11 Tvo 11/2020

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2020, č. j. 32 T 14/2017-2130, byl obviněný T. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastník formou návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (skutky popsané pod body II. a III.).

Za to byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 1 T 7/2016, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 5 To 198/2017, dále výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 1 T 7/2016, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 68/2019, dále výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 38 T 49/2017, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 5 To 227/2019, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku Obvodní soud pro Prahu 8 výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to datového úložiště zn. WD MY Cloud EX2, v. č. XY, a externího disku 400 GM zn. WD černé barvy, obojí včetně napájecích kabelů.

Proti tomuto rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný T. D. odvolání, jež bylo dne 23. 4. 2020 společně s kompletním spisovým materiálem předloženo Městskému soudu v Praze (č. l. 2174) a v souladu s rozvrhem práce bylo přiděleno do senátu 9 To ve složení předsedkyně senátu JUDr. Věra Trojanová a soudci JUDr. Pavel Benda a Mgr. Miroslav Rákosník.

Během veřejného zasedání konaného dne 28. 5. 2020 (č. l. 2215) obviněný D. namítl, že je zastupován substitutem, ačkoli udělil plnou moc k zastupování v této věci Mgr. Petru Fillippimu. Poté podal návrh na delegaci této trestní věci ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který odůvodnil tím, že Městský soud v Praze již proti němu v minulosti několikrát vystupoval neobjektivně a poškozoval jej v jeho právech. V reakci na výše uvedené námitky předsedkyně odvolacího senátu obviněnému sdělila, že v případě substituce je postupováno v souladu s ustanovením § 26 zákona o advokacii. Nicméně vzhledem k podanému návrhu na delegaci odložila veřejné zasedání na neurčito a v souladu s § 25 tr. řádu věc předložila k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.

Svoji námitku obviněný konkretizoval v písemném odůvodnění svého návrhu ze dne 7. 6. 2020, ve kterém dodal, že Městský soud v Praze během dříve nařízených jednání ignoroval všechny jeho námitky a vynesl odsuzující rozsudek, který však byl z důvodu jím podaného dovolání zrušen Nejvyšším soudem a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Z tohoto důvodu již obviněný nemá důvěru k rozhodovací činnosti soudců Městského soudu v Praze. V této souvislosti stěžovatel rovněž zdůraznil, že tato výhrada není námitkou podjatosti vůči stávajícímu senátu, nýbrž se jedná o návrh na delegaci, resp. návrh na odnětí a přikázání předmětné věci Krajskému soudu v Hradci Králové (č. l. 2220).

Nicméně v závěru tohoto písemného odůvodnění obviněný dodal, že vzhledem k tomu, že o návrhu na delegaci bude rozhodovat Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020, tak tímto podáním vznáší námitku podjatosti proti soudcům tohoto senátu, tj. proti JUDr. Vladimíru Stiboříkovi, JUDr. Zdeňku Sovákovi a JUDr. Ivo Skoupému. V odůvodnění této námitky pak vyjádřil pochybnost o nezaujatosti těchto soudců s tím, že jejich kolegou je i JUDr. Tome Frankič, který jej v minulosti soudil ve shora uvedené věci projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 5, a to před svým odchodem na Vrchní soud v Praze, pročež se domnívá, že ani rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nemůže být zcela nezaujaté (č. l. 2220 verte).

Vrchní soud v Praze k návrhu obviněného T. D. o podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, jakož o návrhu na odnětí a přikázání věci rozhodl usnesením ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020-2230, a to tak, že podle § 30 a § 31 tr. řádu nejsou soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý vyloučeni z projednávání trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020 (výrok pod bodem I.) a dále podle § 25 tr. řádu a contrario věc pod sp. zn. 9 To 157/2020 Městskému soudu v Praze neodnímá (výrok pod bodem II.).

K námitce podjatosti členů senátu č. 10 vrchní soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že nikdo ze členů tohoto senátu nezná obviněného, ani nikoho z jeho rodiny, a ani s ním nebo s jeho rodinou nepřišel v minulosti do styku. K osobě JUDr. Tomeho Frankiče vrchní soud dodal, že od 1. 1. 2020 již není soudcem zdejšího soudu. Jelikož stěžovatel nepředložil žádný konkrétní důvod, jenž předpokládá § 30 odst. 1 tr. řádu, dospěl vrchní soud k závěru, že výše uvedení členové odvolacího senátu nejsou vyloučeni z projednání trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020.

