11 Zp 18/2002 – Nejvyšší soud

11 Zp 18/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasch a JUDr. Stanislava Rizmana rozhodl v právní věci navrhovatelů A. - K. U., B. - J. H., C. - R. D., D. - Mgr. P. N., E. - Mgr. J. H., F. - Ing. M. J., G. – V. M., H. - Ing. J. J., CH. - P. H., I. - Mgr. H. K., J. - Ing. R. B., K. – V. Š., L. – Z. H., M. – Š. K., proti odpůrcům 1. Ing. P. H., 2. M. K., 3. Státní volební komisi se sídlem v Praze 1, U Obecního domu č. 3, o návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, t a k t o: Návrh s e z a m í t á. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným Nejvyššímu soudu dne 24. 6. 2002 se výše označení navrhovatelé domáhali vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátů na poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to Ing. P. H. a M. K., obou kandidujících na kandidátce č. 3 v Olomouckém kraji. Z obsahu podaného návrhu vyplývá, že neplatnost volby těchto dvou kandidátů navrhovatelé spatřují v neústavnosti zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro přednostní přidělení mandátu, a následně pak v odlišném přístupu v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy jinak se posuzují přednostní hlasy nad 7 % a jinak takové hlasy pod 7 %. Podle názoru navrhovatelů ustanovení § 50 odst. 5, 6 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zákon“), je v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 téhož zákona, dále je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to zejména s jejími s čl. 1, 4 a 21 odst. 3, 4, a rovněž tak i s Ústavou České republiky. Podle argumentace navrhovatelů je stanovená 7% hranice pro přednostní volbu kandidáta nespravedlivá, neopodstatněná a představuje zásah do ústavních práv jak kandidáta, tak voliče. Dochází tak k diskriminaci vůči kandidátům na kandidátce jedné politické strany a rovněž tak k diskriminaci voličů. Tato hranice využití přednostních hlasů voliči tak, jak předpokládá zákon, vlastně znemožňuje, protože překročit tuto hranici může jen velmi omezený okruh stranických špiček, nebo kandidáti málo úspěšných volebních stran, u nichž je hranice pro překročení této kvóty početně minimální. Tím jsou pak diskriminováni kandidáti, jejichž přednostní hlasy se nepočítají, a voliči, jejichž přednostní hlasy jsou posuzovány tak, jako by nebyly, a současně jsou znevýhodňováni kandidáti úspěšných volebních stran, pro něž se stává hranice 7 % nepřekročitelnou. V závěru návrhu navrhovatelé dovozují, že zákon zakotvující 7% hranici přednostních hlasů je v tomto směru protiústavní a v důsledku toho došlo k neplatnému zvolení kandidátů na poslance Ing. P. H. a M. K. v Olomouckém kraji s ohledem na počty přednostních hlasů, které v tomto volebním kraji obdrželi někteří jiní kandidáti. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud buď věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení protiústavnosti výše uvedeného ustanovení o 7% hranici přednostních hlasů, anebo vydal rozhodnutí, že kandidáti Ing. P. H. a M. K. nebyli platně zvoleni poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Z vyjádření Státní volební komise ze dne 27. 6. 2002 vyplývá, že napadené ustanovení § 50 zákona bylo uplatňováno i v minulých volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to dokonce tak, že potřebná hranice přednostních hlasů v rámci volebního kraje činila 10 %, zatímco na základě novely zákona provedené zák. č. 37/2002 Sb. byla tato hranice snížena na 7 %. První odpůrce se k podanému návrhu vyjádřil tak, že jako volební manažer ČSSD volebního kraje podřídil volební kampaň kolektivnímu cíli získat co největší počet hlasů pro tuto stranu. Celá strategie byla také podřízena duchu a znění volebního zákona. V případě, že by měla být zrušena hranice 7 %, došlo by ke zpochybnění nejen celého způsobu sestavování kandidátních listin, ale také ke zpochybnění právní jistoty strany a kandidátů, kteří se volebním zákonem řídili. Podle názoru tohoto odpůrce nelze změnit daná pravidla po volbách, navíc je pak otázkou, zda by byly pravoplatné mandáty poslanců ve všech uplynulých volebních obdobích, kdy hranice pro preferenční hlasy byla 10 %. Druhý odpůrce se k podanému návrhu vyjádřil tak, že byl zvolen podle platného volebního zákona, který před volbami nikdo nezpochybnil. Naopak někteří kandidáti spoléhali na 7% hranici a k tomu zaměřili svou volební kampaň, aby změnili pořadí na kandidátce, což se i některým podařilo. Rovněž má za to, že pokud byla předem určena pravidla, pak je nelze dodatečně zpochybňovat. Nejvyšší soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k následujícím závěrům: Podle § 87 odst. 1 zákona. