11 Tvo 14/2024 – Nejvyšší soud

11 Tvo 14/2024-4862USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2024 stížnost obviněné K. M. a stížnost A. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 8 To 25/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2023, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněné K. M. zamítá. II. Podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. se stížnost A. B. zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 8 To 25/2024-4770, bylo rozhodnuto tak, že podle § 47 odst. 1 tr. ř. se obviněné K. M., stíhané pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zajišťuje ateliér číslo jednotky XY umístěný v budově číslo popisné XY, stojící na pozemku parcelní číslo XY, s podílem ve výši 160/18970 na společných částech domu, zapsaném na LV XY, v katastrálním území XY, obec Praha (výrok pod bodem I.). Podle § 47 odst. 4 tr. ř. bylo obviněné zakázáno, aby majetek uvedený v rozhodnutí o zajištění po oznámení usnesení převedla na jiného nebo jej zatížila anebo aby jej záměrně poškozovala nebo ničila (výrok pod bodem II.). Dále bylo obviněné uloženo, aby předsedovi senátu do 15 dnů od oznámení usnesení sdělila, zda a kdo má k zajištěnému majetku předkupní nebo jiné právo nebo zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ním nakládat (výrok pod bodem III.). Současně byla obviněná upozorněna na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§ 66 tr. ř.) (výrok pod bodem IV). 2. Proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala obviněná K. M. (dále jen „obviněná“ nebo stěžovatelka č. 1“) prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou následně odůvodnila. Proti témuž rozhodnutí podala stížnost rovněž A. B., (dále též jen „stěžovatelka č. 2“). 3. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 8 To 25/2024, jakož i předložený spisový materiál, načež dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky č. 1 byla podána včas a oprávněnou osobou, oproti tomu stížnost stěžovatelky č. 2 byla podána opožděně, a navíc byla podána osobou neoprávněnou. Ke stížnosti A. B. 4. Obsahem stížnosti A. B. podané u Vrchního soudu v Praze dne 20. 6. 2024 (č. l. 4814 spisu) je především tvrzení, že napadené usnesení jí nebylo řádně doručeno, neboť pošta doručovanou zásilku obsahující předmětné rozhodnutí vrchního soudu vydala její matce, která ji o tom informovala až dne 19. 6. 2024. Dále poukázala na skutečnost, že dotčená nemovitost je v její prospěch postižena zástavním právem, přičemž v mezičase toto své zástavní právo za úplatu převedla (prodala) společnosti NEW SUCCESS s. r. o. Má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích zákonných práv. Rovněž uvedla, že si vyhrazuje právo podanou stížnost doplnit do třiceti dnů. Lze ovšem konstatovat, že ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nedošlo k žádnému doplnění této stížnosti. 5. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 8 To 25/2024, proti kterému stížnost stěžovatelky č. 2 směřuje, jí bylo řádně doručeno ve smyslu § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 63 odst. 1 tr. ř. za užití § 49 odst. 1 až 4 o. s. ř., a to v pátek dne 31. 5. 2024. Podle referátu na č. l. 4774 spisu byl stěžovatelce opis rozhodnutí zaslán obálkou typu I (tj. doručování do vlastních rukou s možností náhradního doručení). Ze samotné doručenky na č. l. 4774 verte se podává, že stěžovatelka č. 2 nebyla zastižena, a proto jí byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 29. 5. 2024 a byla jí zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla, což osobně učinila v pátek dne 31. 5. 2024. S ohledem na skutečnosti vyplývající ze záznamů na doručence na č. l. 4774 verte je zřejmé, že nemá opodstatnění argumentace stěžovatelky č. 2 spočívající v tom, že napadené rozhodnutí bylo předáno její matce, která jí o tom měla informovat až 19. 6. 2024, čímž zdůvodňovala opožděnost své stížnosti. Na předmětné doručence je vypsáno, že písemnost si převzala osobně, což musela učinit na poště, kde se ukládají nedoručené zásilky. 6. Za tohoto stavu je mimo jakoukoli pochybnost, že v posuzovaném případě v souladu s § 143 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 137 odst. 1 tr. ř. začala běžet zákonná třídenní lhůta pro podání stížnosti dnem 1. 6. 