K navazujícímu návrhu delegace vrchní soud konstatoval, že věc může být příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně pouze z důležitých důvodů. Takovými jsou důvody, které významně ohrožují nestranné a zákonné projednání věci a které dostatečně vymezuje soudní judikatura. Nicméně v případě obviněného D. nebyl tak závažný důvod z hlediska formálního ani materiálního zjištěn, pročež soud rozhodl v souladu s § 25 tr. řádu a contrario, že se Městskému soudu v Praze trestní věc vedená pod sp. zn. 9 To 157/2020 neodnímá.

Následně byl obviněný T. D. řádně poučen o tom, že proti výroku pod bodem I. lze podat stížnost do tří dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu, zatímco proti výroku uvedenému pod bodem II. není stížnost přípustná.

Obviněný T. D. následně podal k Nevyššímu soudu proti výroku pod bodem I. tohoto usnesení vrchního soudu v zákonné lhůtě stížnost, v níž zdůraznil svůj nesouhlas s výše uvedeným rozhodnutím vrchního soudu, neboť – jak uvedl – je odůvodněno pouze „formalisticky a alibisticky“. Dále vyjádřil přesvědčení, že tento soud měl nejprve rozhodnout o námitce podjatosti a poté vyčkat, zda obviněný využije svého práva na podání stížnosti. Vrchní soud však rozhodl jedním usnesením jak o návrhu podjatosti, tak o návrhu na delegaci, a to bez ohledu na to, kterak rozhodne stížnostní soud. V této souvislosti dodal, že v případě, že by stížnostní soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí, by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, který je zaručen Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k právě uvedenému je přesvědčen, že o odnětí věci měl vrchní soud rozhodnout až po případném rozhodnutí o vyloučení soudců z důvodu jejich podjatosti.

Jelikož se tak nestalo, je obviněný přesvědčen, že vrchní soud svým usnesením popřel výklad trestního řádu, který zásadně neumožňuje rozhodovat o podaných návrzích jedním usnesením. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného T. D. není důvodná.

V obecné rovině je třeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (jakož i státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.

Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.

Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil i Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).

Při posouzení stížnosti obviněného T. D. výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020-2230, k závěru, že podle § 30 odst. 1 a § 31 tr. řádu nejsou soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý vyloučeni z projednávání trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ntd 10/2020, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení. Z obsahu příslušného spisového materiálu totiž nebyly zjištěny žádné známky osobní podjatosti jmenovaných soudců vůči osobě obviněného T. D., a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu.

K zákonné podmínce „pro poměr k projednávané věci“, Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není schopen ve věci objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby byl některý ze soudců senátu č. 10 Vrchního soudu v Praze přímo poškozen trestnou činností obviněného D., nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Z přiloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud ověřil, že žádná takto zásadní okolnost zjištěna nebyla.

Stejně tak stran zákonné podmínky „pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům“ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že soudci JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák, ani JUDr. Ivo Skoupý prokazatelně nejsou v žádném osobním vztahu k obviněnému T. D., resp. k jeho rodinným příslušníkům, konkrétně v příbuzenském či rodinném poměru a rovněž nebyli před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu.

Stejně tak ani u jednoho z výše uvedených soudců senátu č. 10 nebyl v nyní projednávaném případě zjištěn nedovolený „poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení“, neboť JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý nebyli v projednávané věci činní jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá § 30 odst. 2 tr. řádu. Rovněž ani jeden z výše jmenovaných nebyl ve věci činný jako soudce, který by v přípravném řízení v této věci nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, stejně jako nikdo z nich nevydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení ve vztahu k osobě obviněného, stejně jako nerozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla následně podána obžaloba nebo se kterou byla sjednána dohoda o vině a trestu. Stejně tak ani jeden z nich se jako soudce nebo přísedící neúčastnil projednávání této věci u Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodl v prvním stupni ve smyslu § 30 odst. 3 tr. řádu. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v ustanovení § 30 odst. 4 tr. řádu.