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zákon“), se podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu (tj. § 200n o. s. ř.) každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické hnutí nebo koalice, jejíž kandidátní listina ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována, přičemž návrh je třeba podat nejpozději deset dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. Podle § 87 odst. 5 zákona návrh na neplatnost volby kandidáta může navrhovatel podat, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Podle § 88 odst. 2 zákona je k řízení o návrhu na neplatnost volby kandidáta příslušný Nejvyšší soud. Řízení se koná podle ustanovení § 200n o. s. ř., kdy účastníkem tohoto řízení je navrhovatel, Státní volební komise a ten, jehož volba poslancem byla napadena (§ 200n odst. 3 o. s. ř.). Soud o návrhu rozhodne bez jednání usnesením, a to do dvaceti dnů; usnesení soudu nabývá právní moci dnem vyvěšení na úřední desce soudu (§ 200n odst. 4 o. s. ř.). Oficiální výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyhlásila Státní volební komise dne 18. 6. 2002. Z výsledků voleb také vyplývá, že v Olomouckém volebním kraji byli za Českou stranu sociálně demokratickou zvoleni kandidáti na poslance M. K. a Ing. P. H.. Ze zpráv příslušných městských popř. obecních úřadů, jakož i z výpisů ze stálých seznamů voličů vyplývá, že s výjimkou navrhovatele sub. H. (Ing. J. J.) všichni ostatní navrhovatelé jsou zapsáni do stálých seznamů voličů ve volebních okrscích, v nichž byli voleni odpůrci 1. a 2. Na základě výše uvedených skutečností může Nejvyšší soud dále konstatovat, že návrh byl podán ve lhůtě stanovené v zákoně a s výjimkou navrhovatele sub. H. též i oprávněnými osobami. Nejvyšší soud tedy předně učinil závěr, že Ing. J. J. se nemůže tímto návrhem domáhat vyslovení neplatnosti volby kandidátů na poslance volených v jiném volebním kraji, než je volební okrsek, ve kterém je tento navrhovatel zapsán ve stálém seznamu voličů. Ze sdělení Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Zp 17/2002 se podává, že tento navrhovatel je trvale bytem K. n. V., zde je zapsán ve stálém seznamu voličů, přičemž mu byl vydán voličský průkaz č. 14/2002. Tato skutečnost vyplývá též ze zvláštního seznamu voličů volebního okrsku č. 1 v Mohelnici, z něhož je zřejmé, že Ing. J. J. vykonal volbu právě v tomto okrsku. Tato skutečnost ovšem nezakládá oprávnění tohoto navrhovatele domáhat se neplatnosti volby kandidáta na poslance ve volebním kraji Olomouckém, neboť z ustanovení § 87 odst. 1 zákona vyplývá, že občan se může domáhat neplatnosti volby toho kandidáta, jenž byl volen ve volebním okrsku, v němž je tento občan zapsán do stálého seznamu voličů. Ostatně Ing. J. J. toto své oprávnění uplatňuje ve výše již označené věci sp. zn. 11 Zp 17/2002 právě ve vztahu k neplatnosti volby kandidáta na poslance voleného ve volebním kraji Středočeském, tj. v kraji, kde se nachází volební okrsek, v němž je tento navrhovatel zapsán do stálého seznamu voličů. Z těchto důvodů nebylo možno ve vztahu k tomuto navrhovateli dospět k jiném závěru, než že jeho návrh je třeba zamítnout. Za této situace se pak Nejvyšší soud zabýval důvodností návrhu podaného ostatními oprávněnými osobami. Dospěl však k závěru, že i jejich návrh je nutno zamítnout. Obsahem specifického soudního přezkumu platnosti volby kandidáta na poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je zjištění, zda došlo k porušení zákona (tj. volebního zákona), a to navíc takovým způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta. Soudní přezkum platnosti volby se přitom uskutečňuje ve zvláštním druhu občanského soudního řízení sporného, v němž pro navrhovatele přiměřeně platí povinnosti tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Právě tvrzení navrhovatele, že zák