněných neodpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [v případě obviněného J. B. ani dalšímu jím tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. K tomu ve vztahu k dovoláním jednotlivých obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.

Obviněný R. D. ve svém dovolání sice brojí proti právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku s tím, že zpochybňuje, že daný čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve značném rozsahu, ovšem ve vztahu k naplnění citovaných znaků dané kvalifikované skutkové podstaty primárně rozporuje správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů na podkladě provedených důkazů.

Tento dovolatel, pokud jde o znak organizované skupiny, totiž tvrdí, že soudy se zaměřily na prokázání existence jeho distribuční sítě, avšak neprokázaly, že by jakkoli ovlivňoval chování ostatních osob v tom smyslu, že by jim udílel pokyny, a tudíž se nejednalo o organizovanou skupinu, nýbrž o prosté napojení ostatních spoluobviněných na jeho osobu jakožto jeden z jejich zdrojů omamné látky. Jak je zřejmé již z popisu předmětného skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tento soud však učinil skutkové zjištění odlišné od tvrzení obviněného, a to že obviněný heroin získaný od spoluobviněného S. I. či spoluobviněného J. B. buď sám prodával dalším uživatelům a odběratelům nebo „dále s instrukcemi k následné distribuci předával obviněné J. S., která jej následně prodávala níže uvedeným osobám … zčásti z pokynu obviněného R. D., zčásti na základě vlastního uvážení, přičemž v období od 27. 4. 2017 do 18. 5. 2017 … pověřil prodejem heroinu obviněného D. B. a obviněnou S. B., kteří společně obviněného … po předchozí domluvě s ním v prodeji a další distribuci heroinu zastupovali a heroin … prodávali dalším osobám … přičemž věděli, že v prodeji drogy s ním spolupracuje a na něm se podílí J. S. …“. Oba soudy nižších instancí se pak předmětnou otázkou podrobně zabývaly rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 40. až 43. a zejména v bodě 64. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 51. odůvodnění svého usnesení. Ze zde rozvedených hodnotících úvah a skutkových závěrů obou soudů je zřejmé, že pojmové znaky organizované skupiny, za kterou se považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé jeho členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost, resp. společenskou škodlivost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568, rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, publikované pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, publikovaný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1325) byly v dané věci naplněny. Bylo totiž zjištěno, že obvinění R. D., S. I., J. B., J. S., D. B. a S. B. ve vzájemné součinnosti realizovali trestnou činnost spočívající v distribuci heroinu na území XY, přičemž dělba úkolů mezi ně byla rozdělena tak, že obviněný R. D., který odebíral heroin od obviněného S. I. přímo či prostřednictvím obviněného J. B., pověřoval jeho následnou distribucí obviněnou J. S., D. B. a S. B., přičemž za tímto účelem mezi nimi docházelo k předchozí domluvě, v rámci níž jim udílel potřebné pokyny. Jednalo se tak nepochybně (nejpozději od konce dubna roku 2017 do dne 16. 9. 2017) o kontinuální trestnou činnost, jíž se jmenovaní obvinění dopouštěli plánovitě, koordinovaně a na základě přidělených úkolů, přičemž uvedené okolnosti zvyšovaly pravděpodobnost jejího úspěšného provedení. Současně obvinění S. I. a J. B. věděli, že jimi dodávaný heroin obviněnému R. D. je určen k distribuci dalším odběratelům, přičemž na tomto postupu byli tito tři obvinění vzájemně domluveni a obviněný J. B. též věděl, že obviněný R. D. získává heroin i z dalších zdrojů, a obvinění D. B. a S. B. věděli, že v prodeji drogy spolupracuje s obviněným R. D. i obviněná J. S.; všichni obvinění si tedy byli vědomi existence skupiny soustředěné kolem obviněného R. D. a zaměřené na distribuci heroinu s tím, že každý z nich věděl nejméně o dalších dvou osobách za tímto účelem ve skupině působících.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje naplnění zvlášť přitěžující okolnosti „jako člen organizované skupiny“ a ve vztahu k ní i subjektivní stránku ve formě úmyslného zavinění, tak vycházejí z jeho vlastních skutkových tvrzení, a tudíž po věcné stránce jde o námitky skutkové, resp. procesní, jež z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze považovat za relevantně uplatněné.

Stejný charakter má rovněž výhrada tohoto obviněného směřující proti závěru soudů o spáchání daného činu ve značném rozsahu. I tato je totiž založena na tvrzení obviněného, že takový závěr je v rozporu s provedenými důkazy, když prokazatelně od něj pocházející heroin byl policejním orgánem zajištěn jen ve třech případech a představoval pouze 5 % jemu přisouzeného celkového množství drogy, přičemž pak takové její velmi malé množství bylo podrobeno znaleckému zkoumání. Obviněný v rámci dané argumentace s odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu vytýká i to, že nebylo vůbec zjištěno, jakou částku měl za distribuovanou drogu získat, a tudíž ani to, zda získal značný prospěch. Je třeba poukázat na to, že v této části dovolání obviněný zjevně zaměňuje pojmy rozsah (jenž má vazbu na množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu a v návaznosti na to představuje rozsah činu) a prospěch (který vyjadřuje finanční částku, k jejímuž získání směřuje jednání pachatele vymezené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku), resp. směšuje dvě odlišné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jež spočívají ve spáchání trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku jednak ve značném rozsahu a jednak v úmyslu získat značný prospěch. Taková argumentace, již vzhledem k tomu, že obviněný nebyl uznán vinným spácháním předmětného činu v úmyslu získat značný prospěch, se však s deklarovaným dovolacím důvodem míjí.

V podstatě shodné námitky stran naplnění znaku organizované skupiny a ve vztahu k němu též ohledně naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění vznáší i obviněný J. B., přičemž poukazuje na další zdroje heroinu spoluobviněných R. D. a O. Č. a navíc tvrdí, že v dané věci se jednalo toliko o klasický obchodní vztah dodavatele a odběratele, který pak poskytoval drogu dalším osobám, což však nesvědčí o tom, že by se spoluobviněnými vytvářeli organizovanou skupinu; současně je přesvědčen, že takový závěr nemá oporu v provedených důkazech s tím, že zpochybňuje ve věci provedené odposlechy jakožto usvědčující důkazy, přičemž ze stejného důvodu rozporuje i spáchání činu ve značném rozsahu. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám odkazuje na bod 34. odůvodnění tohoto usnesení týkající se obdobných výhrad obviněného R. D. a opakuje, že takto pojatými námitkami i tento dovolatel primárně napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, a snaží se tak zpochybnit správnost skutkových zjištění, o něž soudy opřely svůj závěr o naplnění jak znaku spáchání činu členem organizované skupiny, tak znaku značného rozsahu, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení předmětného skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Pro úplnost je vhodné připomenout, že podle skutkových zjištění obou soudů tento obviněný zastával v dané skupině pozici prostředníka při dodávání heroinu mezi hlavním dodavatelem obviněným S. I. a hlavním odběratelem a současně distributorem obviněným R. D. při vědomí toho, že heroin je určen k distrib