20 Cdo 1040/2022 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1040/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2022 Spisová značka:20 Cdo 1040/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1040.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nabytí vlastnického práva od neoprávněného Exekuce Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1109 písm. c) o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 11. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3206/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1040/2022-332 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovanému J. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 109/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021, č. j. 62 Co 287, 288/2021-294, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: 1/ V záhlaví označené věci Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 39 C 109/2018-252, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 6. 2021, č. j. 39 C 109/2018-258, z exekuce vedené Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 191 EX 21/17 (dále „exekuce“) proti povinné D. (se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY - dále „povinná společnost“) ve prospěch oprávněného J. N. (tj. nyní žalovaného) vyloučil motorové vozidlo XY, VIN XY (dále „vozidlo“ - viz výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). 2/ Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že povinná společnost převedla vlastnické právo k vozidlu kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2016 na E. B. za kupní cenu 2 660 000 Kč, a to více než rok před zahájením exekuce. Z důkazů nevyplynulo, že by uvedená kupní smlouva „byla uzavřena s úmyslem vyvést majetek“ z povinné společnosti, nebylo-li potvrzeno (k námitkám žalovaného), že by E. B. měl vazby na osoby v povinné společnosti „zainteresované“. Prodej vozidla za kupní cenu o cca 700 000 Kč nižší oproti pořizovací ceně není bez dalšího důvodem neplatnosti kupní smlouvy. Kupní cenu E. B. uhradil a nemůže být k jeho tíži, že tyto finanční prostředky byly jednatelem povinné společnosti zpronevěřeny a pohledávka oprávněného (žalovaného) z nich nemohla být uspokojena. Za vylíčeného stavu k tomu oprávněný vlastník E. B. platně prodal vozidlo kupní smlouvou ze dne 2. 10. 2017 žalobci za kupní cenu 2 750 000 Kč, aniž by bylo podstatné, „jakou teoretickou hodnotu vozidlo má“. Žalobce při uzavírání kupní smlouvy dodržel potřebnou obezřetnost, neboť mu prodávající B. prokazatelně při koupi předal znalecký posudek z roku 2015 znalce Jiřího Spergera, č. posudku 3560/067E-2015 (dále „znalecký posudek“), dokumentující výborný technický i optický stav vozidla, předal rovněž technický průkaz vozidla a kopii původního technického průkazu z USA, přičemž o pravosti těchto dokumentů nebyl důvod pochybovat. K těmto závěrům soud prvního stupně citoval zejména ustanovení § 2079 odst. 1, § 1099, § 1102, § 574 a § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). 3/ K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 62 Co 287, 288/2021-294, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. a ve výroku III., o nákladech státu, potvrdil; současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (tj. výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že skutkový stav byl na prvním stupni dostatečně zjištěn a zdůraznil, že odvolací námitky žalovaného především zpochybňovaly nabytí vlastnického práva k vozidlu povinnou společností a následně E. B. Důkazní břemeno ohledně dobré víry ve vztahu k nabývacímu titulu E. B. (ke kupní smlouvě 2. 10. 2017) tížilo žalobce, který takovou důkazní povinnost unesl (uvedený prodej se zřetelem ke splněným náležitostem kupní smlouvy a k zaplacené kupní ceně žádné pochybnosti nevzbuzoval). Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce zachoval při koupi vozidla od B. „dostatečnou míru pečlivosti a obezřetnosti, kterou lze po něm jako laikovi požadovat“. Okolnosti převodu vozidla do vlastnictví E. B. žalobci nebyly známy, a ani být nemohly, nebylo-li povinností žalobce „zjišťovat historii vozidla, pokud jde o jeho předchozí majitele a převody“. Pochyby nemohla přivodit ani kupní cena, kterou žalobce prodávajícímu B. uhradil a která o 90 000 Kč převyšovala kupní cenu, za níž B. vozidlo od povinné společnosti koupil. Tvrzení žalovaného, že vozidlo bylo skladováno v areálu povinné společnosti, bez dalšího neznamená, že by existovala vazba E. B. na tuto společnost. Jako neopodstatněné odmítl odvolací soud námitky odvolatele proti znaleckému posudku znalce Spergera a uzavřel, že žalobce svou dobrou víru při koupi vozidla v intencích § 1111 a § 1112 o. z. prokázal. 4/ Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil ve třech bodech dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ad. V. A. dovolání), dále na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být „posouzena jinak“ (ad. V. B.), a rovněž pak na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny (ad V. A. 62.). K prvně uvedené přípustnosti dovolání dovolatel upřesnil, že se odvolací soud odchýlil od „kritérií pro tzv. prokázání dobré víry u nabývání ceny velmi vysoké hodnoty, kde se dovozuje vyšší míra investigativní činnosti, jak vyplývá z ustanovení § 1109 a násl. o. z.“. Odkázal přitom na (v dovolání citované) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019, sp. zn. „2 Cdo 240/2019“ (správně má být 22 Cdo 240/2019), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 22 Cdo 1610/2018, jakož i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne „28. 12. 20212“ /správně má být 28. listopadu 2012/, sp. zn. II. ÚS 800/12, ze dne „2. 4. 2018“ /správně 2. dubna 2019/, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, a ze dne „2. 4. 2018“ /správně 13. srpna 2012/, sp. zn. I. ÚS 3061/11). Doplnil k tomu, že odvolací soud rezignoval na právní posouzení provedených důkazů a jejich vyhodnocení, nevypořádal se s výpovědí svědka B., znaleckým posudkem a řadu důkazů ani neprovedl (zejména výslechy svědků D. D. a M. Z.), čímž dovolateli upřel právo na spravedlivý proces (s připomenutím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016) a „zatížil (…) postup vadami zjevné nedůvodné překvapivosti, nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti“. 5/ K přípustnosti ad. V. B. dovolání žalovaný uvedl, že „by bylo vhodné vymezit a posuzovat“ otázku nabytí vlastnictví od neoprávněného „zcela kogentními požadavky, při jejichž absenci k nabytí vlastnického práva od neoprávněného nedojde“. 6/ Předpoklad přípustnosti spočívající v dovolacím soudem doposud neřešených otázkách dovolatel spojil ve vztahu k § 1111 o. z. a) s rozsahem a doložením posouzení míry vědomosti, rozumné opatrnosti a investigativní aktivity kupujícího při koupi movité věci velmi vysoké hodnoty a současném posouzení kritérií pro předpoklad identifikace věci, ve vztahu k § 1112 o. z., b) s posouzením předpokladu dobré víry v řádné nabytí velmi cenné anonymizované věci kupované za hotovost a c) s kritérii pro vyloučení movité věci z výkonu rozhodnutí „za určení pochybností účelovosti převodu mezi provázanými osobami“. 7/ K dovolání se velmi stručně vyjádřil žalobce větou, že rozhodnutí považuje za správné, neboť se odvolací soud „dostatečným způsobem vypořádal se všemi podstatnými tvrzeními a důkazními návrhy žalovaného“. 8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a