11 Tvo 20/2025 – Nejvyšší soud

11 Tvo 20/2025- USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 stížnosti obžalovaných 1. M. S., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, a 2. D. S., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Pankrác, proti výrokům pod body III. a IV. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných M. S. a D. S. zamítají. O d ů v o d n ě n í : 1. Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 29. 9. 2025 usnesením pod č. j. 6 To 55/2025-36616 tak, že výrokem pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného M. S. podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 74 T 11/2024-36521, v části (viz výrok pod bodem IV. 1. až 5.), v níž byla zamítnuta žádost jmenovaného obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu za současného ponechání jeho osoby ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s tím, že vazbu nelze nahradit dohledem probačního úředníka, výkonem elektronické kontroly plnění povinností ani omezením spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání cestovního pasu. Současně vrchní soud napadeným usnesením rozhodl výrokem uvedeným pod bodem IV. tak, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. (a contrario) nepřijímá písemný slib tohoto obžalovaného v náhradu jeho vazby. 2. V rámci téhož vazebního zasedání a stejným usnesením rozhodoval Vrchní soud v Praze i ve vztahu k obžalovanému Danielovi Svobodovi, když výrokem pod bodem I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jeho stížnost podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 74 T 11/2024-36521, v části (viz výrok pod bodem III.), v níž bylo rozhodnuto o ponechání jmenovaného obžalovaného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Současně vrchní soud napadeným usnesením rozhodl výrokem uvedeným pod bodem III. tak, že se jednak podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. (a contrario) nepřijímá nabídka matky obžalovaného R. S. za jeho další chování, dále podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. (a contrario) se nepřijímá jeho písemný slib v náhradu jeho vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. (a contrario) se u jeho osoby nenahrazuje vazba dohledem probačního úředníka. 3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025, v části, v níž nebyl přijat jeho písemný slib v náhradu vazby (výroku uvedený pod bodem IV.) podal obžalovaný M. S. dne 6. 11. 2025 stížnost, neboť podle jeho názoru jsou naplněny důvody pro nahrazení vazby alternativním opatřením podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jím nabídnutým písemným slibem. 4. V tomto smyslu jmenovaný stěžovatel odmítl argumentaci vrchního soudu stran zamítnutí jeho návrhu na nahrazení vazby jeho písemným slibem jako velmi strohou, vágní a celkově nepřesvědčivou. Současné tvrzení tohoto soudu o údajné argumentační kontinuitě (ve vztahu k trvajícím důvodům vazby útěkové a předstižné) není podle mínění stěžovatele udržitelné již jen proto, že toto odůvodnění neobstojí ani ve vztahu k původnímu záměru, tím méně při jeho využití pro zamítnutí předmětného návrhu. V tomto ohledu stěžovatel akcentoval, že vrchní soud v rámci odůvodnění svého usnesení zjevně zopakoval argumenty soudu nižšího stupně, aniž by je obohatil o vlastní poznatky (navíc se omezil toliko na rekapitulaci jeho závěrů). Takový postup přitom obžalovaný považuje za nepřijatelný, neboť samotnému posouzení jeho návrhu soud nevěnoval dostatečnou pozornost. 5. S ohledem na tuto skutečnost obžalovaný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, ve vztahu k výroku o nepřijetí jím učiněného písemného slibu (výrok pod bodem IV.) ve smyslu § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil a sám ve věci rozhodl, anebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 6. Stejně tak obžalovaný D. S. podal dne 20. 10. 2025 prostřednictvím svého obhájce stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku pod bodem III., v rámci kterého vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. (a contrario) nepřijal jednak záruku matky obžalovaného (R. S.) za jeho další chování, dále nepřijal písemný slib obžalovaného a ani nenahradil trvající vazbu dohledem probačního úředníka. Svoji blanketní stížnost stěžovatel D. S. následně písemně odůvodnil dne 3. 11. 