Obviněný T. D. odůvodnil svoji námitku rovněž vyjádřením své pochybnosti o nezaujatosti těchto soudců s ohledem na skutečnost, že jejich kolegou je JUDr. Tome Frankič, o kterém tvrdí, že jej v minulosti soudil u jiného soudu a dnes působí na Vrchním soudu v Praze. Tím implicitně naznačil, že tento soudce bude své kolegy při výkonu jejich soudcovské funkce ovlivňovat v jeho neprospěch. Nejvyšší soud však prověřil, že JUDr. Tome Frankič již od 1. 1. 2020 není soudcem Vrchního soudu v Praze z důvodu dosažení věku pro odchod do důchodu. Nicméně i kdyby tomu tak nebylo, ani v případě tohoto soudce obviněný nepředložil žádný zákonem předpokládaný důvod, který by měl pro něj zásadní dopad. Ke spekulativním úvahám obviněného o nezákonném ovlivňování kolegů – soudců ve smyslu ohrožování soudcovské nezávislosti – nebylo možné přihlédnout, neboť ze strany stěžovatele se jedná o ničím nepodloženou spekulaci, která nemá žádnou právní relevanci.

Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě stížnosti obviněného ověřil, že Vrchní soud v Praze reagoval stran námitky podjatosti členů senátu č. 10 tohoto soudu zcela dostatečně, přičemž nezjistil ničeho, co by dokládalo, že by soudci JUDr. Vladimír Stibořík, JUDr. Zdeněk Sovák a JUDr. Ivo Skoupý byli skutečně vůči T. D. v jakémkoli nedovoleném objektivním nebo subjektivním vztahu, pro který by bylo nutné řešit otázku jejich podjatosti.

V druhé části své stížnosti obviněný namítl, že soud měl podle jeho názoru rozhodnout o námitce podjatosti zvlášť (tedy nikoli společně s návrhem na delegaci věci), a poté vyčkat marného uplynutí lhůty pro podání stížnosti, popř. rozhodnutí stížnostního soudu. Vrchní soud však rozhodl svým usnesením ze dne 15. 6. 2020 současně jak o vznesené námitce podjatosti, tak o návrhu na delegaci, čímž podle obviněného popřel výklad trestního řádu, který takový postup neumožňuje. Nejvyšší soud však i tuto námitku stěžovatele odmítl, neboť není důvodná.

Podle § 31 odst. 1 tr. řádu je proti rozhodnutí o vyloučení orgánů činných v trestním řízení přípustná stížnost. Ta však podle citovaného znění zákona nemá odkladný účinek, z čehož plyne, že podání takové stížnosti nebrání napadenému soudu dokončit probíhající úkony trestního řízení. To však platí za podmínky, že nebude z jeho strany shledán důvod pro vyloučení podle § 30 odst. 1 až 4 tr. řádu. V této procesní situaci tedy musí soud (senát), který rozhoduje o námitce podjatosti svých členů, odpovědně zvážit, zda v projednávané věci skutečně není reálně přítomen některý z důvodů pro jejich vyloučení ve smyslu § 30 tr. řádu, neboť v případě, že by bezprostředně nadřízený orgán zaujal ke stížnosti obviněného opačný názor a rozhodl o vyloučení výše uvedených soudců, vedlo by to následně k absolutní neúčinnosti všech těmito soudci provedených úkonů.

Postup vrchního soudu, který rozhodl v neveřejném zasedání jedním společným usnesením o námitce podjatosti, jakož i o návrhu na delegaci, aniž by vyčkal, zda obviněný podá proti jeho rozhodnutí o podjatosti stížnost, je zcela v souladu s platným trestním řádem. Z jeho ustanovení totiž nikterak nevyplývá povinnost, aby soud poté, co o námitce podjatosti rozhodl, vyčkal, zda obviněný proti jeho rozhodnutí podá stížnost, a v případě, že ji skutečně podá, tak aby nevykonával žádné další úkony, a to až do doby rozhodnutí bezprostředně nadřízeného soudu o podané stížnosti. Postup, který zvolil vrchní soud v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2020, je tedy trestním řádem dovolený, neboť případná stížnost proti rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti nemá odkladný účinek. Namítl-li tedy obviněný ve své stížnosti, že tímto postupem Vrchní soud v Praze „popřel výklad trestního řádu, který takový postup neumožňuje“, prokazatelně se mýlí.

Závěrem tak lze shrnout, že Vrchní soud v Praze posoudil námitku obviněného o podjatosti soudců JUDr. Vladimíra Stiboříka, JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Ivo Skoupého zcela správně. Ježto stížnost proti tomuto výroku napadeného usnesení nemá odkladný účinek, byl vrchní soud oprávněn rozhodnout v rámci téhož neveřejného zasedání i o návrhu obviněného na delegaci věci.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že vznesená námitka podjatosti vůči soudcům senátu č. 10 není ze strany obviněného podložena žádnou relevantní argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti soudců tohoto senátu. Vzhledem k tomu se plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 10 Ntd 10/2020-2230, pročež stížnost obviněného T. D. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.