2024. Podle ustanovení § 60 odst. 1 tr. ř., upravujícího pravidla pro počítání lhůt v trestním řízení, totiž počal běh této zákonné lhůty dnem následujícím po dni, kdy nastala rozhodná událost určující počátek dané lhůty, tedy dnem následujícím po vyzvednutí zásilky. Poslední den této třídenní lhůty tak připadl na den 3. 6. 2024, jímž bylo pondělí, tedy řádný pracovní den, pročež byla automaticky vyloučena případná aplikace ustanovení § 60 odst. 3 tr. ř., podle kterého připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. Stěžovatelka č. 2 svou stížnost datovala 19. 6. 2024 (viz č. l. 4814) a k poštovní přepravě jí předala dne 20. 6. 2024 (viz č. l. 4815 spisu). Z poučení, které je nedílnou součástí písemného vyhotovení usnesení vrchního soudu, je současně zřejmé, že stěžovatelce č. 2 se dostalo řádného (správného) poučení o možnostech a zákonných podmínkách podání tohoto řádného opravného prostředku. Za tohoto stavu je tak jednoznačně zřejmé, že stížnost stěžovatelky č. 2 byla podána až po uplynutí zákonné třídenní lhůty (s jejímž marným uplynutím trestní řád spojuje prekluzivní účinky). 7. Vzhledem k výše uvedenému tedy Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že v případě stěžovatelky č. 2 nebyla splněna jedna z formálních podmínek, které zákon vyžaduje, neboť stížnost podala až po marném uplynutí zákonné třídenní lhůty stanovené v § 143 odst. 1 tr. ř., aniž by nastala některá ze skutečností předpokládaných v ustanovení § 60 odst. 4 písm. a), písm. b) nebo písm. e) tr. ř., eventuálně v ustanovení § 148 odst. 2 tr. ř., která by mohla svědčit o zachování této lhůty. Nejvyšší soud za tohoto stavu postupoval podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. a opožděně podanou stížnost A. B. zamítl. 8. Ve vztahu ke stížnosti stěžovatelky č. 2 je pro úplnost třeba poukázat na skutečnost, že napadeným usnesením dotčený ateliér byl v době vydání rozhodnutí vrchního soudu v majetku obviněné K. M. a stěžovatelce č. 2 od 8. 8. 2023 svědčilo toliko zástavní právo pro pohledávku ve výši 2 450 000 Kč (viz č. l. 4596, č. l. 4775 spisu). Skutečnost, že A. B. jako zástavní věřitelka postoupila dne 15. 4. 2024 svou pohledávku společnosti NEW SUCCESS s. r. o. (viz č. l. 4779–4780 spisu), nemá žádný vliv na učiněné rozhodnutí o zajištění této nemovitosti. Navíc z výpisu z katastru nemovitosti je zřejmé, že s ohledem na doručení napadeného usnesení dne 21. 5. 2024 příslušnému katastrálnímu úřadu (tj. Katastrálnímu úřadu pro hl. město Praha) ani nenastaly výše naznačené právní účinky ve změně osoby zástavního věřitele. Zajišťovaná nemovitost je majetkem obviněné K. M. a případná práva třetích osob (např. zástavní věřitelky) lze uplatnit podle zvláštního předpisu (srov. § 47 odst. 6 tr. ř.), nikoliv v rámci trestního řízení. Stěžovatelka č. 2 (A. B.) tak není osobou, které se napadené usnesení přímo dotýká ve smyslu § 142 odst. 1 tr. ř. a není osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení o zajištění předmětné nemovitosti v majetku K. M. Svá práva vyplývající z jejího postavení zástavní věřitelky může případně uplatňovat v jiném řízení, tj. v řízení podle občanského soudního řádu. I z tohoto pohledu je zde dán důvod k odmítnutí její stížnosti jako podané osobou neoprávněnou podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Ke stížnosti K. M. 9. Stěžovatelka č. 1 v odůvodnění své stížnosti konkrétně namítala, že nebyly splněny podmínky k vydání napadeného usnesení, kterým jí byly zajištěny nemovité věci, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že by nějakým způsobem ztěžovala či mařila uplatnění nároků poškozených. Vrchní soud pouze poukázal na to, že převedla na svou matku nemovitosti, načež dospěl k závěru, že tímto svým jednáním ztěžuje a maří uplatnění nároku poškozených na náhradu škody, aniž by prováděl jakoukoliv hlubší analýzu. Z odůvodnění nadepsaného usnesení není zřejmé, z jakého důvodu soud rozhodl výrokem ad I. a proč zajistil právě uvedený ateliér. Soud pak dále ani nezkoumal (a ani se o to nepokusil) hodnotu zajištěné nemovitosti ve vztahu k nároku poškozených – tedy zda není hodnota ve zřejmém nepoměru a omezil se na konstatování, že „výše uvedené nemovitosti jsou dostačující pro zajištění nároku poškozených podle § 47 odst. 1 tr. ř.“. Jiný způsob zajištění tak vrchní soud bez dalšího ani nezkoumal. Stěžovatelka č. 1 též uvedla, že předmětné nemovitosti nemá (a ani neměla) v úmyslu žádným způsobem převádět na jinou osobu a ztěžovat tak vymožení nároku poškozených. 10. Závěrem své s