2025, když striktně odmítl předmětné usnesení, neboť vrchní soud podle jeho mínění nerespektoval zásadu přiměřenosti a subsidiarity vazby a své rozhodnutí založil toliko na domněnkách o hypotetickém opakování trestné činnosti či jeho možném útěku, ke kterému dospěl bez individualizovaného posouzení jeho osoby a poměrů. 7. K otázce nahrazení vazby jinými zajišťovacími instituty jmenovaný stěžovatel především namítl, že samotná závažnost projednávaného skutku (kterého se měl dopustit) nemůže být použita jako „automatický“ důvod pro trvání jeho vazby, neboť vazba slouží toliko k zajištění procesních cílů. Podle mínění obžalovaného však vrchní soud v odůvodnění svého usnesení neuvedl přesvědčivé argumenty, pro které by uplatnění mírnějších opatření nevedlo k dosažení stejného účelu, který sleduje samotná vazba, respektive neprovedl skutečnou analýzu potenciální účinnosti jednotlivých zákonných institutů nahrazujících vazbu. 8. Pokud stávající vazba obžalovaného nebyla nahrazena z důvodu údajné obavy soudu z jeho možného útěku, pak k tomu obžalovaný namítá, že v dané věci neexistují indicie, které by (byť jen) naznačovaly jeho záměr skrývat se před orgány činnými v trestním řízení a vyhýbat se probíhajícímu trestnímu stíhání, když sám ani neovládá cizí jazyky a v zahraničí nemá žádné zázemí, tedy ani možnost jakékoli obživy. Pro vyloučení pochybností stěžovatel projevil ochotu podřídit se úplnému zákazu vycestování, případně i elektronickému monitoringu svého pohybu. Vrchní soud však v rámci stížností napadeného usnesení tyto okolnosti podle obžalovaného nikterak věcně nehodnotil. 9. Stejně tak obžalovaný D. S. odmítl tvrzení vrchního soudu, že obžalovaní „dlouhodobě nežili z legální práce“, pročež „nelze očekávat“ jejich náhlou změnu životního stylu. Stěžovatel takovou úvahu odmítl jako zcela nepodloženou, zvláště za situace, kdy doložil, že je připraven podrobit se dohledu probačního úředníka, snášet omezení volného pohybu i využít nabízené pomoci své matky. O připravenosti stěžovatele žít řádným životem svědčí i jeho vzorné chování při výkonu vazby. Podobně obžalovaný odmítl zamítnutí své žádosti o propuštění z vazby z důvodu svých majetkových poměrů, k čemuž namítá, že obava z opakování či pokračování trestné činnosti musí být založena na konkrétních indiciích vztahujících se k jeho osobě. Sám přitom svůj písemný slib, jehož obsahem je i závazek si obstarat legální zdroj obživy, míní zcela upřímně, stejně jako jeho matka, která má zájem mu zajistit zázemí i možnost legálního výdělku. 10. Stěžovatel obavu soudu z opakování trestné činnosti nesdílí i proto, že recidiva je v jeho případě reálně neproveditelná, neboť nedisponuje požadovaným „know-how“ a nemá ani žádné prostředky nutné pro opětovné zahájení dané trestné činnosti. V této souvislosti obžalovaný navíc doplnil, že doposud nebyl nikdy soudně trestán. Za spekulativní proto označil úvahu vrchního soudu, že v současné době na Ukrajině působí větší množství organizovaných skupin provozujících podvodná „call centra“, ke kterým by se v případě svého propuštění z vazby na svobodu mohl připojit. 11. Obžalovaný D. S. se kategoricky ohradil rovněž proti tvrzení vrchního soudu, že pro rozhodování o možnosti elektronického monitoringu jeho pohybu nejsou splněny procesní podmínky. Podle jeho přesvědčení měl vrchní soud o možnosti využití elektronické kontroly ve vztahu k jeho osobě uvažovat již při posuzování možnosti nahrazení vazby jednotlivými instituty uvedenými v § 73 odst. 1 tr. ř. Následně stěžovatel označil za nepřípustné, aby jeho osobě bylo přičítáno k tíži, že ve věci odmítl vypovídat. K tomu upřesnil, že sám neodmítl vypovídat, nýbrž toliko odkázal na vyjádření svého obhájce, pročež odmítá interpretaci vrchního soudu, že údajně neprojevil zájem rozvést obhájcem uváděné skutečnosti a pokusit se rozptýlit pochyby soudu o propuštění své osoby z vazby. 12. Z výše uvedených důvodů obžalovaný D. S. namítá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 6 To 55/2025-36616, je ve vztahu k výroku uvedenému pod bodem III., tedy výroku soudu o nepřijetí záruky jeho matky za jeho další chování, dále o nepřijetí jeho písemného slibu a nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka, nutno považovat za nezákonné, pročež závěrem svého řádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné usnesení v bodě III. zrušil a Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. 13. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu obou podaných stížností přezkoumal správnost napadeného usnesení Vr